7 Afs 212/2006 — Nejvyšší správní soud

62 A 85/2021- 36 - text pokračování 8 62 A 85/2021 62 A 85/2021-36 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Šebka a Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D., v právní věci žalobce: T. H. bytem X zastoupen Mgr. Janem Pořízkem, advokátem sídlem Kováků 554/24, Praha proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7.7.2021, č.j. JMK 95411/2021, sp.zn. S – JMK 79146/2021 OSŽP/DK, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Shrnutí podstaty věci 1. Prvostupňovým rozhodnutím ze dne 14.4.2021, č.j. SC/17254-21, sp. zn. 2319-2021/Leb, Městský úřad Slavkov u Brna podle § 47 odst. 6 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), rozhodl o žalobcem podaném ohlášení živnosti tak, že živnostenské oprávnění ohlášením nevzniklo z důvodu nesplnění všeobecné podmínky provozování živnosti stanovené § 6 odst. 1 písm. b) živnostenského zákona – podmínky bezúhonnosti. 2. Žalobou napadeným rozhodnutím pak žalovaný prvostupňové rozhodnutí potvrdil a žalobcem podané odvolání zamítl. II. Shrnutí procesního postoje žalobce 3. Podle žalobce se žalovaný nevypořádal s odvolacími námitkami, případně část vypořádání námitek dává podle žalobce smysl pouze při znalosti odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Podle žalobce § 6 odst. 2 živnostenského zákona rozlišuje situaci, kdy osoba již podniká a kdy osoba o oprávnění k provozování živnosti teprve žádá (ohlašuje). Při ohlášení provozování živnosti měl žalovaný zkoumat, zda trestný čin, za který byl žalobce odsouzen, souvisí s předmětem nově ohlašované živnosti. Obecnou souvislost s jakýmkoli předmětem podnikání nelze podle žalobce dovozovat pouze z toho, že s provozováním živnosti je zásadně spojena povinnost přiznávat příjmy z podnikání a hradit daň z těchto příjmů. Povinnost přiznání a odvedení daně z podnikání je pouze důsledkem případného zisku z podnikání. Podle žalobce tak žalovaný chybně zaměnil souvislost mezi trestným činem a veřejnoprávními povinnostmi žalobce v oblasti daní s předmětem ohlašované živnosti. 4. Výklad žalovaného, podle kterého žalobcem spáchaný úmyslný trestný čin paušálně diskvalifikuje žalobce pro podnikání v jakémkoli oboru, je neudržitelný a nepřiměřený pro rozpor s právem žalobce na podnikání a provozování jiné hospodářské činnosti podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Také podle Nejvyššího správního soudu musí být dána spojitost mezi trestnou činností a konkrétní podnikatelskou činností. Z rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu podle žalobce dále vyplývá, že trestný čin související s činností, ke které dochází u jakéhokoli předmětu podnikání, nelze nepřípustně vztahovat na libovolné živnostenské oprávnění. Žalobce nebylo možné označit za nikoli bezúhonného pouze z důvodu existence trestného činu v souvislosti s dříve realizovanou podnikatelskou činností, která s nyní ohlašovanou činností nesouvisela. Výklad žalovaného by podle žalobce vedl k absurdním závěrům, kdy by kupříkladu osoba pravomocně odsouzená za trestný čin ublížení na zdraví nemohla podnikat, neboť se v rámci své činnosti pravidelně setkává s obchodními partnery či zákazníky. Logikou žalovaného by muselo být žalobci zabráněno v dosahování libovolného zdanitelného příjmu, neboť by mohla nastat situace, že žalobce daň z takového příjmu neuhradí. Obdobně by logikou žalovaného mělo být pro žalobce nepřípustné přijmout jakýkoli dar z důvodu obavy, zda uhradí daň z bezúplatného příjmu, či vlastnit kapitálový a nemovitý majetek z důvodu rizika neuhrazení příslušných daní. Nadto je činností žalovaného žalobci bráněno v obživě. 5. Výklad žalovaného je podle žalobce také v rozporu se smyslem institutu bezúhonnosti podle živnostenského zákona. Smyslem bezúhonnosti je ochrana základních práv a svobod třetích osob – kupříkladu dodavatelů, odběratelů a zákazníků. Bezúhonnost tak nijak nesouvisí s ochranou fiskálních zájmů státu. Ostatně podle žalobce disponuje stát rozsáhlým aparátem, aby mohl neodvedení daně předcházet. Hypotetické neodvedení daně se tak nemohlo dotknout základních práv a svobod třetích osob. Nebylo-li žalobci umožněno podnikat, stát nemůže profitovat z daní odvedených žalobcem a naopak bude stát nucen zajistit základní životní potřeby žalobce. Řada zaměstnavatelů vyžaduje výpis z rejstříku trestů a úvaha žalovaného o možnostech žalobce získávat prostředky k obživě závislou prací je lichá. Postup žalovaného tak vede pouze k šikaně žalobce, aniž by byl naplněn smysl institutu bezúhonnosti. 6. Žalobce dále namítá porušení zákazu dvojího trestání v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Žalobci byl trestním rozsudkem uložen trest zákazu činnosti - zákaz podnikání s předmětem provozování a pořádání automobilových závodů. Podnikatelská činnost s jiným předmětem žalobci trestním soudem zakázána nebyla. Jestliže žalovaný fakticky uložil žalobci zákaz veškeré podnikatelské činnosti, došlo k nepřípustnému porušení zásady ne bis in idem. 7. Žalobce tedy navrhuje, aby zdejší soud napadené a jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí zrušil. Na svém procesním postoji žalobce setrval po celou dobu řízení před zdejším soudem. III. Shrnutí procesního postoje žalovaného 8. Žalovaný odkazuje na odůvodnění napadeného a jemu předcházejícího rozhodnutí, na jejichž závěrech setrvává. Trestná činnost žalobce měla vzhledem ke své povaze souvislost s libovolným předmětem podnikání; žalobce byl odsouzen za jednání, které se dotýkalo základů činnosti podnikatele a výklad žalovaného tak nelze označit za excesivní. Podle žalovaného netvoří rozhodovací praxe soudů jednotnou a ustálenou judikaturu. Ze čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod plyne, že výkon některých činností nebo povolání může být omezen zákonem. Smyslem podmínky bezúhonnosti je podle žalovaného ochrana práv a svobod třetích osob a podle žalovaného jeho postup v testu proporcionality obstojí. 9. Žalovaný tedy navrhuje žalobu jako nedůvodnou zamítnout. I žalovaný na svém procesním postoji setrval po celou dobu řízení před zdejším soudem. IV. Posouzení věci 10. Žaloba byla podána osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“) a včas (§ 72 odst. 1 s.ř.s.). Žaloba je přípustná (§ 65, § 68, § 70 s.ř.s.). Napadené rozhodnutí bylo přezkoumáváno v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.) podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Zdejší soud bez jednání za splnění podmínek podle § 51 odst. 1 s.ř.s. dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 11. Zdejší soud se musel nejdříve zabývat namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí, neboť pouze přezkoumatelné rozhodnutí je způsobilé být předmětem hodnocení z hlediska tvrzených nezákonností či vad předcházejícího řízení. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (také) tehdy, nevypořádá-li se správní orgán s námitkami či návrhy účastníka správního řízení. Z odůvodnění správního rozhodnutí musí být mimo jiné zřejmé, z jakých důvodů správní orgán k námitkám či návrhům účastníka řízení nepřihlédnul, případně proč považuje námitky za liché, a jaké skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů přitom musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit samotný obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. například usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19.2.2008, č.j. 7 Afs 212/2006-76). Není namístě institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztahovat jej i na případy, kdy se správní orgán podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo zejména tehdy, opomene-li správní orgán či soud na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat (srov. například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17.1.2013, č.j. 1 Afs 92/2012 - 45, či ze dne 29.6.2017, č.j. 2 As 337/2016 - 64). Přehlédnout pak nelze ani fakt, že správní orgány nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí. Takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní soud například v nálezu ze dne 12.2.2009, sp. zn. III. ÚS 98