9 As 173/2020 — Nejvyšší správní soud

29 A 28/2024- 46 - text 15 29 A 28/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Zuzany Bystřické a soudců Mariana Kokeše a Ľubomíra Majerčíka v právní věci žalobce: Spraying Systems Czech, s.r.o., IČO: 28180062 sídlem Jaroslava Foglara 7, 639 00 Brno zastoupený advokátem JUDr. Ivo Jandou, Ph.D. sídlem Na příkopě 14, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje sídlem Žerotínovo náměstí 3, 601 82 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 1. 2024, č. j. JMK 11567/2024, sp zn. S-JMK 178426/2023 OSPŽ/DK, takto: I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského ze dne 31. 1. 2024, č. j. JMK 11567/2024, sp zn. S-JMK 178426/2023 OSPŽ/DK, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 15 342 Kč, a to k rukám žalobcova advokáta JUDr. Iva Jandy, Ph.D. do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí v záhlaví citovaného rozhodnutí žalovaného, kterým zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 11. 10. 2023, č. j. MMB/0448599/2023. Tímto rozhodnutím magistrát uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 55 odst. 1 písm. a) zákona č. 37/2021 Sb., o evidenci skutečných majitelů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o evidenci skutečných majitelů“), kterého se měl dopustit tím, že jako evidující osoba nezajistil zápis žádného údaje o svém skutečném majiteli v přiměřené lhůtě stanovené Krajským soudem v Brně podle v usnesení č. j. C 59351/RD13/KSBR ze dne 10. 5. 2022. Za spáchání přestupku byla žalobci dle § 35 písm. b), § 46 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a § 55 odst. 3 zákona o evidenci skutečných majitelů uložena pokuta ve výši 5 000 Kč (výrok II.) a dále povinnost nahradit náklady řízení o přestupku v paušální částce 1 000 Kč (výrok III.). II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 2. Ve včas podané žalobě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), splňující též ostatní podmínky řízení (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.), žalobce navrhl krajskému soudu, aby rozhodnutí žalovaného, jakož i prvostupňové rozhodnutí žalovaného zrušil. 3. Žalobce předně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť se žalovaný dostatečně nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, zejména pak s námitkou ohledně porušení Listiny základních práv a svobod. Za stěžejní žalobní námitku žalobce považuje namítaný rozpor závěrů správních orgánů s unijním právem, konkrétně Směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/849 ze dne 20. května 2015 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 648/2012 a o zrušení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES a směrnice Komise 2006/70/ES (dále jen „AML Směrnice“) a Směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/843 ze dne 30. května 2018, kterou se mění směrnice (EU) 2015/849 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu a směrnice 2009/138/ES a 2013/36/EU (dále jen „změnová AML Směrnice“), i s ústavně garantovanými základními právy žalobce (zejména práva na soukromí dle čl. 10 odst. 1 a odst. 3 Listiny). Svou argumentaci žalobce opírá zejména o závěry formulovanými Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „SDEU“) v rozsudku ze dne 22. 11. 2022, ve spojených věcech C-37/20, Luxembourg Business Registers, a C-601/20, Sovim (dále jen „rozsudek SDEU ve spojených věcech WM a Sovim“), v nichž dovodil, že byť zmíněná unijní právní úprava sledovala naplnění zásady transparentnosti sloužící k předcházení praní peněz a financování terorismu, nebylo možné tuto zásadu považovat za cíl obecného zájmu, jímž by bylo možné odůvodnit zásah do základních práv zaručených v čl. 7 a čl. 8 Listiny základních práv EU. Široký přístup veřejnosti k evidovaným údajům podle SDEU neprokazoval, že by bylo toto opatření nezbytně nutné k předcházení praní peněz a financování terorismu. Podle názoru žalobce tak neomezený a plošný přístup široké veřejnosti do evidence skutečných majitelů umožněný stávající českou právní úpravou představuje nepřípustný zásah do práva na soukromý život a do práva na ochranu osobních údajů nejen z hlediska Listiny, ale též z hlediska Listiny EU. III. Vyjádření žalovaného k žalobě a replika žalobce 4. Žalovaný ve vyjádření k žalobě v první řadě odkazuje na obsah napadeného rozhodnutí, přičemž ve vyjádření v argumentaci směřující vůči námitkám žalobce vychází primárně z argumentace předestřené v žalobou napadeném rozhodnutí, a to i z toho důvodu, že žalobní námitky se obsahově překrývají s námitkami uplatněnými žalobcem v odvolání. 5. Žalovaný se nad rámec argumentace uvedené v napadeném rozhodnutí vyjádřil ke konkrétním žalobním tvrzením. Pokud jde o namítaný nesoulad právní úpravy se závěry rozsudku SDEU, žalovaný uvádí, že současná platná a účinná právní úprava v České republice je toho znění, že ukládá povinnost evidovat informace o skutečném majiteli a jejich neuvedení je protiprávním jednáním. Proto je takové jednání kvalifikováno jako přestupek. Rozsudek SDEU podle názoru žalovaného nijak nezpochybňuje požadavek evidence údajů o skutečném majiteli právnické osoby, ale řeší či hodnotí míru ochrany evidovaných údajů a přístupu veřejnosti k nim. Což jsou však náležitosti navazující na splnění zákonné povinnosti a argumenty bezpečnosti nebo přístupu by neměly být využívány k osvobození od plnění povinnosti. Dále žalovaný nezpochybňuje ani úpravu ve změnové AML směrnici současně však bere na zřetel, že směrnice je právní akt stanovující cíl, který musí země EU splnit, ale je však na jednotlivých zemích, jak formulují příslušné vnitrostátní zákony a jak těchto cílů dosáhnout. Vzhledem k tomu, že právní úprava v České republice dosud na zmiňovaný rozsudek nereagovala, žalovaný zastává názor, že je nutno postupovat podle stávající právní úpravy. Stejně tak žalovaný odmítá námitku žalobce ohledně porušení Listiny a zásahu do základních práv žalobce. 6. Žalovaný dále zdůrazňuje, že zájem, který je zákonem o evidenci skutečných majitelů chráněn a jenž je nesplněním povinnosti řádného zápisu porušen, spočívá mimo jiné v možnosti kontroly osob v postavení skutečného majitele, a to nejen ze strany veřejných orgánů, ale rovněž ze strany např. obchodních partnerů evidujících osob. Absence zmíněného zápisu v evidenci skutečných majitelů však přímo znemožňuje kontrolu osob v postavení skutečného majitele, čímž je zájem chráněný zákonem nejen ohrožen, ale přímo porušen. Žalobce porušil legitimní zájem na přístup k údajům o skutečných majitelích, přičemž neexistovaly žádné natolik významné okolnosti, které by vylučovaly, aby byl takovým jednáním porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti. Posuzované jednání žalobce tak bylo společensky škodlivé. 7. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného i nadále polemizuje s argumentací žalovaného, přičemž setrvává na svém stanovisku ohledně rozporu právních závěrů správních orgánů se závěry vyslovenými v citovaném rozsudku SDEU ve spojených věcech WM a Sovim. IV. Posouzení věci soudem 8. Krajský soud, za splnění podmínek dle § 51 s. ř. s. bez nařízení ústního jednání, přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí magistrátu, včetně řízení předcházející jejich vydání, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). 9. Krajský soud již na tomto místě zdůrazňuje, že shodnou problematikou se zabýval Nejvyšší správní soud v recentním rozsudku ze dne 12. 3. 2025, č. j. 4 As 219/2024-96, přičemž krajský soud (i s ohledem na shodné skutkové okolnosti případů) při posuzovaní nynější věci žalobce bude ze závěrů tam formulovaných do značné míry vycházet. IV. a) Námitka nepřezkoumatelnosti 10. Krajský soud se předně zabýval námitkou žalobce ohledně nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného, neboť se jedná o tak závažnou vadu, že by se jí soud musel zabývat z úřední povinnosti i nad rámec uplatněných žalobních námitek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2004, č. j. 5 A 157/2002-35, rozhodnutí správních soudů jsou rovněž dostupná na www.nssoud.cz). Je-li totiž rozhodnutí správního orgánu nepřezkoumatelné, lze jen stěží uvažovat o jeho přezkumu správním soudem, což ostatně vyplývá již z lingvistické stránky věci, kdy nepřezkoumatelné rozhodnutí prostě nelze věcně přezkoumat. Takové rozhodnutí by bylo nutno zrušit pro nepřezkoumatelnost, která může nastat buď pro nesrozumitelnost (nelze seznat určitý a jednoznačný výrok, jde o výrok s obsahem rozporuplným, nevykonatelným apod.), nebo pro nedostatek důvodů (odůvodnění je v rozporu s výrokem, popř. uvádí jiné důvody než ty, v nichž má mít dle zákona oporu, odůvodnění postrádá rozhodný důvod pro výrok či neobsahuje žádné hodnocení proveden