5 As 104/2013 — Nejvyšší správní soud

29 A 129/2024- 56 - text 9 29 A 129/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Zuzany Bystřické a soudců Mariana Kokeše a Ľubomíra Majerčíka v právní věci žalobce: J. B. zastoupen advokátem JUDr. Jaromírem Josefem sídlem Velkomoravská 378/1, 695 01 Hodonín proti žalovanému: Nejvyšší státní tajemník sídlem Jindřišská 34, 110 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí Kárné komise II. stupně zřízené v Ministerstvu vnitra ze dne 29. 10. 2024, č. j. MV-126598-5/SR-2024 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Kárná komise I. stupně zřízená v Katastrálním úřadu pro Jihomoravský kraj uznala rozhodnutím ze dne 2. 7. 2024, č. j. KÚ-3067/2024-700-01001 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), žalobce vinným ze spáchání kárných provinění státního zaměstnance podle § 88 odst. 1 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „zákon o státní službě“). Žalobce měl kárná provinění spáchat tím, že: a) na sociální síti Facebook ve veřejně přístupné skupině „Nejsem právník, ale“ uveřejnil dne 2. 1. 2024 vkladovou listinu (prohlášení o přivlastnění) včetně neanonymizovaných osobních údajů účastníka vkladového řízení; b) poslal dne 2. 1. 2024 prostřednictvím služební elektronické pošty návrh na vklad a vkladovou listinu (prohlášení o přivlastnění) včetně neanonymizovaných osobních údajů účastníka vkladového řízení deseti zaměstnancům z resortu, kteří s těmito listinami nebyli oprávněni nakládat; c) poslal dne 2. 1. 2024 prostřednictvím služební elektronické pošty návrh na vklad a vkladovou listinu (prohlášení o přivlastnění) včetně neanonymizovaných osobních údajů účastníka vkladového řízení na dvě adresy elektronické pošty osob mimo resort, čímž zaviněně porušil služební kázeň ve smyslu § 87 zákona o státní službě, neboť nedodržel povinnosti mu vyplývající z obecně závazných právních a vnitřních předpisů, zejména z § 77 odst. 1 písm. c), h), t) zákona o státní službě; čl. 1, čl. 2 odst. 1, čl. 6 odst. 1, čl. 8 služebního předpisu č. 3 nejvyššího státní tajemníka; čl. 4 a čl. 2.3.1. Politiky bezpečného chování uživatelů č. j. ČÚZK-12179/2021-24; čl. 10 Směrnice č. 13/2023-R; čl. 3 odst. 4 písm. f), čl. 3 odst. 5, čl. 3 odst. 6 a čl. 5 odst. 4 Opatření předsedy Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního ze dne 22. 8. 2019, č. j. ČÚZK-12973/2019. 2. Za kárná provinění bylo žalobci uloženo kárné opatření snížení platu o 15 % na dobu tří měsíců, tj. o částku 7 443 Kč. Žalobci byla taktéž uložena povinnost nahradit náklady kárného řízení. 3. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, kterým Kárná komise II. stupně zřízená v Ministerstvu vnitra změnila výrok I. prvostupňového rozhodnutí tak, že blíže specifikovala popisy kárných provinění a porušené právní a vnitřní předpisy, a z výroku II. prvostupňového rozhodnutí o kárném provinění vypustila slova „…, tj. o částku 7 443 Kč…“. Ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdila. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 4. Žalobce v podané žalobě namítá, že kárné komise vycházely z důkazu získaného nezákonným způsobem – komunikace zaslané z žalobcova služebního emailového účtu. Nepřípustně tím prolomily jeho soukromí chráněné § 316 odst. 2 a 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Žalobce taktéž v odvolání sporoval společenskou škodlivost skutků uvedených v tomto rozsudku v odstavci 1 pod písmeny b) a c), prvostupňové rozhodnutí se s jeho argumentací však nevypořádalo, je proto zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti. III. Vyjádření žalovaného k žalobě, replika žalobce a další vyjádření 5. Žalovaný navrhuje žalobu zamítnout jako nedůvodnou. Kárné komise prokázaly spáchání daných skutků i jinými důkazy než emailovou komunikací, žalobce se ostatně k jejich spáchání přiznal. Žalovaný má taktéž za to, že v projednávaném případě byly naplněny podmínky pro monitoring emailové komunikace, neboť o tom byl žalobce dopředu informován ve vnitřních předpisech. Zvláštní povaha činnosti katastrálních úřadů klade zvýšený důraz na potřebu ochrany osobních údajů i budování důvěry ve výkon veřejné správy. K provedení monitoringu existoval legitimní důvod, který současně nemohl být zajištěn méně invazivními nástroji. Výsledky monitoringu konečně nebyly použity k jinému než původnímu účelu, o čemž svědčí i krátkodobost monitoringu. Žalovaný odkázal na závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ze dne 13. 2. 2025 ve věci č. 51409/19 Macharik proti České republice. 6. K námitce nepřezkoumatelnosti žalovaný s odkazem na rozsudky správních soudů uvádí, že i řízení o služebním poměru je třeba posuzovat jako celek. Správní orgán druhého stupně může doplnit argumentaci orgánu prvního stupně. Z judikatury taktéž podle žalovaného vyplývá, že není nutné reagovat na každé tvrzení, pokud orgán veřejné moci proti němu vystaví vlastní argumentační schéma. Žalovaný má taktéž za to, že společenskou škodlivost všech spáchaných skutků náležitě odůvodnil a odkazuje v tomto na příslušné pasáže prvostupňového a napadeného rozhodnutí. 7. Žalobce v replice ze dne 31. 3. 2025 kritizuje argumentaci žalovaného ohledně splnění podmínek pro monitoring emailové komunikace a jejího použití jako důkazu v kárném řízení. Neshoduje se s žalovaným ani v hodnocení rozsudku ESLP ve věci Macharik, neboť z něj vyplývá, že zpřístupnění emailové komunikace je zásahem do soukromí a stěžovatelka byla se svojí stížností úspěšná. Žalobce dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2025, č. j. 7 As 17/2024-17 (rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz), který se zabýval využitím kamerového záznamu jako důkazu ve správním řízení. Žalobce trvá na tom, že kárné komise dostatečně nevypořádaly jeho argumenty ohledně společenské škodlivosti spáchaných skutků. Závěrem žalobce namítl porušení zásady reformatio in peius, neboť napadené rozhodnutí tím, že vypustilo z výroku II. prvostupňového rozhodnutí slova „…, tj. o částku 7 443 Kč…“, v rozporu s § 98 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb. změnilo výrok o správním trestu v neprospěch žalobce. 8. Žalovaný v dalším vyjádření uvedl, že žalobce námitku o porušení zásady reformatio in peius uplatnil opožděně. Současně má žalovaný za to, že kárná komise II. stupně nepochybila, neboť pouze odstranila chybně vymezenou výši sankce. Žalovaný dále zopakoval argumentaci ze svého předchozího vyjádření. IV. Posouzení věci soudem 9. Krajský soud se nejprve zabýval otázkou pasivní žalobní legitimace (§ 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“). Napadené rozhodnutí totiž vydala Kárná komise II. stupně zřízená v Ministerstvu vnitra příslušná dle § 168 odst. 1 písm. a) zákona o státní službě, účinného do 31. 12. 2024. V průběhu soudního řízení však nabyla účinnosti novela tohoto ustanovení, provedená zákonem č. 448/2024 Sb. s účinností od 1. 1. 2025, kterou došlo ke zrušení kárných komisí. Působnost ve služebních věcech přešla na služební orgány, resp. nadřízené služební orgány. Jelikož přechodná ustanovení (čl. II bod 8 zákona č. 448/2024 Sb.) tuto otázku neupravují, postupoval krajský soud při určení účastníků řízení dle § 162 odst. 4 písm. a) ve spojení s § 13 odst. 4 zákona o státní službě, ve znění účinném od 1. 1. 2025 a za žalovaného označil nejvyššího státního tajemníka 10. Krajský soud dále ověřil, že žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 s. ř. s.) a že splňuje též ostatní podmínky řízení (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.). Proto mohl krajský soud, za splnění podmínek dle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) přezkoumat napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí žalovaného, včetně řízení předcházející jejich vydání, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). 11. Krajský soud se předně zabýval námitkou žalobce ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného a prvostupňového rozhodnutí, neboť se jedná o tak závažnou vadu, že by se jí musel zabývat z úřední povinnosti i nad rámec uplatněných žalobních námitek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2004, č. j. 5 A 157/2002-35). Je-li totiž správní rozhodnutí nepřezkoumatelné, lze jen stěží uvažovat o jeho přezkumu správním soudem, což ostatně vyplývá již z lingvistické stránky věci, kdy nepřezkoumatelné rozhodnutí prostě nelze věcně přezkoumat. Takové rozhodnutí by bylo nutno zrušit pro nepřezkoumatelnost, která může nastat buď pro nesrozumitelnost (nelze seznat určitý a jednoznačný výrok, jde o výrok s obsahem rozporuplným, nevykonatelným apod.), nebo pro nedostatek důvodů (odůvodnění je v rozporu s výrokem, popř. uvádí jiné důvody než ty, v nichž má mít dle zákona oporu, odůvodnění postrádá rozhodný důvod pro výrok či neobsahuje žádné hodnocení provedených důkazů a závěr z nich učiněný). 12. Žalobce nepřezkoumatelnost shledává konkrétně v nedostatečném vypořádání jeho argumentace s