3 Ads 91/2013 — Nejvyšší správní soud

32 A 10/2021- 54 - text pokračování 15 32 A 10/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem ve věci žalobkyně: H. V., bytem X zastoupené obecným zmocněncem X, bytem X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí ze dne 22. 12. 2020, č. j. MPSV-2020/173352-421/1 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci 1. Žalobkyně se včasně podanou žalobou, doručenou Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“ či „zdejší soud“), domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle ustanovení § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“), zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Brně (dále též „správní orgán I. stupně“ nebo „úřad práce“) ze dne 13. 7. 2020, č. j. BMA-7632/2019-A1 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím bylo rozhodnuto tak, že se žalobkyni přiznává podpora v nezaměstnanosti podle ustanovení § 39 odst. 1, § 41 odst. 2 a odst. 3, § 42 odst. 1, § 43 odst. 1 písm. a) a odst. 2, § 50 odst. 5 a § 51 odst. 1 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, a to ode dne 7. 6. 2019 ve výši 4 684 Kč měsíčně po dobu prvních svou měsíců, ve výši 3 747 Kč měsíčně po dobu dalších dvou měsíců a ve výši 3 435 Kč po zbývající podpůrčí dobu. Podpora v nezaměstnanosti byla přiznána na dobu 5 měsíců. II. Napadené rozhodnutí 3. Žalovaný shrnul ve svém rozhodnutí obsah správního spisu a průběh předchozího řízení. 4. Žalovaný se neztotožnil s tvrzením žalobkyně, která namítala, že se v novém projednání věci před správním orgánem I. stupně nezměnil obsah spisu oproti předchozímu. Správní orgán I. stupně doplnil informace týkající se zdravotního pojištění a důchodového pojištění žalobkyně. Rovněž se obrátil přípisy na žalobkyni i na jejího zmocněnce, aby uvedli, v jakém období a v jakém rozsahu pečovali o dceru T. V. Výzva byla žalobkyni nesprávně doručována, a to přímo žalobkyni namísto zmocněnci. Zmocněnci byla výzva doručena a byl rovněž vyrozuměn o tom, že stejná výzva byla učiněna i vůči žalobkyni. Podle názoru žalovaného nesprávné doručování bylo tímto zhojeno. Zmocněnec následně nereagoval na výzvy ani ve vztahu k jeho osobě, ani ve vztahu k osobě žalobkyně, tedy neuvedl dobu, po kterou pečoval osobně o dceru. Závěr, že o dceru v období 4. 6. 2019 – 6. 6. 2019 pečovala žalobkyně, tak neměl žalovaný za vyvrácený. Žalobkyně tuto skutečnost rozporovala, avšak nepravdivost závěru správního orgánu I. stupně ani na výzvu nedoložila. 5. Žalobkyně namítala, že byla od 1. 5. 2018 zaměstnána a hradila sociální pojištění. K tomu žalovaný uvedl, že podle evidenčního listu důchodového pojištění za rok 2018 nezískala dobu důchodového pojištění. 6. Žalovaný neakceptoval ani námitku podjatosti úřední osoby Ing. P. O., neboť ředitel úřadu práce usnesením rozhodl o tom, že Ing. O. není vyloučen z projednávání a rozhodování ve správním řízení ve věci žalobkyně. K námitce nezákonného nakládání se správním spisem, v němž činil úkony Mgr. M. M., který nebyl oprávněnou úřední osobou, žalovaný uvedl, že tato vada neměla vliv na správnost napadeného rozhodnutí. Formální pochybení správního orgánu I. stupně bylo zhojeno přípisem, v němž bylo dodatečně sděleno, že i Mgr. M. je oprávněnou úřední osobou. 7. Žalobkyně odkazovala na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 91/2013 – 47. K tomu žalovaný uvedl, že správní orgán I. stupně v novém projednání vyzval žalobkyni prostřednictvím jejího zmocněnce k doplnění jeho tvrzení o tom, v jakém období a rozsahu pečoval o dceru, aby mohlo být najisto postaveno skutkové zjištění, z něhož vyplývá hodnocení sporné doby. Žalovaný pak byl toho názoru, že úřad práce učinil dostatečná skutková zjištění, aby mohl přistoupit k hodnocení období 4. 6. – 6. 6. 2019 pro účely stanovení výše podpory v nezaměstnanosti. Řízení o podpoře v nezaměstnanosti je řízením o žádosti a byla-li žalobkyně v řízení pasivní a nedoložila důkazy, že v období 4. 6. – 6. 6. 2019 osobně o dítě nepečovala, jde tato skutečnost k její tíži. III. Žaloba 8. Žalobkyně předně shrnula průběh správního řízení a skutkový stav. 9. Dále žalobkyně uvedla podstatu problému, totiž kdyby nebyla matkou dítěte mladšího 4 let, žádný problém by nenastal. Žalovaný i správní orgán I. stupně měli za to, že jako žena – matka dítěte do 4 let věku – musela uvedené 3 dny pečovat o toto dítě. A nejen, že pečovala jako rodič, ale navíc musela v těchto dnech konat i osobní péči, tedy výlučné právo určené pro jednoho z rodičů a postavené zákonodárcem na roveň zaměstnání. Tuto výhodu však rodiče dítěte ve věku do 4 let rodiče čerpat nemusí. Otázka pak zní, zda tuto osobní péči může konat osoba, která ráno předá dítě do mateřské školy a jede 70 km do zaměstnání, které koná v obvyklém rozsahu, odpoledne jede 70 km zpět a dítě v mateřské škole vyzvedne. Podle názoru žalobkyně nikoliv. 10. Rovněž by problém nenastal, kdyby žalobkyně na úřad práce dorazila ve čtvrtek, nebo kdyby ve čtvrtek poslala žádost poštou. Žalobkyně se pokusila dostavit na úřad práce 3. den od skončení zaměstnání, tj. ve čtvrtek, tento den však měl úřad práce úřední hodiny do 11:00 hod. Proto žalobkyně dorazila na úřad práce znovu v pátek v 8:00 hod. Žalobkyně považuje zákonnou sankci v podobě ztráty podpory za úterý až čtvrtek kvůli tomu, že se nestihla ve čtvrtek dostavit o 30 minut rychleji, za neakceptovatelnou. 11. Žalobkyně dále uvedla, že v řízení rozhodovala podjatá úřední osoba, a to Ing. O., který se měl sám vyloučit s ohledem na to, že vystupuje v pozici podezřelého z trestného činu a žalobkyně byla v pozici oznamovatele. Se spisem dále bylo nezákonně nakládáno, neboť ve spise činil úkony Mgr. M., jež nebyl oprávněnou úřední osobou. 12. Ve správním spise bylo doloženo prohlášení žalobkyně, že o dítě pečovala do 30. 4. 2018, což je doloženo i vyplácením rodičovského příspěvku. Ve spise je doloženo i to, že žalobkyně byla od 1. 5. 2018 zaměstnána a hradila sociální pojištění. Správní orgány tuto časovou souvislost ignorují a tvrdí, že není jasné, co žalobkyně po 30. 4. 2018 dělala a toto nedoložila. K doložení těchto skutečností však žalobkyni nikdo nevyzval. 13. Ve správním spise jsou dále založeny výzvy k doložení péče adresované žalobkyni a současně obdobné výzvy zmocněnci jakožto otci T. V.. Žalobkyni nebyly výzvy nikdy doručeny. Výzvy vůči otci jsou neúčinné, neboť není účastníkem řízení a není povinen na takovou výzvu vůbec reagovat. V textu výzvy se navíc správní orgán I. stupně nedotazoval výslovně na osobní péči o dítě, ale pouze na péči o dítě. Výzvy tak byly nezákonné pro svůj obsah, neboť se tázaly na věci nepodstatné pro řízení a správní orgány překračovaly svou pravomoc. 14. Žalobkyně dále nesouhlasila s argumentací správních orgánů rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2014, č. j. 3 Ads 91/2013 – 47. Podle názoru žalobkyně správní orgány toto rozhodnutí zcela ignorovaly. V případě stěžovatelky totiž bylo doloženo, že po většinu času mezi posledním zaměstnáním a svojí registrací na úřadu práce byla u zdravotní pojišťovny vedena jako rodič osobně pečující o dítě, což pro žalobkyni neplatí. Podle citovaného rozsudku správní orgán I. stupně vůbec neměl žádat informace od Všeobecné zdravotní pojišťovny, neboť ani potvrzení, že byla stěžovatelka jako osoba osobně pečující o dítě, nebylo pro Nejvyšší správní soud dostatečným důkazem. Dále pak žalobkyně upozornila, že v jejím případě byla doba státního pojištění do 31. 3. 2019, tedy předcházela poslednímu odpracovanému období v délce trvání 64 dní a míjí se tedy se sporným obdobím od 4. 6. do 6. 6. 2019. 15. Na závěr žalobkyně namítla, že správní orgány se dopustily protiústavní diskriminace matek, jelikož výkladem práva plyne pro matky dětí do 4 let věku 35krát vyšší sankce za nedodržení lhůty 3 pracovních dní k podání žádosti o příspěvek v nezaměstnanosti. I kdyby žalobkyně o dítě osobně pečovala, tak by rozdíl ve výši příspěvku v nezaměstnanosti byl diskriminační. Dále správní orgán I. stupně svým rozhodnutím porušil Ústavu ČR, jež zaručuje shodné postavení mužů a žen v dnešní společnosti. 16. Žalobkyně se nadto domáhala, aby krajský soud přezkoumal procesní rozhodnutí, jímž bylo odepřeno prominutí zmeškání lhůty pro evidenci na úřadu práce. Prominutí zmeškání lhůty by zcela zvrátilo následek rozhodnutí a zabránilo neadekvátním důsledkům daného zmeškání. 17. Napadené rozhodnutí žalobkyně považuje za nezákonné a věcně nesprávné, zejména proto, že žalovaný nesprávně posoudil § 41 zákona o zaměstnanosti, nesprávně vyložil osobní péči o dítě a svévolně a extenzivně využil prohlášení žalobkyně, že osobně pečovala o dítě do 30. 4. 2018 i na období