31 Af 25/2024 – Krajský soud v Brně

31 Af 25/2024- 52 - text  9 31 Af 25/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Šebka a soudců JUDr. Václava Štencla, MA, a Mgr. Jana Jiráska, Ph.D., ve věci žalobce: ALU, a. s., IČO 27693864 sídlem U Lihovaru 577, 679 21 Černá Hora zastoupený advokátem Mgr. Jaroslavem Marténkem sídlem U Červeného mlýna 570/3 612 00 Brno proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2024, č. j. 18354/24/5200-11432-713412, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (dále „správce daně“) žalobci dodatečnými platebními výměry ze dne 16. 11. 2021, č. j. 4554220/21/3006-50521-705262 a č. j. 4555144/21/3006-50521-705262, (dále „platební výměry“) doměřil podle pomůcek daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období let 2015 a 2016 ve výši 655 690 Kč (přičemž zároveň zrušil daňovou ztrátu ve výši 5 179 883 Kč) a 667 090 Kč. Zároveň žalobci stanovil povinnost uhradit penále ve výši 182 936 Kč a 133 418 Kč. Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 12. 6. 2024, č. j. 18354/24/5200-11432-713412, zamítl odvolání žalobce podané proti platebním výměrům a platební výměry potvrdil. II. Stanoviska účastníků řízení 2. Žalobce se domáhá zrušení správních rozhodnutí obou stupňů. Namítá, že daňovou povinnost bylo možné stanovit dokazováním. Rozporuje především závěr daňových orgánů, že vede nesprávně a nezákonně evidenci zásob. Vede úplné a průkazné účetnictví, v němž lze ověřit veškeré dispozice se zásobami i stav rozpracované výroby. Správce daně neidentifikoval konkrétní skutečnosti, na základě nichž hodnotí účetnictví jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné. Vyhláška č. 500/2002 Sb. ani jiný předpis neukládají povinnost vést „skladovou“ evidenci. Žalovaný má patrně na mysli evidenci pomocí skladových karet. Vyhláška pracuje pouze s pojmem „evidence“ a ponechává na účetní jednotce, jaký typ evidence zásob zvolí. Žalobce jako většina podnikatelů ve stavebnictví používá tzv. zakázkovou evidenci. Ta je postavena na zásadách, že každý náklad i výnos v účetnictví musí být opatřen kromě účetního zápisu i údajem o zakázce. Dále je nutné, aby byly doklady členěny dle zakázek nebo aby dodavatel vystavoval vždy jeden doklad pro jednu zakázku. Z předložených listin má žalobce za prokázaný zákonný stav nedokončené výroby (tedy soupis probíhajících zakázek) a také hodnotu nákladů, které aktivují velikost nedokončené výroby pro každou zakázku samostatně. Správce daně s výjimkou dvou marginálních pochybení nenamítl jedinou pochybnost o předložených dokladech. Účetní deník roku 2015 obsahuje 28 198 účetních vět, deník roku 2016 jich obsahuje 28 217. Není možné, aby jeden účetní zápis mohl vést k zákonnému použití pomůcek. Dále žalobce namítá nepřiměřenost výše stanovené daně, neboť správce daně hrubě vybočil z mezí správního uvážení a použil nepřiléhavé pomůcky. 3. Žalobce dále namítá, že nezákonnost způsobuje také kombinace stanovení daně dokazováním a použitím pomůcek. Nezákonným je i neprovedení navržené svědecké výpovědi Ing. Marcela Němce k objasnění metodiky evidence zásob a evidence zásob vlastní výroby. Žalovaný nesprávně hodnotil účetnictví, jehož správnost potvrdila i zpráva auditora. Rozhodnutí postrádají výčet provedených důkazů i jejich vyhodnocení. Žalovaný bagatelizuje skutečnosti a důkazy svědčící ve prospěch žalobce. Postup žalovaného lze hodnotit jako nedůvodnou a nezákonnou libovůli založenou na záměru doměření daně při nerespektování skutečného dokázaného stavu. Žalobce dále namítá, že ani jednou z výzev mu nebylo uloženo, aby doložil stav evidence zásob, respektive stav zásob vlastní výroby a rozpracované výroby. O skutečnosti, že správce daně napadá stav těchto evidencí, se dozvěděl nepřímo až z výsledku kontrolního zjištění a ze zprávy o daňové kontrole. Na ty se pokusil reagovat podáními, vysvětleními, listinami a důkazními návrhy, na které už správce daně nereagoval. Toutéž vadou je postižen postup žalovaného. Žalobce tedy nebyl poučen o plnění konkrétních právních povinností, ohledně možného použití pomůcek a o tom, co má tvrdit a plnit. Rozhodnutí žalovaného je nepředvídatelné. Správní rozhodnutí jsou také nepřezkoumatelná, neobsahují výčet důkazů a není z nich seznatelné, jaké doklady správce daně kontroloval a k jakým závěrům při jejich kontrole dospěl. Závěrem žalobce namítá nepřiměřenou délku řízení s tím, že žalovaný nedůvodně zdlouhavým postupem zavinil vznik příslušenství daně v řádech milionů. 4. Žalovaný ve svém vyjádření odkazuje na napadené rozhodnutí a navrhuje, aby soud žalobu zamítl. Uvádí, že správce daně vyjádřil své pochybnosti ve výzvách a následně ve zprávě o daňové kontrole. Jsou jimi nevedení průkazné evidence o zásobách vlastní výroby, nesprávné oceňování nedokončené výroby na zakázkách a neprovedení inventarizace zásob k rozvahovým dnům. Periodický způsob účtování o zásobách, který žalobce zvolil, mohou účetní jednotky použít pouze v případě, že zajistí průkazné vedení evidence o zásobách tak, že budou schopny prokázat v průběhu účetního období stav zásob včetně ocenění těchto zásob podle zákona. Žalobcem předložené záznamy nemají vypovídací schopnost účetní evidence. Žalobce nepředložil evidenci zásob či jiný důkazní prostředek, z něhož by byl patrný pohyb zásob od jejich pořízení až po jejich vyskladnění s vazbou na konkrétní realizovaný příjem. Nevedl-li evidenci zásob, nemohl ani řádně provést inventarizaci zásob. Správce daně také uvedl konkrétní zakázky, u kterých žalobce nerespektoval princip věcné a časové souvislosti nákladů a výnosů, a uvedl tak nesprávný stav rozpracované výroby. Správce daně tak nebyl schopen ověřit zásadní skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daně a stanovit daň dokazováním. Výslech Ing. Marcela Němce by byl nadbytečný, neboť jím nebylo možné nahradit neprůkazné a neúplné účetnictví. Výzvy správce daně byly dostatečně konkrétní a poté správce daně ve sdělení dosavadního výsledku kontrolního zjištění poukázal na nedostačující evidenci zásob, která učinila daňovou evidenci žalobce neprůkaznou jako celek. Správce daně ve zprávě o daňové kontrole reagoval na veškeré žalobcem předložené důkazní prostředky. Žalovaný neopomenul žalobce poučovat o jeho procesních právech, ostatně žalobce ani žádné konkrétní opomenutí neuvádí. Správce daně nepochybil ani při volbě pomůcek. Vybral srovnatelné subjekty a v souladu se zákonem použil nezpochybněné důkazní prostředky. Žalobce proti tomu brojí jen obecnými námitkami a své tvrzení o nepřiměřenosti výše daně nedokládá důkazy. Tvrzení o doměření daně jak na základě dokazování, tak na základě pomůcek se nezakládá na pravdě. Námitka nepřiměřenosti délky řízení přímo nesouvisí s předmětem sporu a je nedůvodná. Co se týče běžícího úroku z prodlení, daňový subjekt má právo požádat o prominutí části nebo celého úroku, mohl daň uhradit také již v průběhu daňové kontroly nebo po vydání dodatečných platebních výměrů, alternativně požádat o posečkání. III. Posouzení věci krajským soudem 5. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného a řízení předcházející jeho vydání v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní; dále „s. ř. s.“). Soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). 6. Soud předesílá, že za žalobní bod, který vymezuje rozsah soudního přezkumu, lze považovat pouze právně i skutkově konkretizované tvrzení, z něhož je patrné, v čem přesně má pochybení správních orgánů spočívat [viz § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Řádným žalobním bodem proto nemůže být argumentace, která je sice právně rozvinutá (tj. interpretace právních norem či zásad, odkazy na judikaturu apod.), ovšem bez jasného tvrzení, jakým konkrétním způsobem měly správní orgány žalobcem uváděné právní normy či zásady porušit v dané věci. Za řádný žalobní bod proto nelze považovat bod B. části II. žaloby označený „Nepřiměřená výše daně stanovené podle pomůcek“. Žalobce zde podává výklad právní úpravy, odkazuje na judikaturu, shrnuje obecně, jak by mělo být postupováno, nicméně ve vztahu k napadenému rozhodnutí se omezuje na prosté konstatování, že stanovená daň je nepřiměřená, že nebyla stanovena dostatečně spolehlivě, že správce daně použil nepřiměřené pomůcky a že překročil meze správního uvážení. Ani jedno z těchto konstatování není dostatečně konkretizované na to, aby soud mohl v jejich světle napadené rozhodnutí přezkoumat. Mohl by totiž na takto obecná tvrzení reagovat jedině stejně obecně konstatováním, že neshledal nic, z čeho by mohla plynout nepřiměřenost či nedostatečná spolehlivost stanovené daně, nepřiměřenost použitých pomůcek či překročení mezí správního uvážení. Podobně je tomu v případ