1 As 473/2020 — Nejvyšší správní soud

29 Af 41/2022- 68 - text 7 29 Af 41/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Zuzany Bystřické a soudců Mariana Kokeše a Martina Kopy v právní věci žalobce: OBALY VYSOČINA, s. r. o., IČO: 26942097 sídlem Jamská 2498/67, 591 01 Žďár nad Sázavou zastoupený společností TOMÁŠ GOLÁŇ, daňová kancelář s.r.o. sídlem Jiráskova 1284, 755 01 Vsetín proti žalovanému: Finanční úřad pro Kraj Vysočina sídlem Tolstého 2, 586 01 Jihlava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 5. 2022, č. j. 1006568/22/2914-00065-307739 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce podal dne 19. 4. 2022 podání s názvem „Žádost o vyplacení úroků“, ve kterém žádal o úhradu úroku z neoprávněného jednání správce daně ve smyslu § 254 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Finanční úřad pro Kraj Vysočina (dále jen „správce daně“ nebo „žalovaný“) toto podání posoudil jako námitku dle § 159 odst. 6 daňového řádu a jako neopodstatněnou ji dle § 159 odst. 3 daňového řádu zamítl v rozhodnutí o námitce ze dne 20. 5. 2022, č. j. 1006568/22/2914-00065-307739 (dále jen „napadené rozhodnutí“). 2. Správce daně zrekapituloval dosavadní průběh daňového řízení. Dodatečnými platebními výměry ze dne 16. 9. 2020, č. j. 1580002/20/2914-50522-700372, č. j. 1580148/20/2914-50522-700372, č. j. 1580203/20/2914-50522-700372 a č. j. 1580233/20/2914-50522-700372 (dále jen „platební výměry“), správce daně doměřil žalobci daň z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2014, leden 2015, duben 2015 a květen 2015. Žalobce v návaznosti na vydané platební výměry provedl dne 22. 9. 2020 platby dosud nepravomocně stanovené daně, včetně penále. Žalobce proti platebním výměrům podal odvolání, které odvolací orgán vyhodnotil jako neúčinné, neboť zástupce žalobce přes výzvu nedoložil své oprávnění jménem žalobce podat odvolání. Žalobce se následně žalobou domáhal ochrany před nečinností daňových orgánů spočívající v nezahájení odvolacího řízení. Krajský soud v Brně žalobci vyhověl v rozsudku ze dne 19. 10 2021, č. j. 31 A 55/2021-80 a nařídil odvolacímu orgánu vydat rozhodnutí o odvolání žalobce. Tento závěr potvrdil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 4. 2022, č. j. 7 Afs 365/2021-45 (rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na https://www.nssoud.cz). Platební výměry byly následně v rámci autoremedury správcem daně zrušeny. 3. Správce daně dospěl k závěru, že žalobci nárok na úhradu úroku nevznikl, neboť platební výměry nenabyly právní moci z důvodu podaného odvolání. Daň, nesprávně stanovená platebními výměry, se tak nestala splatnou. Je proto irelevantní, že žalobce ještě před nabytím právní moci platebních výměrů provedl platby, přestože k nim nebyl povinen. Z takto uhrazených částek tak žalobci nemohl vzniknout tvrzený úrok. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 4. Ve včas podané žalobě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), splňující též ostatní podmínky řízení (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.), žalobce navrhl krajskému soudu, aby rozhodnutí žalovaného zrušil. 5. Žalobce s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu uvedl, že ke vzniku nároku na úhradu úroku dle § 254 daňového řádu je třeba splnění dvou kumulativních podmínek. Zaprvé musí dojít ke změně, zrušení nebo prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení daně z důvodu nezákonnosti nebo z důvodu nesprávného úředního postupu správce daně. Zadruhé musí nesprávně stanovená daň nabýt splatnosti. 6. Žalobce namítá, že žalovaný naplnění druhé podmínky nesprávně posoudil. Pokud totiž odvolání žalobce proti platebním výměrům vyhodnotil jako neúčinné, nedošlo vůbec k zahájení odvolacího řízení. V návaznosti na to uplynula lhůta pro podání odvolání, platební výměry se tedy staly pravomocnými. Tyto závěry k podnětům žalobce na ochranu proti nečinnosti potvrdilo Odvolací finanční ředitelství i Generální finanční ředitelství. Bez nabytí právní moci platebních výměrů by žalovaný taktéž nemohl předepsat úroky z prodlení (§ 251 odst. 1 daňového řádu), jak učinil v sadě vyrozumění o úrocích ze dne 19. 2. 2021. Konečně sám žalovaný v rozhodnutí o námitce žalobce proti těmto vyrozuměním uvedl, že „podaná odvolání se stala neúčinnými…odvolací řízení tudíž nebyla zahájena a předmětné platební výměry…tak nabyly právní moci dne 20. 10. 2020“. Na věci pak nic nemění, že žalovaný byl v důsledku rozhodnutí správních soudů nucen revidovat své závěry. Zadržení finančních prostředků bez řádné satisfakce v podobě úroku z neoprávněného jednání správce daně by bylo v rozporu se směrnicí Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty. Žalobce nemohl po dobu zadržení s finančními prostředky disponovat, čímž mu vznikla škoda, k jejíž náhradě slouží právě tento úrok. Závěry žalovaného jsou taktéž v rozporu se spisovým materiálem a vydanými písemnostmi v průběhu nalézacího řízení. 7. Žalobce v druhém žalobním bodu namítá, že žalovaný nesprávně posoudil jeho podání s názvem „Žádost o vyplacení úroků“ jako námitku dle § 159 daňového řádu. Žalobce s tímto posouzením nesouhlasí, neboť smyslem námitky je ochrana subjektivních práv daňového subjektu, směřuje-li vůči určitému úkonu, ve smyslu § 159 odst. 6 daňového řádu supluje i řádný opravný prostředek. Žalobce však svým podáním proti žádnému úkonu nebrojil, nebrojil proti nečinnosti žalovaného. Jelikož žalovaný v situaci, kdy podání žalobce bylo možno interpretovat více způsoby, žalobce nevyzval postupem dle § 74 daňového řádu, uzurpoval si právo žalobce a posoudil jej dle svého uvážení a nikoliv v souladu s obsahem podání a vůlí žalobce. Žalovaný měl dle žalobce jeho podání posoudit jako neformální žádost, na základě níž měl vydat vyrozumění, proti němuž by žalobce mohl podat opravný prostředek – námitku. Žalobce tak byl ochuzen o opravný prostředek. Druhou alternativou, která se dle žalobce taktéž nabízela, bylo posoudit jeho podání jako podnětu na nečinnost. III. Vyjádření žalovaného k žalobě a replika žalobce 8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalovaný nerozporuje, že první podmínka pro přiznání úroku byla splněna, nesouhlasí však s tvrzením žalobce, že došlo k naplnění i podmínky druhé – nabytí splatnosti nesprávně stanovené daně. Podle § 109 odst. 5 daňového řádu odvolání proti rozhodnutí správce daně nemá odkladný účinek, vykonatelnost takového rozhodnutí je pak podle § 103 odst. 2 daňového řádu vázána až na uplynutí lhůty k plnění, pokud byla stanovena. Správce daně v platebních výměrech v souladu s § 143 odst. 5 daňového řádu uvedl, že příslušná daň je splatná v náhradní lhůtě do 15 dnů od dne nabytí právní moci platebního výměru. Vzhledem k podanému odvolání žalobcem však platební výměry nenabyly právní moci, stanovená lhůta k plnění nikdy nezačala plynout. Žalovaný dále odkázal na závěry správních soudů, že ve věci předmětných platebních výměrů dosud běželo odvolací řízení. Správní soudy dále uzavřely, že žalobcem podaná odvolání byla účinná, nebylo tedy lze z platebních výměrů, řádně napadených opravnými prostředky, dovozovat platební povinnost žalobce, která by následně zapříčinila vznik úroků placených správcem daně. K druhému žalobnímu bodu žalovaný uvádí, že podání žalobce, nazvané „Žádost o vyplacení úroků“, posoudil dle § 70 odst. 2 daňového řádu ve spojení s § 159 odst. 6 daňového řádu podle jeho skutečného obsahu a vzhledem k fázi daňového řízení. Správnost svého postupu opřel žalovaný i o závěry odborné literatury. 9. Žalobce v replice setrval na svých závěrech a doplnil, že znění § 254 odst. 1 daňového řádu nevylučuje vznik úroku z nesprávně stanovené daně i v situaci, kdy dojde k úhradě nesprávně stanovené daně, přičemž nesprávně stanovenou daní se nerozumí nejen její výše, ale také její fakticita/tvrzená splatnost. K tomu došlo i v meritu věci, kdy se žalovaný domníval, že ke splatnosti daně došlo a žalobce tak byl nucen strpět snížení své majetkové sféry. IV. Posouzení věci soudem 10. Krajský soud přezkoumal, za splnění podmínek dle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) napadené rozhodnutí žalovaného a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). IV. a) Nesprávné posouzení podání 11. Žalobce namítl, že jeho podání s názvem „Žádost o vyplacení úroků“ měl namísto jako námitky dle § 159 daňového řádu žalovaný posoudit jako neformální žádost, na níž měl reagovat vyrozuměním dle § 153 odst. 3 ve spojení s § 251a odst. 3 daňového řádu. Žalovaný tak žalobce ochudil o možnost podat opravný prostředek, v němž by mohl věcně reagovat na jeho závěry vyjádřené ve vyrozumění o úroku. Případně mohl žalovaný podání žalobce interpretovat jako podnět na nečinnost dle § 38 daňového řádu. Žalobce tak namítá, že žalovaný překročil rámec § 70 odst. 2 daňového řádu, neboť v oka