9 Afs 268/2018 — Nejvyšší správní soud

30 Af 7/2023- 43 - text  13 30 Af 7/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Karla Černína, Ph.D., a Mgr. Jana Čížka ve věci žalobkyně: Advantage Consulting, s.r.o., sídlem Orlí 708/36, 602 00 Brno zastoupené daňovým poradcem společností Dakonto s.r.o. sídlem Lidická 1023/63b, 602 00 Brno proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2022, č. j. 42313/22/5200-10421-713026 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“). Jím žalovaný změnil rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 21. 10. 2021, č. j. 4262272/21/3001-52523-712559, kterým byla žalobci dodatečně stanovena k přímé úhradě daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti za zdaňovací období 2016 a současně sdělena zákonná povinnost uhradit z doměřené daně penále (dále jen „dodatečný platební výměr“). 2. Správce daně v rámci daňové kontroly zpochybnil mimo jiné oprávněnost částek vyplacených v dotčeném zdaňovacím období na základě faktur vystavených obchodní společností Tagua Tours s.r.o. (dále jen „společnost Tagua Tours“) jako cestovní náhrady jednatelce žalobce, Ing. Olze Hyklové, a zaměstnanci žalobce, panu P. H., a to v souvislosti s jejich zahraničními cestami. Dále správce daně zpochybnil oprávněnost žalobcem uplatněných nákladů na základě faktury vystavené obchodní společností KINTEX s.r.o. (dále jen „společnost KINTEX“), neboť se jednalo o plnění, které se nevztahovalo k žalobci, ale jednalo se o dodávku nábytku a spotřebičů do bytů ve vlastnictví manželů H. Na základě výsledku daňové kontroly správce daně dospěl k závěru, že částky proplacené manželům H. jako cestovní náhrady na základě faktur vystavených obchodní společností Tagua Tours a žalobcem uplatněné náklady na základě faktury vystavené společností KINTEX jsou nepeněžním příjmem manželů H., z kterého měl žalobce vypočíst a srazit zálohu na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti. 3. Správce daně následně vydal dodatečný platební výměr, který žalovaný k odvolání žalobce změnil. Podle žalovaného žalobce v rámci odvolacího řízení prokázal, že pouze část plnění uvedeného na faktuře vystavené společností KINTEX se vztahovala k vybavení bytů ve vlastnictví manželů H., přičemž část plnění z předmětné faktury byla dodána do prostor sloužících žalobci k podnikatelské činnosti a jedná se tedy o náklady vynaložené na zajištění, dosažení a udržení zdanitelných příjmů podle § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“). II. Obsah žaloby Cestovní náhrady 4. Žalobce namítá, že paní H. měla se žalobcem uzavřenou pracovní smlouvu. Pracovní poměr však paní H. (jednatelky žalobce) nevznikl, jelikož právní předpisy pro výkon činnosti ve smyslu jednatelského oprávnění jeho vznik nepřipouštějí. Na vztah paní H. a žalobce tak nemůže dopadat zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). Je nesprávný závěr žalovaného, že s paní H. byl uzavřen právní vztah podle zákoníku práce, resp. že mezi žalobcem a paní H. vznikl pracovněprávní vztah, a je třeba posuzovat cestovní náhrady dle § 6 odst. 7 písm. a) zákona o daních z příjmů ve vazbě na zákoník práce (viz bod 59 napadeného rozhodnutí). Žalobce dále argumentuje, že jednatel se může vzdát svého nároku na diety a stejně tak může služební cestu přerušit a využít pobyt k soukromým aktivitám. Nejedná se ani o dovolenou, protože na ni jednatel nemá nárok. Vše je u něj řešeno smlouvou o výkonu funkce dle § 59 a násl. zákona o obchodních korporacích. Závěry žalovaného v bodech 59 a 60, které žalovaný odvíjí od skutečnosti, že na vztah mezi žalobcem a paní H. dopadal zákoník práce, jsou proto nesprávné a nedůvodné. 5. Žalobce nesouhlasí ani se závěrem žalovaného, že se zaměstnanec nemůže náhrad za služební cestu vzdát (viz bod 59 a 60 napadeného rozhodnutí). Podle žalobce se nelze vzdát práva předem, ale zaměstnanec nebo jednatel se mohou ex post vzdát svého práva na vyplacení náhrad za služební cestu (zde stravného), stejně jako jakéhokoliv jiného práva, jež mu vzniklo. Ustanovení § 346c zákoníku práce (žalovaným chybně označeno jako § 246c) na právo vzdát se ex post práva na proplacení náhrad nedopadá. Předmětné ustanovení dopadá výlučně na plat, mzdu, odměnu atd., nikoliv na náhrady. Vedle toho je dle platné právní úpravy přípustné přerušení služební cesty a tedy proplacení části celkových nákladů (jde o běžnou situaci, kdy zcela typicky není po určitou dobu cesty vypláceno stravné). Žalovaný samotnou odvolací námitku týkající se práva vzdát se vyplacení náhrad nevyhodnotil, což znamená nezákonnost rozhodnutí. Žalovaný se v bodě 59 napadeného rozhodnutí vyjadřuje pouze k možnosti přerušení pracovní cesty, která není v principu sporná. 6. Žalobce dodává, že proplacení cestovních náhrad se odvíjí od nároku vzneseného zaměstnancem (jednatelem). Pokud ten vyúčtování nepředloží, tak zaměstnavateli nevzniká povinnost služební cestu vyúčtovat a předmětné částky proplatit. Zaměstnavatel mnohdy ani nemá jak dospět k potřebným skutečnostem ohledně doby strávené služební cestou, ohledně přejezdů hranic nebo k dokladům o ubytování. Povinnosti zaměstnance spojené s administrativou nelze přenášet na zaměstnavatele. 7. Žalobce namítá, že povinnost předložit cestovní příkaz (resp. vyúčtování služební cesty), na kterou poukazoval žalovaný, nelze požadovat po jednatelce, ale jen po osobě, na kterou dopadá právní regulace zákoníkem práce. Nadto se lze důvodně domnívat, že by takový důkaz o realizaci služební cesty ani správce daně (resp. žalovaný) neposoudil jako dostatečný. 8. Žalobce dále namítá, že paní Hyklovou (jednatelkou) a panem H. (zaměstnancem) byl vznesen nárok pouze na proplacení letenek a některých souvisejících nákladů. Skutečnost, že zaměstnanci vznikl další náklad (stravné), který ale nenárokoval, tak je již věcí zaměstnance. 9. Žalobce namítá, že prokázal účel a samotnou realizaci služebních cest. Doložil fotografie z návštěv univerzit a hledání kontaktů a mapování konkurence v letech 2015 a 2016, které se podařilo dohledat. Žalobce setrvale uváděl, že účelem cest bylo hledání specialistů nejen v oblasti IT, kdy takových specialistů je v ČR dlouhodobě nedostatek. Žalobce prokázal vytvoření webu www.itprace.cz pro aktivní kandidáty s nabídkou nových pracovních pozic. V této oblasti (divizi IT) měl žalobce obrat za rok 2014: 9 milionů Kč, 2015: 17 milionů Kč a 2016: 21 milionů Kč. Navýšení obratu je tedy důkazem o aktivní činnosti žalobce. Dále předložil fotografie pana H. na univerzitě s reklamními bannery žalobce, vizitky od konkurence. Manželé předmětnou destinaci navštěvovali z různých důvodů, přičemž cesty soukromé a služební byly oddělovány. 10. Žalobce nesouhlasí s žalovaným, že na danou věc nedopadají závěry učiněné Nejvyšším správním soudem v rozsudku č. j. 2 Afs 77/2013-69 (viz argumentace v bodech 60 a 61 napadeného rozhodnutí). Z tohoto pohledu je tedy napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění (není patrné, co tímto vyjádřením žalovaný mínil). 11. Dále žalobce vznáší otázku, jak by si žalovaný přestavoval prokázání realizace služební cesty s odstupem 7 let, když mu předložené fotografie nepostačují. Požadavek správce daně na zápisy ze služebních cest představuje přepjatý formalismus – zápisem o průběhu pracovní cesty zaměstnanec svému nadřízenému uvádí, že splnil účel cesty a její výsledky. Jednatelka žalobce zápisy nepsala, protože by je psala na prokázání sama sobě. Navíc správci daně popsala, jak a proč pracovní cesty absolvovala a proč je spojila s dovolenou (kvůli ušetření nákladů společnosti, kterou 100% vlastní). 12. Žalobce namítá, že důvody pro odmítnutí vyplacených finančních prostředků jako cestovních náhrad jsou čistě formalistické a žalovaný požadoval v dané věci vysoký důkazní standard. Žalobce k tomu odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2018, sp. zn. 8 Afs 5/2015, který cituje z rozsudku sp. zn. I. ÚS 172/13 ze dne 20. 8. 2014, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2020, č. j. 8 Afs 23/2018-23. Nábytek KINTEX 13. Žalobce namítá, že mu byla doměřena daň i v souvislosti s pořízením nábytku manželů H., a to i přesto, že se jednalo o obchodněprávní vztah mezi žalobcem jako dodavatelem a manželi H. jako odběrateli. Žalobce (byť se zpožděním a na základě závěrů z daňové kontroly) manželům H. dodal plnění, toto plnění bylo vyfakturováno a uhrazeno. Žalobce předmětné plnění zdanil jako zdanitelné plnění v rámci dodatečného daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za příslušné období a dále i jako výnos v rámci dodatečného daňového přiznání k dani z příjmů právnických oso