41 A 21/2025 – Krajský soud v Brně

41 A 21/2025- 42 - text 14 41 A 21/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Mrázovou, Ph.D. v právní věci žalobce: I. P., nar. X, st. přísl. U. bytem v ČR: X zastoupený Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s. sídlem Poděbradská 5, 190 00 Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 8. 2025, č. j. OAM-0380905-16/DO-2025, MV-85676-14/OAM-2025, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 21. 8. 2025, č. j. OAM-0380905-16/DO-2025, MV-85676-14/OAM-2025, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Žalobce brojil svojí žalobou proti shora specifikovanému rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž byla zamítnuta žádost žalobce o udělení dočasné ochrany a dočasná ochrana mu nebyla udělena podle § 5 odst. 7 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“), ve spojení s § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dočasné ochraně“), neboť jiný členský stát poskytnul žadateli dočasnou ochranu. 2. Dne 21. 5. 2025 podal žalobce žádost na určeném úředním tiskopisu o udělení dočasné ochrany na území ČR. Správní orgán zjistil, že žalobce již dříve získal povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany ve smyslu článku 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice 2001/55/ES“), ve Spolkové republice Německo. Žalobcovu žádost tak nejprve vyhodnotil jako nepřijatelnou ve smyslu § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina, a proto žalobci tuto žádost vrátil dle § 5 odst. 2 Lex Ukrajina se sdělením důvodu nepřijatelnosti jeho žádosti o dočasnou ochranu (provedeno na zadní straně tiskopisu). Takový postup žalobce pokládal za nezákonný, a proto se obrátil na Městský soud v Praze se žalobou na ochranu před nezákonným zásahem. Tento soud následně rozsudkem ze dne 20. 6. 2025, č. j. 5 A 49/2025-32, konstatoval, že k nezákonnému zásahu skutečně došlo a uložil správnímu orgánu, aby obnovil stav, který existoval před vrácením žádosti žalobci. To také správní orgán učinil a usnesením ze dne 1. 7. 2025 zrušil své sdělení o nepřijatelnosti žádosti žalobce o dočasnou ochranu. Současně žalobci vydal osvědčení dle § 5 odst. 5 Lex Ukrajina. Následně správní orgán přistoupil k meritornímu posouzení žádosti žalobce a měl zkoumat, zda jsou v případě žalobce splněny všechny zákonné podmínky pro udělení dočasné ochrany. Žalovaný postupoval dle § 3 odst. 1 Lex Ukrajina a článku 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. 3. 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „rozhodnutí Rady EU č. 2022/382“). V řízení bylo prokázáno, že žalobce splňuje nezbytnou podmínku, tedy že je státním příslušníkem Ukrajiny (předložil cestovní doklad vydaný Ukrajinou), a dále že před dnem 24. 2. 2022 pobýval na Ukrajině. Dle Platformy pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany (Temporary Protection Platform; dále též jako „TPD“) bylo zjištěno, že žalobce je držitelem oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany v Německu, nicméně sám uvedl a doložil, že se tohoto pobytového oprávnění v Německu vzdal. Pokud by žalobce nadále byl držitelem platného oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany v Německu anebo by jím už nebyl, nic to dle žalovaného nemění na tom, že i v případě, kdy již povolením nedisponuje, může jiný členský stát jeho žádost o povolení k pobytu odmítnout, resp. povolení nevydat. Směrnice 2001/55/ES totiž dle žalovaného předpokládá opakované vydání povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany pouze státem, v němž cizinec dočasné ochrany již požíval. Vzhledem k dikci § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina nemá správní orgán možnost volby a je povinen žádost o vydání oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany zamítnout, když z procesních důvodů již nemůže opětovně žádost žadatele vyhodnotit jako nepřijatelnou (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2025, č. j. 5 A 49/2025-32, jenž konstatoval nezákonný zásah i s odkazem na rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42). V souvislosti s aplikací § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina žalovaný odmítl dosavadní závěry správních soudů v tom, že citované ustanovení nedopadá na situaci, kdy cizinec již není držitelem platného oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě. Podle žalovaného znění citovaného ustanovení naopak dopadá na všechny cizince, kteří někdy v jiném členském státě získali oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany. Důvody pro neudělení dočasné ochrany vyplývají z § 9 zákona o dočasné ochraně, avšak zde stanovené skutkové podstaty nepokrývají situaci, kdy by již žadateli vydal jiný členský stát oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany. Podle žalovaného na takovou situaci reaguje až § 10 odst. 1 písm. a) zákona o dočasné ochraně, podle něhož se oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany cizinci odejme, jestliže mu poskytne dočasnou ochranu jiný stát. Analogické použití tohoto ustanovení pro zamítnutí žádosti o udělení dočasné ochrany, v situaci, kdy žadatel disponuje povolením k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, dle žalovaného již konstatoval rozsudek NSS ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27. Má-li tedy správní orgán ve smyslu § 10 odst. 1 písm. a) zákona o dočasné ochraně povinnost odejmout dočasnou ochranu cizinci, který získá dočasnou ochranu také v jiném členském státě, je tím spíše tento správní orgán oprávněn dočasnou ochranu neudělit, pokud je žadatel již držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě. V případě žalobce nepřicházelo v úvahu udělení dočasné ochrany ani z důvodu sloučení rodiny či z důvodu hodného zvláštního zřetele, proto žalovaný žádost žalobce o udělení dočasné ochrany zamítl, resp. oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany nevydal, když žalobce ještě před podáním této žádosti získal pobytové oprávnění v jiném členském státě EU. Nově vydané prováděcí rozhodnutí Rady (EU) č. 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025 o prodloužení dočasné ochrany, zavedené předchozím prováděcím rozhodnutím Rady EU č. 2022/382, obsahuje dva nové recitály (úvodní ustanovení), které jsou určující pro výklad a aplikaci pravidel obsažených ve směrnici 2001/55/ES a v prováděcím rozhodnutí Rady EU č. 2022/382, kdy zejména vyjasňují obsah dohody členských států o neaplikaci článku 11 směrnice 2001/55/ES. Nové recitály prováděcího rozhodnutí Rady EU č. 2025/1460 slouží jen jako vodítko pro výklad, přičemž nejsou vázány na účinnost samotného prováděcího rozhodnutí, v jehož textu byly začleněny. Nové recitály nejsou součástí normativního textu tohoto prováděcího rozhodnutí, pročež nejde o retroaktivní působení právní normy a z tohoto důvodu je jedno, kdy žalobce podal žádost o dočasnou ochranu, zda před nebo po účinnosti tohoto prováděcího rozhodnutí Rady EU č. 2025/1460. Přijetím nového prováděcího rozhodnutí Rady č. 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025 došlo v mezidobí k vyjasnění výkladu unijního práva. Vedle tohoto nového prováděcího rozhodnutí již nemůže obstát dosavadní judikatura správních soudů ve věcech nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu. Doporučeními, uvedenými v bodech 73 až 78 rozsudku NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, se v současnosti s ohledem na výše uvedené již nemůže žalovaný řídit, neboť od okamžiku přijetí prováděcího rozhodnutí Rady EU č. 2025/1460 je zřejmé, že závěry NSS v citovaném rozsudku, a také v související judikatuře správních soudů, nejsou správné. V posledně citovaném rozsudku NSS také dovodil, že cizincům, kterým náleží pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany, náleží i právo sekundárního pohybu v rámci EU či sekundární volba členského státu, tj. právo požádat a získat pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, kam se rozhodnou přesunout. Podle NSS tomu odpovídá povinnost členského státu vydat cizinci povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany (srov. závěry Soudního dvora EU ve věci C-753/23 Krasiliva). Právo sekundárního pohybu v rámci EU plyne z vyloučení aplikace čl. 11 směrnice 2001/55/ES členskými státy. Z nového prováděcího rozhodnutí Rady EU č. 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025 však žalovaný naopak dovodil, že osobám, které již získaly pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v některém z členských států EU, již nesvědčí právo na získání tohoto pob