10 Afs 4/2024 — Nejvyšší správní soud

62 Af 1/2025- 65 - text  8 62 Af 1/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D., a soudců Mgr. Filipa Skřivana a JUDr. Ing. Venduly Sochorové v právní věci žalobce: R. V. bytem X zastoupen JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem sídlem Na Pankráci 449/11, Praha 4 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2024, č. j. 36372/24/5100-41453-713295, takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 2. 12. 2024, č. j. 36372/24/5100-41453-713295, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení 42 022,50 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce, advokáta JUDr. Jiřího Jaroše, Ph.D. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Finanční úřad pro Kraj Vysočina („správce daně“) na základě provedené daňové kontroly doměřil společnosti IMOS Group Vysočina s. r. o. („daňový dlužník“) daň z příjmů právnických osob za část zdaňovacího období od 13. 4. 2016 do 31. 12. 2016 v celkové výši 1 187 120 Kč. Žalobce v rozhodném období působil ve funkci jednatele daňového dlužníka, a proto poté, co se správce daně neúspěšně pokoušel nedoplatky daňového dlužníka vymoci v daňové exekuci, zaslal ručitelskou výzvu žalobci k zaplacení daňového nedoplatku ve výši 1 140 000 Kč podle § 171 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu („daňový řád“). Žalobce totiž jako statutární orgán zadal externímu účetnímu pokyn, aby do účetnictví daňového dlužníka zavedl na účet 389 (dohadná položka pasivní) a souvztažný daňový nákladový účet 518 (ostatní služby) částku 6 000 000 Kč představující údajné očekávané náklady na provize, a to přesto, že musel vědět, že účtované položce neodpovídá žádný skutečný daňově uznatelný náklad. Odvolání žalobce proti výzvě žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl. II. Žaloba 2. Žalobce se proti napadenému rozhodnutí brání žalobou. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2024, č. j. 10 Afs 4/2024-38, podle něhož „při postupu dle § 171 odst. 1 daňového řádu ve spojení s § 159 odst. 3 občanského zákoníku nelze za škodu, kterou je člen voleného orgánu povinen právnické osobě nahradit, považovat sám daňový nedoplatek, nýbrž typově například nezákonné vyvedení prostředků ze společnosti, které se až „sekundárně“ projeví v tom, že právnická osoba nebyla s to daň uhradit; je tomu tak například v důsledku povinnosti právnické osoby „vrátit“ neoprávněné odpočty daně z přidané hodnoty, na jejichž vylákání se člen voleného orgánu podílel“. 3. Daňová povinnost by daňovému dlužníku vznikla tak jako tak, tzn. i v případě, že by daná položka zaúčtována nebyla. Daňovému dlužníku proto nevznikla škoda. Skutečnost, že daňový dlužník nedoplatek v roce 2019 neuhradil, nelze klást k tíži žalobce, neboť ten již funkci jednatele nezastával. 4. V nynější věci nedošlo k nezákonnému vyvedení prostředků z daňového dlužníka, jako je tomu například v důsledku povinnosti „vrátit“ neoprávněné odpočty daně z přidané hodnoty. Částka odpovídající dani zůstala v dispozici daňového dlužníka. Nejednalo se ani o záměr podvést stát na daních či vyvést ze společnosti peněžní prostředky (to plyne i z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 3. 5. 2023, č. j. 14 To 13/2023-713). 5. Žalobce nesouhlasí ani s tím, že se dopustil porušení péče řádného hospodáře. Žalobce i v tomto ohledu odkazuje na citovaný trestní rozsudek, podle něhož cílem jednání žalobce bylo pouze pro společnost zajistit nové zakázky, což se také podařilo. Současně s vytvořením nákladové dohadné položky na straně daňového dlužníka došlo také k vytvoření opačné výnosové položky na straně společnosti L.R.Trade s.r.o., která byla zohledněna ve výkazech této společnosti. V důsledku toho dle žalobce nedošlo ke vzniku daňového nedoplatku ani k ohrožení zájmu státu na správném výběru daní. Pokud by nákladová dohadná položka zaúčtována nebyla, jednalo by se o porušení předpisů o vedení účetnictví, což by dle žalobce teprve bylo jednáním, jež by bylo v rozporu s péčí řádného hospodáře. K tomu žalobce odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž „bylo-li určité rozhodnutí přijato korektně, tj. v zájmu společnosti, s patřičnou pečlivostí a s potřebnými znalostmi, není z pohledu péče řádného hospodáře významné, zda bylo pro společnost výhodné, nevýhodné či zda jí přivodilo újmu“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1577/2021). Žalobce ze všech těchto důvodů navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného 6. Žalovaný uvádí, že přestože daňová povinnost je daňovému subjektu stanovena zákonem, představuje doměřená daň způsobenou škodu a pokyn žalobce externímu účetnímu představuje porušení povinnosti. Ke stanovení daně došlo v důsledku jednání žalobce, které bylo v rozporu s požadavkem péče řádného hospodáře a v rozporu se zákonem (žalobce byl právě za toto jednání dokonce odsouzen rozsudky v trestní věci). 7. K námitce, že daňový subjekt by musel daň uhradit tak jako tak, žalovaný uvádí, že doměření daně po provedené daňové kontrole může být pro daňový subjekt překvapivé, v důsledku čehož může pro něj být výrazně obtížnější daň uhradit, na rozdíl od situace, kdy daňový subjekt vede účetnictví řádně a daňovou povinnost sám vyčíslí již v podaném řádném daňovém přiznání. Současně daňovému subjektu v takovém případě přirůstají k dani úroky z prodlení a je stanoveno penále. 8. Dle žalovaného je nepodstatné, zda žalobce současně vyvedl z daňového dlužníka finanční prostředky, nebo ne. Bez ohledu na to, co bylo primárním cílem žalobce, i odkazovaný trestní rozsudek uvádí, že žalobce, vědom si všech souvislostí, záměrně uvedl nereálný náklad do daňového přiznání, čímž došlo ke zkrácení daně. 9. Porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře žalovaný nedovozuje automaticky pouze z toho, že byl žalobce odsouzen. Žalovaný se podrobně zabýval jednáním žalobce, který coby statutární orgán odpovídá za řádně vedené účetnictví právnické osoby a musel vědět o tom, že účtované položce neodpovídá žádný skutečně daňově uznatelný náklad. Ze všech uvedených důvodů žalovaný navrhuje žalobu zamítnout. IV. Replika žalobce a duplika žalovaného 10. V replice žalobce uvádí, že § 159 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), nevymezuje pouze rozsah ručení, ale také jeho vznik a zánik. Žalobce z procesní opatrnosti vznáší také námitku promlčení nároku daňového dlužníka na náhradu (údajně) způsobené škody. Právo na náhradu škody se promlčuje v tříleté subjektivní promlčecí lhůtě (§ 609 ve spojení s § 636 občanského zákoníku). Dle žalobce tedy nejpozději dne 24. 5. 2019 (kdy nabyl dodatečný platební výměr právní moci) počala běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta, která uplynula dne 24. 5. 2022. Správce daně s vydáním ručitelské výzvy nemusel vyčkávat na výsledky trestního řízení, neboť všechny potřebné informace měl k dispozici z daňové kontroly. Pokud správce daně vyzval žalobce k úhradě daňového nedoplatku dne 10. 4. 2024, učinil tak po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty. Žalobce dále setrvává ne své argumentaci, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nedostatečně odůvodnil naplnění podmínek pro vznik odpovědnosti žalobce za škodu. V zásadě jediným pochybením žalobce jako jednatele bylo, že předpokládanou provizi za budoucí zprostředkované obchodní příležitosti zaúčtoval v podobě dohadné položky jednorázově jako daňově uznatelný náklad. 11. Žalovaný v duplice uvádí, že žalobce námitku promlčení neuplatnil v daňovém řízení ani následně ve lhůtě pro podání žaloby. Ani věcně žalovaný nepovažuje námitku za důvodnou, neboť vědomost o tom, že daňovému dlužníkovi byla žalobcem způsobena škoda, získal správce daně až po vydání rozsudků v trestní věci. Subjektivní promlčecí lhůta v daném případě vůbec nepočala běžet, neboť jedinou osobou, která mohla jménem daňového dlužníka uplatňovat náhradu škody po žalobci, byl v době vydání platebního výměru S. H., který ve společnosti od počátku působil jako tzv. bílý kůň. I kdyby však byl nárok na náhradu škody již promlčen, je žalovaný přesvědčen, že žalobcova námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Žalobce po svém jednání, za něž byl i odsouzen rozsudky v trestní věci a jehož důsledkem bylo doměření daně, skončil ve své funkci jednatele. Žalovaný dále setrvává na svém závěru, že daňová povinnost stanovená daňovému dlužníkovi v tomto případě představuje způsobenou škodu. Závěr rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2024, č. j. 31 Af 28/2022-58, o tom, že stanovená daň daňovému subjektu může být škodou způsobenou jeho statutárním orgánem, je aplikovatelný i na tento případ, přestože skutkový základ není zcela totožný. Rovněž Kra