1 As 10/2003 — Nejvyšší správní soud

32 A 21/2023- 79 - text Pokračování 9 32 A 21/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem ve věci žalobkyně: V. V. H., bytem X zastoupna JUDr. Ivou Repa Kremplovou, advokátkou, se sídlem Okružní 433/1, 638 00 Brno proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje se sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, 601 82 Brno o žalobě proti rozhodnutí ze dne 7. 8. 2023, č. j. JMK 106130/2023, sp. zn. S-JMK 92720/2023 OSV-ZS, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci 1. Žalobkyně se včasně podanou žalobou, doručenou Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“ či „zdejší soud“), domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Kyjov (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 9. 5. 2023, č. j. OSV555568/23/276, sp. zn. OSV8419/2022 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku podle ustanovení § 59 odst. 1 písm. h) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (dále jen „zákon o sociálně-právní ochraně dětí“). Přestupku se žalobkyně dopustila tím, že proti svému nezletilému synovi J. H., nar. X (dále jen „nezletilý“) použila nepřiměřený výchovný prostředek, toho se dopustila tím, že minimálně v období od 1. 8. 2021 do 28. 2. 2022, v přesně nezjištěných časech, v rodinném domě na adrese X, opakovaně, minimálně dvakrát týdně, trestala nezletilého tak, že ho bouchala vařečkou po zadku. 3. Za spáchání přestupku bylo žalobkyni uděleno napomenutí dle § 35 písm. a) a § 45 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“). Současně byla žalobkyni podle ustanovení § 95 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky a v souvislosti s § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb., uložena povinnost nahradit náklady spojené s projednáním přestupku ve výši 1 000 Kč. II. Žaloba 4. Dle § 5 zákona o odpovědnosti za přestupky je přestupkem společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupe výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin. Na uplatnění zásady nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege nelze rezignovat ani v oblasti správního trestání. 5. V řízení bylo zjištěno, že chování nezletilého k žalobkyni, jejímu partnerovi a dceři lze označit za neadekvátní, a za verbálně a brachiálně agresivní, o čemž vypovídají důkazy v podobě videozáznamů a fotografií, které jsou součástí správního spisu. Za situace, kdy již nebylo žádné jiné alternativy, žalobkyně chování nezletilého usměrnila tím, že jej uhodila vařečkou (resp. lehkou dřevěnou obracečkou) po zadku, a to v počtu jednoho až dvou uhození. Plácnutí nezletilého žalobkyně použila vždy až jako poslední krajní možnost, jak nezletilého usměrnit k přiměřené obraně, když ji syn napadal a demoloval celou domácnost. 6. Žalobkyně nesouhlasí s právním závěrem žalovaného o tom, že užití tělesných či fyzických trestů je nepřípustné. Čl. 19 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte není samovykonatelný, není způsobilý per se zavazovat subjekty vnitrostátního práva a ukládat jim práva a povinnosti. Z textace čl. 19 odst. 1 Úmluvy plyne, že zavazuje pouze smluvní státy k tomu, aby přijaly prováděcí vnitrostátní právní úpravu. Až tato prováděcí právní úprava může být pro jednotlivé subjekty uvnitř státu závazná. Tomu odpovídající právní úprava však v tuzemském právním řádu absentuje. Za situace, kdy není čl. 19 odst. 1 Úmluvy samovykonatelný, není splněna jedna z podmínek čl. 10 Ústavy, který normuje aplikační přednost mezinárodních smluv před zákonem. 7. Žalovaný přitom odmítl zjišťovat, zda bylo tělesné trestání aplikované žalobkyní na nezletilého přiměřeným výchovným prostředkem ve smyslu § 59 odst. 1 písm. h) zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Své posouzení založil na tom, že užití tělesných či fyzických trestů je nepřípustné, neboť je nutno vycházet z teze, že tělesné trestání dětí nemůže být tolerováno, ať je k tomu použit jakýkoli nástroj či prostředek. Žalobce má proto za to, že došlo k porušení jedné ze základních zásad správního trestání, tj. že není přestupku a právního trestu, nestanoví-li tak zákon. Žalobkyně by totiž spáchala přestupek pouze, pokud by bylo zjištěno a prokázáno, že jí aplikovaný tělesný trest nebyl přiměřeným výchovným prostředkem – nic takového žalovaný ani fakticky nezkoumal. Pokud by se touto otázkou zabýval, musel by dospět k závěru, že nepřiměřený nebyl. 8. V druhé části žaloby se žalobkyně zabývala procesním pochybením správních orgánů. Žalovaný rezignoval na dostatečné zjištění skutkového stavu. Nezabýval se tím, zda je použité lehké dřevěné obracečky významné pro závěr o nepřiměřenosti výchovného prostředku aplikovaného žalobkyní. Nevypořádal proto náležitě odvolací námitku a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Žalovaný navíc nedostatečně zjistil skutkový stav věci i pokud jde o dobu po kterou mělo k trestání nezletilého docházet. Uvedl, že by zjištění nemělo vliv na rozhodnutí krajského úřadu, neboť užití tělesných či fyzických trestů je nepřijatelné. V textu napadeného rozhodnutí pak žalovaný také zmiňoval studie svědčící o negativním vlivu fyzických trestu. Žádné konkrétní podklady rozhodnutí však žalovaný do správního spisu nezaložil, studie kterými argumentoval ani blíže neoznačil. Žalobkyně nemá za to, že by informace z těchto studií plynoucí mohly být označeny za notorietu. Závěrem žalobkyně shrnula, že napadené rozhodnutí trpí několika závažnými procesními vadami, které vedly k nezákonnému rozhodnutí o věci samé, a které mají za následek nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Navrhla, aby soud napadené a prvostupňové rozhodnutí zrušil. III. Vyjádření žalovaného a replika žalobkyně 9. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že v souvislosti s novelou zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) se stane jakékoliv tělesné trestání dětí nepřijatelné. Konstatoval, že Česká republika je jednou z posledních zemí Evropské unie, kde podobná úprava chyběla. Právní úprava, která považuje přiměřený tělesný trest za výchovný prostředek, není v souladu s mezinárodními závazky České republiky, jako je Úmluva o právech dítěte. Za současné právní úpravy však správní orgány musely posoudit, zda trestání nezletilého lze považovat za nepřiměřený výchovný prostředek. Tímto se žalovaný zabýval na str. 10 a násl. napadeného rozhodnutí. 10. Je pravdou, že v českém právním řádu prozatím není výslovně zakázáno používat tělesné tresty, nicméně použití nepřiměřených výchovných prostředků a omezení je výslovně označeno jako přestupek. Při posouzení přiměřenosti je pak nutno vzít v potaz kromě ustanovení zakotvených v českém právním řádu právě i mezinárodní závazky České republiky. Žalovaný rovněž zvážil i postavení žalobkyně, kdy tato má na výběr z moha způsobů, jak usměrňovat chování nezletilého, dále zvážil i četnost trestů a celkové období, kdy k trestání docházelo. 11. Není tedy pravdou, jak uvádí žalobkyně v žalobě, že žalovaný aplikoval čl. 19 Úmluvy před ust. § 59 odst. 1 písm. h) zákona o sociálně-právní ochraně dětí a že odmítl zjišťovat, zdali bylo tělesné trestání aplikované žalobkyní na nezletilého Jakuba přiměřeným výchovným prostředkem. Žalovaný se přiměřeností řádně zabýval, vzal v potaz také mezinárodní závazky České republiky a s ohledem na všechny tyto skutečnosti tedy došel k závěru, že trestání spočívající v bouchání nezletilého po zadku vařečkou v rozsahu 1x až 2x týdně v období srpen 2021 až únor 2022, tedy v rozmezí sedmi měsíců, je nepřiměřeným výchovným prostředkem. Žaloba je proto nedůvodná. 12. Žalovaný v žalobě konstatoval, že odvolací námitky žalobkyně týkající se použitého nástroji a období ve kterém k popsanému fyzickému trestání mělo docházet považoval za účelové. Žalobkyně usilovala o zmírnění důsledků svého jednání. Pokud jde o namítané nedostatky v podobě absence specifikace studií, ze kterých žalovaný čerpal své informace, žalovaný konstatoval, že vycházel z více odborných prací, článků a také informací, které v průběhu let získal v rámci své činnosti na úseku sociálně-právní ochrany dětí. 13. Žalovaný rovněž při rozhodování zvážil všechny skutečnosti a zohlednil rovněž samotné blaho a nejlepší zájem dítěte, o které jde především. Napomenutí je nejmírnější správní trest a jako takový má působit především výchovně, je to správní trest ve všech aspektech preventivní s cílem upozornit na to, že by se chování žalobkyně mělo změnit. Daný trest je proto adekvátní. 14. Žalobkyně v replice uvedla, že nesouhlasí s tím, že žalovaný nepovažoval za relevantní její námitky týkající se období, po které mělo docházet k fyzickému trestání nezletilého. Žalobkyně byla v souladu s § 97 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky oprávněna v průběh