9 As 72/2008 — Nejvyšší správní soud

41 A 35/2024- 63 - text 20 41 A 35/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci žalobce: L. C. X zastoupen JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem Wellnerova 1322/3C, 779 00 Olomouc proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje Tř. Tomáše Bati 21, 761 90 Zlín o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 8. 2024, č. j. KUZL 72904/2024, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. Policie vyzvala žalobce, který řídil vozidlo, k zastavení. Žalobce se však místo toho otočil a začal ujíždět. Následovala automobilová honička, kterou utnuli jiní policisté, kteří z protisměru žalobci zatarasili cestu. Žalobce se poté odmítl podrobit dechové zkoušce a zkoušce na drogy. Za to vše dostal tučnou pokutu a dlouhý zákaz řízení. Nyní namítá několik procesních vad a zpochybňuje zjištěný skutkový stav. Správní orgány se však žádné chyby s dopadem na zákonnost jejich rozhodnutí nedopustily. A o tom, že žalobce spáchal přestupky soud ani na chvíli nepochybuje. II. Rozhodnutí správních orgánů 2. Městský úřad Bystřice pod Hostýnem („městský úřad“) uznal žalobce vinným ze dvou přestupků podle zákona o silničním provozu (rozhodnutím ze dne 22. 11. 2023, č. j. MUBPH 27463/2023; „rozhodnutí městského úřadu“). První přestupek spočíval v tom, že dne 7. 11. 2022 v Bystřici pod Hostýnem nerespektoval výzvu policisty k zastavení vozidla. Žalobce se před policistou otočil a začal ujíždět. Následovala honička s policií přes několik obcí až do katastru obce Stará Ves, kde ho policisté, která přijeli z protisměru z Přerova, zastavili přehrazením komunikace. Druhý přestupek spočíval v následném odmítnutí podrobit se orientačnímu a lékařskému vyšetření na alkohol a jiné návykové látky. Městský úřad žalobci uložil pokutu ve výši 35 000 Kč a zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců. 3. Při zjišťování skutkového stavu městský úřad vycházel z oznámení policie o přestupku, videozáznamů z policejních vozidel, úředních záznamů, fotografií a žalobcovy řidičské evidenční karty. Z těchto podkladů dovodil, že žalobce řídil stíhané vozidlo a že se dopustil obou přestupků. Přestože první záznam neprokazuje jednoznačně identitu řidiče, další záznamy podle městského úřadu potvrzují, že vozidlo řídil právě žalobce. Městský úřad přiložil mapu trasy a GPS souřadnice z videozáznamů. 4. Žalobce prostřednictvím zmocněnce namítl místní nepříslušnost městského úřadu. Tvrdil, že přestupek byl dokonán v katastru obce Přerov, a že řízení měl vést Magistrát města Přerova. Správní orgán námitku postoupil Krajskému úřadu Zlínského kraje, který se označil za nepříslušný k jejímu vypořádání. Správní orgán proto pokračoval v řízení s odkazem na § 11 odst. 2 správního řádu, podle něhož řízení vede ten orgán, který učinil první úkon z moci úřední. 5. Žalobce dále namítl nedostatečné zjištění skutkového stavu. Tvrdil, že videozáznamy neprokazují, že řídil vozidlo v relevantním čase, že není vidět SPZ ani řidič, a že vozidlo se na záznamu ztrácí z dohledu. Městský úřad uznal, že první záznam neprokazuje identitu řidiče, ale další záznamy podle něj potvrzují, že žalobce vozidlo řídil. Záměna vozidel je nepravděpodobná vzhledem k rychlosti a ujeté vzdálenosti. 6. K přestupku odmítnutí vyšetření městský úřad uvedl, že výzva policistů byla jasná a srozumitelná. Videozáznam zachycuje, jak žalobce na výzvu reaguje slovy „všechno odmítám“. Poučení o následcích odmítnutí zákon nevyžaduje. Žalobce jako držitel řidičského oprávnění měl tyto důsledky znát. Důvodné podezření vzniklo na základě chování žalobce, jeho vrávorání a nesrozumitelné řeči. 7. Žalobce navrhl výslech policistů a své spolujezdkyně. Městský úřad to však zamítl s odůvodněním, že má k dispozici dostatečné videozáznamy, které dokumentují průběh kontroly, trasu jízdy i odmítnutí vyšetření. Případné stížnosti na postup policistů měl žalobce směřovat na jejich nadřízené nebo inspekci. 8. Žalobce také tvrdil, že vůči němu policisté použili násilí. Podle městského úřadu však videozáznamy neprokazují žádné nepřiměřené násilí. Policisté žalobce vytáhli z vozidla pod hrozbou střelné zbraně, položili ho na zem a spoutali ho. Tento postup odpovídal situaci, protože žalobce ujížděl policii. Tvrzení, že policisté do žalobce kopali, městský úřad odmítl jako nedoložené. 9. Žalobce se odvolal. Žalovaný však rozhodnutím ze dne 30. 8. 2024, č. j. KUZL 72904/2024 („rozhodnutí žalovaného“) odvolání žalobce zamítl a potvrdil rozhodnutí městského úřadu. K místní nepříslušnosti městského úřadu uvedl, že sice nebyl místně příslušný k projednání přestupku odmítnutí se podrobit vyšetření, jeho rozhodnutí ale není nezákonné ani nicotné. Důležitá je, že zůstala zachovaná věcná příslušnost. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu nedostatek místní příslušnosti nemá vliv na zákonnost rozhodnutí, pokud nedošlo k zásahu do práv účastníka řízení, což se zde nestalo 10. Žalovaný v průběhu odvolacího řízení provedl výslech dvou zasahujících policistů, kteří potvrdili, že žalobce ignoroval výzvy k zastavení vozidla a následně odmítl všechny výzvy k vyšetření. Jejich výpovědi svědků byly konzistentní s videozáznamy, které dokumentují průběh pronásledování i silniční kontroly. Žalovaný i zmapoval trasu jízdy pomocí GPS souřadnic z videozáznamů. Policisté podle žalovaného formulovali výzvy jasně a srozumitelně. Žalobce je opakovaně odmítl. Přestože ho policisté nepoučili výslovně o výši sankcí, tak jako držitel řidičského oprávnění měl tyto důsledky znát. Absence poučení nemá vliv na odpovědnost za přestupek, pouze na formu zavinění. 11. Žalovaný dále uvedl, že krátkodobá ztráta vizuální kontroly (cca 18 sekund) nemohla vést k záměně vozidel. V daném úseku neprojíždělo žádné jiné vozidlo. Policisté měli vozidlo žalobce na dohled po celou dobu pronásledování. Videozáznamy jasně dokumentují zadní světla vozidla, výstražná světla a nápis STOP. Žalobce zastavil až po přehrazení komunikace druhou hlídkou. 12. Žalovaný odmítl návrh na výslech spolujezdkyně jako nadbytečný. Videozáznamy dostatečně dokumentovaly, že řidičem byl žalobce, a zachycují průběh kontroly i výzvy k vyšetření. Stejně tak odmítl požadavek na doplnění záznamů od policie z Přerova, protože záznamy z Bystřice pod Hostýnem byly dostatečné. Vyvrátil i tvrzení o policejním násilí – žádný záznam neprokazuje kopání do obviněného, a obviněný si na místě nestěžoval. 13. Žalovaný se zabýval i otázkou doručování. Žalobce zneužil právo volby doručovací adresy, protože si zvolil adresu v Turecku, kde se podle šetření Interpolu nikdy nenacházel. Dále deaktivoval datovou schránku a ukončil právní zastoupení. Orgán považoval tyto kroky za obstrukční taktiku a doručoval písemnosti fikcí na adresu trvalého pobytu v Praze. Tento postup považoval za zákonný a v souladu s judikaturou. III. Obsah žaloby, vyjádření žalovaného a replika žalobce na vyjádření žalovaného 14. Žalobce nejprve namítá, že mu rozhodnutí žalovaného nebylo řádně doručeno. Seznámil se s jeho obsahem až dne 25. 11. 2024 prostřednictvím právního zástupce, který obdržel jeho kopii e-mailem od žalovaného. Žalovaný označil za den doručení 25. 9. 2024, kdy mu měl policejní komisař doručit rozhodnutí při silniční kontrole. Žalobce však uvádí, že mu rozhodnutí nikdo fyzicky nepředal, a proto k doručení nedošlo. Nepřerušila se tedy promlčecí lhůta, která uplynula dne 22. 11. 2024. Podle § 19 správního řádu může správní orgán doručit písemnost prostřednictvím policejního orgánu pouze v zákonem stanovených případech. Takový případ nenastal. Doručení provedl komisař oddělení obecné kriminality, který proti žalobci vede trestní řízení. Policie neměla pravomoc doručovat správní rozhodnutí. 15. Žalobce popisuje, že policie zastavila vozidlo, v němž cestoval jako spolujezdec, za použití výstražných světel. Policejní komisař ho vyzval k vystoupení z vozidla a oznámil mu, že mu doručí rozhodnutí. Písemnost mu však nepředal. Žalobce považuje tento postup za zneužití pravomoci a porušení zákona o Policii. Ta porušila mlčenlivost, protože předala žalovanému dokumenty obsahující citlivé informace z trestního řízení. Policejní komisař zaslal žalovanému dokument od Interpolu, který neměl být ani vložen do trestního spisu. Došlo k porušení zákonných pravidel pro nakládání s utajovanými informacemi. 16. Žalobce pak namítá, že žalovaný nesprávně označil jeho adresu v Turecku za doručovací adresu podle § 19 odst. 4 správního řádu. Tato adresa je však v informačním systému evidence obyvatel jako adresa, na kterou se mu mají doručovat písemnosti. Jiné orgány veřejné moci mu na tuto adresu bez problémů doručují, např. Nejvyšší soud v trestním řízení. Žalovaný chybně doručoval předvolání k ústnímu jednání na adresu trvalého pobytu, kde se doručilo fikcí. Zákon takový postup vylučuje. Předvolání k ústnímu jednání i vyrozumění o shromáždění podkladů pro rozhodnutí se musí doručit do v