6 As 101/2022 — Nejvyšší správní soud

56 A 1/2024- 37 - text  10 56 A 1/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Mrázovou, Ph. D. ve věci žalobce: J. U. bytem X. zastoupený advokátem Mgr. Martinem Šmeralem sídlem Šumavská 525/33, 602 00 Brno proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje sídlem Žerotínovo náměstí 3, 601 82 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 12. 2023, č. j. JMK 177893/2023, sp. zn. S-JMK 159109/2023 OSPŽ-Kone, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení shora specifikovaného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí Městského úřadu Mikulov, odbor organizační a vnitřních věcí, ze dne 29. 9. 2023, č. j. MUMI 23043543 (dále jen „prvostupňové správní rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým správním rozhodnutím byl žalobce uznán vinným z přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) bod 4. zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,ZNP“), kterého se dopustil dne 09.05.2023 v 17:00 h. na obecním pozemku č. p. X, když fyzicky napadl M. P., odstrčil ji od sekačky, na základě toho soused T. D. uchopil žalobce pod krkem a odstrčil jej od M. P. a žalobce na to reagoval tak, že praštil T. D. nejméně jednou ranou do obličeje, čímž se úmyslně dopustil jiného hrubého jednání. Za uvedený přestupek byla žalobci uložena podle § 35 písm. b) a § 46 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOP“), a podle § 7 odst. 4 písm. b) ZNP jako správní trest pokuta ve výši 1 000 Kč. Současně byla žalobci podle § 95 odst. 1 ZOP uložena povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. II. Obsah žaloby 3. Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce včasnou žalobu. Rozhodnutí žalovaného považuje za nezákonné, neboť je v přímém rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3, dále § 4 odst. 2 a 4, § 6 odst. 2, § 7 a § 8 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). 4. Dle žalobce správní orgány nesprávně a nedostatečně zjistily skutkový stav. Správní orgán prvního stupně a v rámci odvolacího řízení i žalovaný nepřezkoumatelným způsobem konstatovali, že žalobce úmyslně strčil do M. P. z důvodu, aby nesekala trávu na obecním pozemku, a poté, co jej T. D. v rámci nutné obrany vůči M. P. odstrčil uchopením pod krkem, jej fyzicky napadl tím, že jej nejméně jednou udeřil pěstí do obličeje. Okolnosti, na nichž žalovaný založil prokázání přestupku, zůstávají pouze v rovině hypotéz, domněnek a účelových premis, které nemají žádnou oporu ve spisovém materiálu. Žalovaný rezignoval na správné, úplné a nepochybné zjištění skutkového stavu. Nepodkládá-li správní orgán prvního stupně své úvahy žádnými skutečnostmi majícími základ ve spise, pak je zjevné, že vina žalobce nemohla být dostatečně prokázána. V tomto případě by měla být uplatněna zásada in dubio pro reo. 5. Žalobce dále poukázal na vnitřní rozpor způsobu rozhodování žalovaného. Má za to, že zpochybnění důkazní síly výpovědi svědkyně M. U. z důvodu negativního postoje vůči manželům P., aniž by tentýž postup aplikoval na manžele P. či svědka T. D., je porušením zásady rovného postavení účastníku správního řízení (§ 7 správního řádu). Prvostupňový správní orgán i žalovaný nikterak výpovědi manželů P. a svědka T. D. nezpochybňuje. Naopak, svědka T. D. staví do pozice nezainteresované osoby a přisuzuje mu vyšší důkazní sílu. Závěr, že pokud by žalobce nenapadl svědkyni M. P., neměl by žádný důvod použít vůči žalobci síly, považuje žalobce za nelogický. 6. Správní orgány při svém rozhodování nepřihlédly k tvrzení žalobce, který po celou dobu řízení popíral, že by svědkyni M. P. fyzicky napadl. Naopak on byl napaden T. D. Toto tvrzení bylo potvrzeno i svědkyní L. U. Žalobce upozornil na bagatelizování rozporů ve výpovědích svědků manželů P. a svědka T. D. Na jednu stranu jim žalovaný přisuzuje vyšší důkazní sílu. Na druhou stranu rozpory ve výpovědích omlouvá tak, že člověk není nadán schopností dokonalého oka kamery. V tomto ohledu má žalobce za to, že tedy nemůže být vyloučeno ani zkreslení či záměrné zamlčení některých podstatných skutečností. 7. Žalobce poukázal na to, že svědek D. byl přímým účastníkem incidentu, který svým útokem zapříčinil (chytil žalobce do kravaty). Má tedy zájem na výsledku řízení. Jeho výpověď nemůže být věrohodná, neboť má dlouhodobé antipatie vůči žalobci. Má také blízký přátelský vztah s manžely P. 8. Žalobce má za to, že je nutné dbát na skutečně řádné a úplné objasnění skutkového stavu a zejména skutečnosti, zda a kdo případný přestupek proti občanskému soužití spáchal. Není možné takové rozhodnutí založit na principu cit:,,tři jsou více než dva, a proto musí mít pravdu“. Žalobce je tedy přesvědčen, že nebylo prokázáno, že by se přestupku, jenž mu je kladen za vinu, dopustil v úmyslu, ať už přímém či nepřímém. Není-li prokázáno, že žalobce svědkyni P. fyzicky napadl, nemůže být dán ani úmysl ke spáchání přestupku dle § 7 odst. 1 písm. c) bod 4. ZNP. Následné události, tj. úder do obličeje D., byly přiměřenou reakcí na uchopení pod krkem. Žalobce se bránil útoku svědka D., tj. jednal v nutné obraně. 9. Žádnou ze dvou verzí událostí nelze prokázat s takovou mírou pravděpodobnosti, aby o způsobu spáchání přestupku nebyly významné pochybnosti. 10. V kontextu shora uvedeného žalobce připomněl judikaturu NSS, konkrétně rozsudek ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 as 22/2013-27, z něhož dle něj plyne, že „správní orgán nevystačí s tím, že by bez dalšího zkoumání označil jednu či druhou stranu za nevěrohodnou.“ Dále rozsudek ze dne 21. 9. 2011, č.j. 2 As 52/2011-47, z něhož plyne, že „věrohodnost verze události obviněného je třeba zkoumat individuálně, nikoliv a priori předpokládat, že uvádí nepravdivé údaje.“ A dále rozsudky NSS č.j. 7 As 102/2010-86 a č.j. 8 As 100/2011-70, podle nichž „nelze kvůli důkazním obtížím rezignovat na podmínku naplnění důkazního standardu požadovaného pro postih za trestní obvinění, neboť v opačném případě by byly postihovány osoby, jejichž vina nebyla patřičně prokázána.“ 11. Žalobce proto nesouhlasí se závěry žalovaného, pokládá jeho rozhodnutí pro nedostatek důvodů za nezákonné, neurčité, zmatečné a nepřezkoumatelné. Žalobce tak navrhuje, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného a replika žalobce 12. Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že prvostupňový správní orgán hodnotil všechny provedené důkazy, a to jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech. Na stranách pět a šest se správní orgán podrobně zabýval hodnocením jednotlivých důkazů a podkladů pro rozhodnutí; s tímto hodnocením se žalovaný plně ztotožnil. V napadeném rozhodnutí na stranách čtyři a pět popsal, proč se se závěry správního orgánu prvního stupně identifikoval. Je přesvědčen, že tento orgán zjistil stav věci bez důvodných pochybností. Žalovaný se rovněž podrobně zabýval věrohodností a důkazní silou jednotlivých svědeckých výpovědí. 13. Není pravdou, že by se žalovaný nezabýval důkazní silou jednotlivých výpovědí podle stejných kritérií. V případě manželů P. uvedl, že stejně jako žalobce a L. U. jsou osobami blízkými, a tedy mají určitou osobní zainteresovanost na věci. Proto přiznal výpovědím manželů P. i U. stejnou důkazní váhu. U výpovědi T. D. konstatoval, že není ve vztahu obdobném vztahu osoby blízké k žádné ze stran. Jeho výpovědi na Policii České republiky i při ústním jednání byly konstantní a neměnily se ani po jeho obvinění. Z těchto důvodů žalovaný dospěl k závěru, že jeho výpověď je třeba hodnotit jako věrohodnou. 14. Žalovaný si je vědom, že žalobce po celou dobu popíral, že by M. P. napadl. V kontextu ostatních důkazů však dospěl k závěru, že k popisovanému napadení žalobcem skutečně došlo. Má za to, že jednání žalobce bylo zjištěno v rozsahu, který neponechává prostor pro aplikaci zásady „in dubio pro reo“. 15. Žalovaný doplnil, že se v napadeném rozhodnutí zabýval i subjektivní stránkou jednání žalobce. Dospěl k závěru, že žalobce jednal v přímém úmyslu. 16. S ohledem na uvedené navrhl žalovaný zamítnutí žaloby jako nedůvodné. 17. Žalobce ve své replice uvedl, že žalovaný se snažil svým vyjádřením vyvolat dojem, že skutkový stav byl provedeným dokazováním dostatečně zjištěn, s čímž žalobce nesouhlasí. Úvahy žalovaného o věrohodnosti svědeckých výpovědí, obsažené v odůvodnění rozhodnutí i ve vyjádření k žalobě, podle žalobce vyvolávají dojem, že postupem žalovaného byla porušena zásada rovného postavení účastníků správního řízení. Žalobce může být shledán vinným ze spáchání přestupku pouze v případě, kdy je nade vší pochybnost prokázána jeho vina. IV. Posouzení věci krajským