4 As 74/2025 — Nejvyšší správní soud

29 Af 29/2024- 126 - text  9 29 Af 29/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Zuzany Bystřické a soudců Mariana Kokeše a Ľubomíra Majerčíka v právní věci žalobce: České dráhy, a.s., IČO: 70994226 sídlem Nábřeží L. Svobody 1222, 110 15 Praha proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže sídlem tř. Kpt. Jaroše 7, 604 55 Brno za účasti: 1) Správa železnic, státní organizace sídlem Dlážděna 1003/7, 110 00 Praha 1 2) RegioJet, a.s., IČO: 28333187 sídlem náměstí Svobody 86/17, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 11. 4. 2024, sp. zn. ÚOHS-R0014/2024/Dl, č. j. ÚOHS-14962/2024/164, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále též „předseda ÚOHS“), kterým podle § 156 odst. 6 písm. a) a b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítl rozklad žalobce proti výroku I. rozhodnutí Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře (dále též „ÚPDI“) ze dne 7. 12. 2023, č. j. UPDI-4238/23/PP2, a zrušil výroky III., IV. a V. uvedeného rozhodnutí. Ve výroku I. napadeného rozhodnutí UPDI uložil žalobci povinnost uzavřít se společností RegioJet a.s. smlouvu umožňující poskytnutí služeb v rozsahu těchto zařízení služeb: a) jeden nosič informačních systémů (dále též „NIS“) v železniční stanici Bílovice nad Svitavou a b) jeden nosič informačních systémů v železniční stanici Brno-Židenice, a to za zákonných a nediskriminačních podmínek, na období od skončení platnosti jízdního řádu dráhy celostátní a dráhy regionální, který bude platit od půlnoci druhé soboty v prosinci roku 2023, tedy ode dne 10. 12. 2023 do dne 14. 12. 2024 (dále též „JŘ 2023/2024“). Výrokem II. napadeného rozhodnutí vyloučil UPDI odkladný účinek rozkladu proti výroku I. napadeného rozhodnutí. Ve výroku III. napadeného rozhodnutí stanovil UPDI žalobci povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1000 Kč; výrokem IV. a V. napadeného rozhodnutí nepřiznal UPDI náhradu nákladů řízení ani jednomu z účastníků řízení. 2. S účinností od 1. 1. 2024 byl UPDI, který vydal prvostupňové rozhodnutí zrušen dle čl. X odst. 1 zákona č. 464/2023 Sb., kterým se mění a ruší některé zákony v souvislosti se zrušením Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře. Dle čl. X odst. 2 téhož zákona přešla působnost Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, který je tak dle § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), žalovaným správním orgánem. Pro zjednodušení je v rozsudku nadále označován jako žalovaný i UPDI, nemá-li rozlišení význam pro kontext odůvodnění. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 3. Ve včas podané žalobě (§ 72 odst. 1 s. ř. s.), splňující též ostatní podmínky řízení (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.), žalobce navrhl krajskému soudu, aby rozhodnutí předsedy ÚOHS i prvostupňové rozhodnutí UPDI zrušil. 4. Žalobce zaprvé namítá, že mechanické nosiče informací nepředstavují informační systém podle § 3 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 76/2017 Sb. o obsahu a rozsahu služeb poskytovaných dopravci provozovatelem dráhy a provozovatelem zařízení služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 76/2017 Sb.“), a § 23d zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o drahách“) se tak na ně nevztahuje. O informační systém podle žalobce nejde proto, že se nejedná o IT elektronický systém zpracovávající určitá data, jehož jednotlivé komponenty jsou ve vzájemné interakci v reálném čase. Na podporu své argumentace žalobce odkazuje na Legislativní pravidla vlády, použití termínu „informační systém“ v § 40 odst. 2, § 41 odst. 3 a § 46r odst. zákona o dráhách či v jiných právních předpisech, jejichž gestorem je Ministerstvo dopravy. Žalobce cituje i z Wikipedie a Wikisofie, které definují pojem „informační systém“ právě za pomocí IT komponent a uvádějí, že v jiném smyslu se pojem „informační systém“ obecně nepoužívá. 5. Ve druhém žalobním bodu žalobce namítá rozpor postupu žalovaného s čl. 13 odst. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/34/EU ze dne 21. listopadu 2012, o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru (dále též „směrnice č. 2012/34“), když předčasně zasáhl do jednání mezi žalobcem a společností RegioJet a.s. před ukončením procesu dle článků 10 až 13 prováděcího nařízení Komise (EU) 2017/2177 ze dne 22. listopadu 2017 o přístupu k zařízením služeb a k službám souvisejícím s železniční dopravou (dále též „nařízení č. 2017/2177“). 6. V dalším žalobním bodu žalobce namítá, že stanice Bílovice nad Svitavou není společností RegioJet a.s. obsluhována. Povinnost poskytnout užívání součástí stanice jakožto zařízení služeb podle § 23d odst. 1 zákona o dráhách se týká jen (zařízení) služeb bezprostředně souvisejících s provozováním drážní dopravy, tedy souvisejících s vlaky, které v dané stanici podle jízdního řádu zastavují pro nástup a výstup cestujících. Vlaky společnosti RegioJet a.s. však v této stanice podle jízdního řádu nezastavují, a proto měla být její žádost zamítnuta. Žalovaný tedy měl při posuzování žádosti o kapacitu domnělého zařízení služeb v podobě mechanických klaprámů žalobce vzít v úvahu skutečnost, že spoje RegioJet a.s. v uvedené stanici pravidelně nestaví, takže minimálně podle šesté odrážky čl. 14 nařízení 2177 se žalobce při přístupu k tamním mechanickým nosičům těší silnějšímu právu než RegioJet a.s., pročež žalobci tuto kapacitu mechanických nosičů nelze odebrat ve prospěch RegioJet a.s. 7. V neposlední řadě žalobce namítá, že žalovaný napadeným rozhodnutím narušil hospodářskou soutěž mezi RegioJet a.s. a žalobcem, jelikož žalobci uložil povinnost zpřístupnit předmětné NIS přímému konkurenčnímu subjektu, ačkoliv v předmětných železničních stanicích provozuje NIS rovněž Správa železnic, státní organizace, která se naopak v konkurenčním postavení vůči RegioJet a.s. nenachází. Přijatelnou alternativu tak představovalo uložení povinnosti Správě železnic zpřístupnit jí provozované NIS společnosti RegioJet a.s. III. Vyjádření žalovaného k žalobě, replika žalobce a další podání 8. Žalovaný navrhuje žalobu zamítnout jako nedůvodnou. Žalovaný ve vyjádření k žalobě v první řadě odkazuje na obsah napadeného rozhodnutí, neboť žalobce ve své argumentaci vychází primárně z argumentace předestřené již v řízení před žalovaným. Žalovaný nesouhlasí s restriktivním výkladem § 3 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 76/2017 Sb., pročež odkazuje na čl. 3 odst. 1 směrnice č. 2012/34 a také na regulaci obsaženou v nařízení č. 2017/2177. Mechanické nosiče informací slouží především k poskytování informací o službách dopravců, jedná se proto o zařízení služeb ve smyslu § 2 odst. 9 zákona o dráhách, potažmo dle § 23d téhož zákona. Vyhláška č. 76/2017 Sb. neurčuje, na jaké bázi má „informační systém pro cestující“ fungovat, důraz je kladen na podstatu informací, které jsou cestujícím předávány. Žalovaný proto odmítá názor žalobce, který spojuje pojem „informační systém pro cestující“ s pojmem „IT systém“. Žalovaný k tomu odkazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 15. 7. 2021, ve věci C-60/20, Latvijas dzelzceļš, a na rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2024, č. j. 6 A 17/2023-130, a ze dne 30. 7. 2024, č. j. 6 A 99/2023-57. 9. Žalovaný má za to, že si žalobce přidělil, respektive nadále užívá 100 % kapacity NIS v předmětných železničních stanicích zcela v rozporu s tuzemskou i unijní právní úpravou a rovněž neoprávněně odmítl žádost společnosti RegioJet a.s. Žalovaný dodává, že nebyly naplněny předpoklady pro jakékoliv alternativní řešení dle nařízení 2177. Nelze vyhovět námitce, že správní orgán se svým rozhodnutím nevyčkal konce koordinačního postupu podle čl. 7 až 10 nařízení 2177, když sám žalobce nesplnil povinnosti na své straně. 10. K námitce nevyužívání železniční stanice Bílovice nad Svitavou ze strany společnosti RegioJet a.s. žalovaný opětovně zdůrazňuje, že tato stanice má povahu tzv. transferového nádraží, které slouží výhradně pro cestování do navazujících železničních stanic, kde poté cestující ve značném měřítku „přímo“ využívají dopravních služeb z rozmanitého spektra jednotlivých provozovatelů drážní dopravy, včetně společnosti RegioJet a.s., například dálkovou dopravu. Námitka nezastavování spojů RegioJet a.s. ve stanici, z čehož dle žalobce měla vyplývat nepřístupnost nástupišť a mechanických nosičů v dané stanici, je zcela nedůvodná a odporuje dikci zákona o dráhách a nařízení 2177. Cílem zákonodárce totiž bylo umožnit užívání zařízení služeb nejen dopravcům přímo zastavujícím ve stanici, ale též dalším subjektům včetně dopravců zastavujících v ok