33 A 1/2025 – Krajský soud v Brně

33 A 1/2025- 35 - text pokračování 6 33 A 1/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D. v právní věci žalobce: M. K. bytem X zastoupen: JUDr. Martina Tesařová, advokátka sídlem Hořelická 1230/39, 252 19 Rudná proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje sídlem Žerotínovo náměstí 3, 601 82 Brno v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2024, č. j. JMK 167344/2024, sp. zn. S-JMK 164582/2024/OD/VW, takto: I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 3. 12. 2024, č. j. JMK 167344/2024, sp. zn. S-JMK 164582/2024/OD/VW, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Rozhodnutí Městského úřadu Židlochovice, odboru dopravy, ze dne 18. 8. 2024, č. j. MZi-2020/516057-17, sp. zn. OSDD/210931/2020/210931-NK, se ruší. III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 20 340 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce JUDr. Martiny Tesařové, advokátky, sídlem Hořelická 1230/39, 252 19 Rudná. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Včas podanou žalobou se žalobce u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) domáhal zrušení shora vymezeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Židlochovice, odboru dopravy (dále jen „prvostupňový orgán“ nebo „správní orgán I. stupně“), ze dne 18. 8. 2024, č. j. MZi-2020/516057-17, sp. zn. OSDD/210931/2020/210931-NK (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“ nebo „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“ nebo „rozhodnutí o přestupku“.) 2. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byl žalobce uznán vinným z přestupku provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), jehož se měl dopustit tím, že jako provozovatel vozidla RZ: X v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití jeho vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Za daný přestupek uložil prvostupňový orgán žalobci pokutu 1 500 Kč a současně též povinnost nahradit náklady správního řízení v paušální částce 1 000 Kč. II. Napadené rozhodnutí 3. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný zrekapituloval obsah správního spisu a shrnul průběh přestupkového řízení. Následně posoudil zákonnost a správnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně. 4. K námitce žalobce, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno až poté, co zanikla odpovědnost za přestupek, žalovaný uvedl, že promlčecí doba byla pozastavena dle § 32 odst. 1 písm. c) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), po dobu 677 dnů, kdy bylo vedeno soudní řízení správní (konkrétně od 3. 2. 2022 do 12. 12. 2023, kdy bylo řízení pravomocně ukončeno). K zániku odpovědnosti za přestupek uplynutím promlčecí doby tedy došlo až dne 17. 4. 2026, a tudíž bylo prvostupňové rozhodnutí vydáno zcela v souladu s právními předpisy. 5. Jelikož žalovaný v postupu správního orgánu I. stupně neshledal ani žádné jiné vady, odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí jako zákonné a správné potvrdil. III. Žaloba 6. Žalobce má obě správní rozhodnutí za nezákonná. Namítal, že jej prvostupňový orgán shledal vinným z přestupku provozovatele vozidla v době, kdy odpovědnost za přestupek již zanikla. 7. Uvedl, že vydáním v celkovém pořadí prvního prvostupňového rozhodnutí dne 30. 9. 2021 došlo dle § 32 odst. 2 písm. b) přestupkového zákona k přerušení (přetržení) běhu dosavadní prekluzivní doby, přičemž začala běžet prekluzivní doba nová, která by v normálním případě uplynula dne 30. 9. 2022. Ve věci nicméně byla podána správní žaloba ke krajskému soudu a po dobu vedení soudního řízení správního se stávající prekluzivní doba stavěla od 3. 2. 2022 do 12. 12. 2023. 8. Zákonná doba pro zánik odpovědnosti za přestupek tedy neuplynula dne 30. 9. 2022, nýbrž až o 677 dnů později, tj. dne 7. 8. 2024. Rozhodnutí o přestupku bylo prokazatelně vypraveno dne 18. 8. 2024, tedy až po zániku odpovědnosti za přestupek. Za této situace bylo nezbytné správní řízení zastavit, což správní orgány neučinily. Žalobce proto zdejšímu soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Současně požádal taktéž nahradit náklady soudního řízení. IV. Vyjádření žalovaného a replika žalobce 9. Ve vyjádření ze dne 20. 2. 2025 žalovaný zopakoval z hlediska běhu prekluzivních dob stěžejní okamžiky přestupkového řízení. Zdůraznil, že kromě stavení po dobu vedení soudního řízení správního byla vydáním rozhodnutí na prvním stupni pokaždé prekluzivní doba přerušena a počala běžet nová jednoletá doba k projednání věci. K zániku odpovědnosti za přestupek uplynutím prekluzivní doby by tedy došlo až dne 15. 4. 2025 uplynutím tří let od spáchání přestupku. 10. V rámci repliky ze dne 13. 3. 2025 žalobce uvedl, že žalovaný opomíjí, že k zániku odpovědnosti za přestupek nedochází jen uplynutím tří let od okamžiku spáchání přestupku, ale též uplynutím jednoho roku od poslední právní skutečnosti, kterou byl běh doby přerušen. Žalovaný přitom tvrzení žalobce, že došlo k zániku odpovědnosti za přestupek uplynutím jednoho roku ode dne, kdy byl běh prekluzivní doby naposledy přerušen (s přihlédnutím ke stavení běhu doby), doposud nevyvrátil. V. Posouzení věci krajským soudem 11. Krajský soud předně posoudil splnění podmínek řízení, přičemž dospěl k závěru, že žaloba byla podána osobou oprávněnou [§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68, § 70 s. ř. s.) a podanou ve lhůtě podle § 72 odst. 1 s. ř. s. 12. Soud ve věci rozhodl ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení ústního jednání. 13. Žaloba je důvodná. 14. V žalobě žalobce namítal nezákonnost obou správních rozhodnutí z důvodu, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno až po zániku odpovědnosti za přestupek. Zdejší soud se tak v kontextu této argumentace zabýval tím, jestli mohla být vůči žalobci v projednávaném případě uplatněna odpovědnost za přestupek provozovatele vozidla či nikoliv. 15. Podle § 30 písm. a) přestupkového zákona platí, že: „Promlčecí doba činí 1 rok.“ 16. Podle § 32 odst. 2 téhož zákona platí, že: „Promlčecí doba se přerušuje a) oznámením o zahájení řízení o přestupku, b) vydáním rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným, c) vydáním rozhodnutí o schválení dohody o narovnání; přerušením promlčecí doby počíná promlčecí doba nová.“ 17. Podle odst. 3 téhož ustanovení dále platí, že: „Odpovědnost za přestupek zaniká nejpozději 3 roky od jeho spáchání; jde-li o přestupek, za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je alespoň 10 0000 Kč, odpovědnost za přestupek zaniká nejpozději 5 let od jeho spáchání. Do této doby se nezapočítává doba, po kterou trvala některá ze skutečností podle odstavce 1.“ 18. Na tomto místě krajský soud jen stručně předesílá, že institut přerušení promlčecí (prekluzivní) doby se od stavení doby liší především tím, že nastane-li právní skutečnost, s níž zákon spojuje přetržení běhu dosavadní prekluzivní doby, je běh této doby předmětnou skutečností ukončen a od tohoto okamžiku započne běžet prekluzivní doba nová, a to v původní délce. Kvalifikovanou skutečností zpřetrhávající běh dosavadní prekluzivní doby je dle platné právní úpravy obsažené v přestupkovém zákoně rovněž vydání rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným. Je-li tedy obviněný uznán správním orgánem vinným ze spáchání přestupku, má to za následek, že aktuálně běžící prekluzivní doba nenávratně skončí a ode dne následujícího po dni vydání takového rozhodnutí se doba obnoví v originální délce. 19. Jelikož současná právní úprava neobsahuje legální definici „rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným“ (srov. § 93 odst. 1 a 2 přestupkového zákona), lze v tomto ohledu vycházet z odborné komentářové literatury, jež tradičně staví na tom, že rozhodnutím, kterým byl obviněný uznán vinným z přestupku, resp. jímž byla vyslovena vina, je nutno rozumět meritorní rozhodnutí, jehož součástí je vyslovení viny. Nejedná se tedy o jakékoli rozhodnutí učiněné v podobě rozhodnutí nebo usnesení v průběhu řízení o přestupku, ale jen o rozhodnutí ve věci samé, jehož výroková část musí obsahovat náležitosti uvedené v § 93 odst. 1, 2 přestupkového zákona. Především přitom půjde o rozhodnutí o přestupku ve věci v prvním stupni, a to vydané buď ve formě příkazu či rozhodnutí ve standardním řízení. 20. Závěry komentářové literatury jsou zpravidla zajedno v tom, že za rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným, v zásadě nelze považovat rozhodnutí správního orgánu ve druhém stupni (za všechny srov. VETEŠNÍK, Pavel. In: JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel. Zákon o