1 Afs 27/2012 — Nejvyšší správní soud

29 Af 4/2023- 82 - text  11 29 Af 4/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Zuzany Bystřické a soudců Mariana Kokeše a Ľubomíra Majerčíka, ve věci žalobce: DVOŘÁK TRUCK – SERVIS s.r.o., IČ 02461587 sídlem Karlov 1119, 594 01 Velké Meziříčí zastoupený advokátem Mgr. Jakubem Hajdučíkem sídlem Sluneční nám. 14/2588, 158 00 Praha 5 proti žalovanému: Finanční úřad pro Kraj Vysočina sídlem Tolstého 2, 586 01 Jihlava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11. 2022, č. j. 1672640/22/2913-00551706130, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Rozhodnutím ze dne 10. 11. 2022, č. j. 1672640/22/2913-00551-706130 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný zamítl námitku žalobce proti nesprávnosti úroku z neoprávněného jednání správce daně uvedeného ve vyrozumění Finančního úřad pro Kraj Vysočina, územní pracoviště ve Velkém Meziříčí ze dne 16. 8. 2022, č. j. 1428756/22/2913-00551-706130 (dále jen „Vyrozumění“), kterým byl ve smyslu § 251a odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v rozhodném znění (dále jen „daňový řád“), žalobce vyrozuměn o předpisu úroku z nesprávně stanovené daně vzniklého dle § 254 odst. 1 písm. a) daňového řádu, který byl předepsán do evidence daní na osobní daňový účet dne 5. 8. 2022 ve výši 25 147 Kč. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 2. Žalobce ve včas podané žalobě navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil. Pro určení výše úroku podle § 254 daňového řádu se použije právo účinné v době, kdy dluh vznikl a trvá. Věta přechodných ustanovení novely č. 283/2020 Sb. (dále jen „přechodná ustanovení“) protiústavně zpětně mění právo na určitou výši úroku. Žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále také „NSS“) ze dne 19. 2. 2009, č. j. 1 Afs 15/2009-105. O hmotněprávní ustanovení se podle rozsudku NSS ze dne 31. 8. 2004, č. j. 5 Afs 28/2003-69 jedná, pokud má být v důsledku jeho změny zasaženo do hmotněprávní sféry daňového subjektu. Stejně je nutno posuzovat povahu ustanovení, které upravuje úrok placený správcem daně za jeho pochybení, protože se jedná o příslušenství daně, tedy součást daňové povinnosti (§ 2 odst. 4 a 5 daňového řádu). V případě hmotněprávních norem týkajících se úroků se výše popsaná obecná pravidla časové působnosti norem uplatní podle usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 Afs 59/2010-143. 3. Přechodným ustanovení, které žalovaný aplikoval, zpětně snížil úrok ze 14 % p. a. + reposazba vyhlášená ČNB na 8 % p.a. + reposazba vyhlášená ČNB. Ustanovení je retroaktivní a je otázkou, zda jde o retroaktivitu přípustnou. V demokratickém právním státě musí mít adresáti právních norem skutečnou možnost seznámit se s jejich obsahem, rozsahem svých práv a povinností. Pak mohou přizpůsobit své jednání a nést za něj odpovědnost. Zákon, který je účinný až poté, co vznikly skutečnosti, které reguluje, na jednání nemůže mít vliv. Přednost má právní jistota. Moc zákonodárná musí konat tak, aby zásah do již vzniklých práv nezpůsobil popření oprávněného očekávání, které již způsobil. Komplex zásad a jejich aplikace tvoří zákaz retroaktivity, srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. května 1994 sp. zn. Pl. ÚS 16/93 (N 25/1 SbNU 189; 131/1994 Sb.), a dělí se na retroaktivitu pravou a nepravou. Pravá retroaktivita je přípustná pouze výjimečně a nepravá, pokud zákonodárce odůvodní, proč je zásadním veřejným zájmem její existenci připustit). 4. Pokud úrok podle § 254 daňového řádu novela č. 283/2020 Sb. snížila, jedná se o pravě retroaktivní ustanovení, které je nepřípustné. Žalobci měl být předepsán úrok v sazbě 14 % p. a. + reposazba vyhlášená ČNB i za období ode dne 1. 1. 2021. Ani kdyby byl bod 11. přechodných ustanovení novely č. 283/2020 Sb. nepravě retroaktivní, nemohou být negovány právní zásady. Musí přetrvat důvěra v právo – v roce 2017 zákonodárce založil legitimní očekávání, že bude daňový subjekt odškodněn úrokem ve výši 14% p. a. + reposazba vyhlášená ČNB. Ústavní soud se mnohokrát vyjádřil k ústavním kautelám oprávnění Parlamentu stanovit daně a poplatky podle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod [např. nález ze dne 21. dubna 2009 sp. zn. Pl. ÚS 29/08 (N 89/53 SbNU 125; 181/2009 Sb.)]. 5. Shledal, že o přípustnou nepravou retroaktivitu se jedná v případech, kdy zákonodárná moc představí silný veřejný zájem, odůvodněný především mimořádnými okolnostmi. V nynějším případě zákonodárce v důvodové zprávě žádné takové důvody neuvedl. Ani v části Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem (str. 67 a násl., https://bit.ly/3guM2EK) a ani ve Zvláštní části k bodu 11. přechodných ustanovení (str. 175). Pokud tedy bod 11. způsobuje nepravou retroaktivitu, jde rozhodně o nepřípustnou nepravou retroaktivitu. Neobstojí poukaz žalovaného na pasáž důvodové zprávy stran snížení úroků shodně s úpravou výše úroku z prodlení podle občanského zákoníku. Z důvodové zprávy nevyplývá, proč má být legitimní, že žalobce je omezen na svém právu na úrok ve výši 14 % p. a. + reposazba vyhlášená ČNB, pokud někdo jiný obdrží na žalobcův úkor nižší úroky z prodlení. Otázkou veřejného zájmu se Ústavní soud zabýval např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 198/95 (Sbírka rozhodnutí, svazek 5, nález č. 23). Veřejný zájem je zjišťován poměřováním nejrůznějších zájmů, po zvážení rozporů a připomínek. Výsledkem musí být, proč veřejný zájem převážil. To z důvodové zprávy neplyne. V důvodové zprávě nejsou uvedeny osoby a nároky, kterým je snížení úroků z prodlení ku prospěchu a osoby a nároky, kterým je snížení úroků podle § 254 daňového řádu k tíži, jak byly tyto skupiny poměřeny a proč je zde a jaký veřejný zájem na kompenzaci příslušenství daně mezi těmito skupinami. 6. Žalobce odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 48/95, podle nějž má prioritu ústavně konformní výklad právních norem před výkladem ústavně nekonformním. Daňová správa je si toho dobře vědoma - např. odškodňuje úrokem podle § 254 daňového řádu jednotlivé daňové subjekty podle rozsudku NSS ve věci Kordárna, ač zákon takové odškodnění před § 254a daňového řádu neznal, či neaplikuje sazbu úroku z daňového odpočtu podle rozsudku NSS ve věci EP Energy Trading. Přechodná ustanovení jsou neústavní, uplatní se závěr z usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 Afs 59/2010-143. Žalobci náleží úrok podle § 254 daňového řádu platného do dne 1. 4. 2017 za celou dobu prodlení žalovaného, po kterou neoprávněně nakládal s finančními prostředky, a větu poslední bodu 11 přechodných ustanovení nelze aplikovat pro nedovolenou retroaktivitu. V případě, že neústavnost nelze odstranit ústavně konformním výkladem, žalobce navrhuje, aby soud předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení věty poslední bodu 11 přechodných ustanovení novely č. 283/2020 Sb. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 7. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný při svém postupu konal souladně s daňovým řádem. Případné variantní řešení daňový řád vůbec nepřipouští. Povinností žalovaného bylo a je aplikovat přechodná ustanovení upravená v zákoně č. 283/2020. Úmysl zákonodárce je vysvětlen v důvodové zprávě k novele daňového řádu. K retroaktivitě viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2022, č. j. 18 A 3/2022-38. K přípustnosti (ne)pravé retroaktivity např. rozsudek NSS ze dne 15. 8. 2012, č. j. 1 Afs 27/2012-46. V důvodové zprávě je avizovaná změna dostačujícím způsobem popsána a odůvodněna. Přechodná ustanovení mají nezastupitelnou roli. Jejich smyslem je řešení případných střetů staré a nové právní normy právě za účelem ochrany právní jistoty a vychází ze zásady zákazu retroaktivity. Jsou nezbytná za situace, kdy by jejich absence mohla mít vliv na právní vztahy vzniklé před účinností nového ustanovení. Stejně jako v daném případě. 8. Lze souhlasit se žalobcem, že pravá retroaktivita není v českém právním řádu přípustná, avšak za určitých podmínek lze připustit nepravou retroaktivitu. V daném případě je explicitně uvedeno (v přechodných ustanoveních), že „úroky podle dosavadní úpravy se v těchto případech uplatňují v období přede dnem nabytí účinnosti nové úpravy, zatímco úroky podle úpravy nové se aplikují až ode dne nabytí účinnosti změny“. Je tak určena pevná časová hranice pro vznik úroků a ve spojení se základním pravidlem pro vznik úroků, podle kterého úroky vznikají za každý jednotlivý den, nemohl žalovaný postupovat jinak. 9. Pokud soud dospěje k závěru, že se v daném případě jedná o retroaktivitu, tak se s odkazem na výše uvedené jedná pouze o přípustnou retroaktivitu nepravou. Postup správce daně byl ve shodě se zákonem a v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Žalovaný navrhuje, aby soud neshledal, že poslední větu bodu 11 přechodných ustanovení nelze aplikovat pro nedovolenou retroaktivitu, a proto ani nevyužil své pravomoci předložit věc k posouzení Ústavnímu soudu, jak poža