7 As 69/2010 — Nejvyšší správní soud

29 A 20/2022- 65 - text  10 29 A 20/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., v právní věci žalobce: Ředitelství silnic a dálnic ČR, IČO 65993390 sídlem Na Pankráci 546/56, 140 00 Praha zastoupený advokátem Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D. sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, 601 82 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2021, č. j. JMK 176887/2021, sp. zn. S-JMK 165104/2021 OD takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Shora označeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí ze dne 1. 10. 2021, č. j. MUBR 141626/2021, sp. zn. MUBR-S 119029/2021 ODPŘ, kterým Městský úřad Břeclav (dále též „stavební úřad“) nařídil dle § 135 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, vlastníku stavby Nadjezd ev. č. DN2-047.1 na pozemku parc. č. 4242 v katastrálním území Kostice, v km 50,760 provozního staničení dálnice D2, mezi pozemky parc. č. 5311 a 4418 v témže katastrálním území (dále též „předmětný most“ či „předmětný nadjezd“), provedení nutných zabezpečovacích prací. Vlastníka stavby (a zároveň účastníka řízení) stavební úřad označil takto: „Česká republika, kterou zastupuje Ministerstvo dopravy, IČO 66003008, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 00 Praha, které zastupuje Ředitelství silnic a dálnic ČR, IČO 65993390, Na Pankráci 546/56, 140 00 Praha“. K této otázce žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí na str. 2 akceptoval účastenství žalobce v daném správním řízení, uvedl však, že označení vlastníka stavby – účastníka řízení v rozhodnutí stavebního úřadu nebylo „zcela správné“ s tím, že vlastník stavby měl být označen jako Česká republika, příslušnost pro hospodaření s majetkem státu Ředitelství silnic a dálnic. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 2. Proti rozhodnutí žalovaného žalobce brojil žalobou, v níž v prvé řadě poukázal na nesprávné hmotněprávní posouzení řešené otázky, neboť předmětný most je součástí účelové komunikace jako samostatné právní věci. Žalovaný chybně posoudil skutečnosti týkající se předmětného mostu, který je součástí komunikace převádějící provoz nad dálnicí D2. Tato komunikace je samostatnou právní věcí a není (a nikdy nebyla) ve vlastnictví žalobce. Jedná se o účelovou komunikaci. Zda je účelová komunikace samostatnou právní věcí, závisí dle judikatury na okolnostech každého jednotlivého případu. Pokud je účelová komunikace samostatnou právní věcí, není součástí pozemku, na kterém je umístěna. 3. Komunikace, jejíž součástí je předmětný most, je odlišitelná od pozemku. Nejedná se o pouhou úpravu jeho povrchu. Vlastní těleso této komunikace je od pozemku odlišitelné, a to i z veřejně dostupných leteckých snímků. Účelem komunikace rovněž není pouhé vylepšení funkce pozemku, ale slouží jako komunikační spojení pozemků, kterým slouží. 4. Nadjezdy (mosty) jsou dle judikatury účelovou komunikací, resp. její součástí. Pokud most slouží k zajištění přístupu na zemědělské pozemky, pak jde nepochybně o účelovou komunikaci dle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Pokud je účelová komunikace, jíž je předmětný most součástí, samostatnou věcí ve smyslu § 489 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nelze její vlastnictví (a tedy i vlastnictví mostu) odvozovat od vlastnictví pozemků, na kterých jsou umístěny. 5. Žalovaný s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2528/2012 nesprávně dospěl k závěru, že předmětný most není součástí komunikace, která vede nad dálnicí D2. Usnesení Nejvyššího soudu se nevztahuje na předmětný most, ale na jiný dálniční nadjezd (ev. č. D1-161.1, v km 126,329), přičemž skutkové a právní okolnosti jsou odlišné od nynějšího případu. Z usnesení Nejvyššího soudu sice vyplývá, že most je způsobilý být samostatným předmětem právního vztahu, to však nevylučuje, že by jiný most nikdy nemohl být součástí účelové komunikace. Předmětný most byl vybudován jako část přeložky účelové komunikace, z čehož plyne, že v době výstavby byl její součástí a jako takový byl předán do užívání Místnímu národnímu výboru Tvrdonice (dále též „MNV Tvrdonice“), který byl správcem účelové komunikace. 6. Ve správním spisu chybí jakýkoli důkaz, že daný most je samostatným předmětem právních vztahů, například v důsledku pozdějšího převodu vlastnického práva k mostu. I pokud by předmětný most byl samostatnou věcí odlišnou od navazujících částí účelové komunikace, je třeba přijmout závěr, že most sám je účelovou komunikací a žalobce není jeho vlastníkem, resp. k němu nevykonává právo hospodaření. 7. V druhém žalobním bodu žalobce uvedl, že provedení nutných zabezpečovacích prací lze dle § 135 odst. 2 stavebního zákona nařídit pouze vlastníkovi stavby, kterým však žalobce není. V souladu se zásadou materiální pravdy je stavební úřad povinen zkoumat, kdo je vlastníkem stavby, jež podle jeho názoru ohrožuje zdraví a životy osob nebo zvířat ve smyslu § 135 odst. 2 stavebního zákona. Nařídit zabezpečovací práce lze totiž pouze vlastníku stavby. Důležitost zjištění otázky vlastnictví ke stavbě je zdůrazněna i v judikatuře. Vyřešení této zásadní předběžné otázky je základní podmínkou pro jakékoliv další rozhodnutí o nařízení nutných zabezpečovacích prací. V nyní projednávané věci se správní orgány otázkou vlastnictví předmětného mostu dostatečně nezabývaly. Měly přitom uspokojivě prokázat, že je žalobce vlastníkem mostu, nikoliv povinnost zjišťování vlastníka přenášet na žalobce. Tvrzení žalovaného, že s velkou mírou jistoty předmětný most nikdy nepřešel z vlastnictví žalobce a je tak v jeho vlastnictví, není dostatečně odůvodněno a prokázáno. 8. V další žalobní námitce žalobce zdůraznil, že není vlastníkem účelové komunikace, ani předmětného mostu. Konstatoval, že předmětný most byl s funkcí přeložky polní cesty vybudován jako jeden ze stavebních objektů stavby „stavba 024, Břeclav-Hranice ČSH/BSR‘1“ (dálnice D2). Investorem bylo Ředitelství dálnic Praha. Žalobce jej ve své správě neeviduje. Přeložky komunikací se budují na náklady toho, kdo jejich potřebu vyvolal, ovšem do vlastnictví vlastníka překládané komunikace. Tento princip, nyní vyjádřený v § 38 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, platil i v době výstavby předmětného mostu. Ředitelství dálnic Praha tedy sice bylo investorem výstavby předmětného mostu, protože přeložku komunikace vyvolala potřeba stavby dálnice D2 (viz § 18 odst. 4 tehdejšího zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích), nikdy však nebylo správcem či vlastníkem účelové komunikace, ani předmětného mostu. Účelová komunikace navíc nikdy nesloužila Ředitelství dálnic Praha, vzhledem k § 3 odst. 3 zákona č. 135/1961 Sb. tudíž tato organizace ani z tohoto důvodu správu účelové komunikace, resp. předmětného mostu nikdy nevykonávala. Předmětný most, popř. účelová komunikace proto nyní nemůže být v právu hospodaření žalobce coby nástupce Ředitelství dálnic Praha. 9. Z napadených rozhodnutí přezkoumatelným způsobem nevyplývá, na základě jakých skutečností správní orgány dospěly k závěru, že Česká republika je vlastníkem předmětného mostu a žalobce k němu vykonává právo hospodaření. Takový závěr nemůže být dostatečně podložen tvrzením, že most s velkou mírou jistoty nepřešel z vlastnictví žalobce, nebo že obec Tvrdonice své vlastnické právo popřela a s věcí reálně nehospodaří. Už vůbec pak důkazem vlastnického práva nemůže být prohlídka předmětného mostu provedená žalobcem. Ta pouze dokazuje, že žalobce, na rozdíl od vlastníka předmětného mostu, s péčí řádného hospodáře dbá na bezpečnost provozu pod daným mostem na dálnici D2, s níž má právo hospodařit. Za situace, kdy vlastník předmětného mostu není znám a zanedbává své povinnosti, nezbylo žalobci nic jiného, než na vlastní náklad zjistit jeho stav. Výsledkem tohoto zjištění pak bylo podání podnětu k jeho odstranění. 10. Nelze-li vlastníka zjistit nebo by vyřešení této otázky bylo časově náročné a hrozí-li nebezpečí z prodlení, měl stavební úřad postupovat dle § 135 odst. 3 stavebního zákona. V žádném případě ale nemohl uložit povinnost dle § 135 odst. 2 stavebního zákona osobě, o které se pouze domnívá, že je vlastníkem stavby. 11. Přitom, i kdyby předmětný most byl ve vlastnictví České republiky, pak tato skutečnost ještě nutně neznamená, že by jeho správu nebo právo hospodaření k němu (či k účelové komunikaci) vykonával žalobce nebo Ministerstvo dopravy. Ve smyslu zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, by v takovém případě správní orgány měly jednat jako s účastníkem s organizační složkou nebo organizací, na kterou přešla správa a právo hospodaření, a této organizační složce či organizaci uložit povinnost provést nutné zabezpečovací