56 Az 13/2025- 48 - text
9 56 Az 13/2025
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Mrázovou, Ph.D. v právní věci
žalobce: D. T. , nar. X., e.č. X
státní příslušnost R.U.
posledně pobytem v ČR: X
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky
sídlem Nad Štolou 936/3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 11. 2025, č. j. OAM-1115/ZA-ZA11-D02-2025,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění
I. Vymezení věci
1. Žalobce se včas podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení shora specifikovaného rozhodnutí žalovaného, jímž žalovaný rozhodl tak, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a že řízení o udělení mezinárodní ochrany se zastavuje podle § 25 písm. i) zákona o azylu. Současně žalovaný rozhodl, že státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „dublinské nařízení“), je Slovenská republika (dále též „Slovensko“).
II. Shrnutí žalobní argumentace
2. Žalobce v žalobě namítal, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné, a že v předcházejícím řízení byl zkrácen na svých právech. Žalovaný nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 správního řádu), neopatřil si dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí a nevyšel tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci (§ 50 odstavec 2 a 3 správního řádu), nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí (§ 60 odstavec 3 správního řádu) a nedostatečně odůvodnil nevyužití článku 17 dublinského nařízení s ohledem na vazbu žalobce na území ČR. V ČR žijí a pracují dva bratři žalobce, jeden z nich se svou rodinou. Toto zázemí by usnadnilo žalobci integraci a po vypršení 6 měsíců od podání žádosti o mezinárodní ochranu by mohl přes bratry získat práci. Na Slovensku žalobce nikdy nebyl a nikoho z rodiny tam nemá. Slovenské vízum si vyřídil proto, že bylo možné jej získat rychleji. O existenci dublinského systému nevěděl, jinak by se snažil o získání českého víza.
3. S ohledem na výše uvedené žalobce soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného k žalobě
4. Žalovaný v podaném vyjádření popřel oprávněnost žalobních námitek s tím, že neprokazují, že by správní orgán porušil správní řád nebo dublinské nařízení a následně vydal nezákonné nebo nedostatečně odůvodněné rozhodnutí. V tomto dále odkázal na obsah správního spisu a napadené rozhodnutí.
5. V posuzované věci nebylo naplněno žádné z kritérií dublinského nařízení, které by určilo příslušnost ČR k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce byl držitelem víza č. X vydaného Slovenskou republikou dne 30. 9. 2025.
6. Žalovaný odeslal dne 15. 10. 2025 slovenské straně žádost o převzetí příslušnosti k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu a dne 23. 10. 2025 obdržel informaci, že Slovensko svou příslušnost k posouzení této žádosti uznalo. Napadené rozhodnutí je opřeno o dublinské nařízení, vychází z dostatečně zjištěného stavu věci a splňuje i další podmínku uvedenou v článku 3 odstavec 2 dublinského nařízení s tím, že v případě Slovenska neexistují závažné důvody se domnívat, že zde dochází k systémovým nedostatkům azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů, jež s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv EU.
7. Pokud jde o tvrzené nedostatečné posouzení článku 17 dublinského nařízení, pak na jeho použití není právní nárok a z citovaného nařízení neplyne ani povinnost správního orgánu jeho nevyužití odůvodňovat. Jedná se o výjimku ze závazných kritérií pro určení příslušnosti státu a užití tohoto ustanovení je výlučně věcí uvážení členského státu, nikoliv oprávněním žadatele o mezinárodní ochranu. Pokud tento procesní postup správní orgány nezvolí a postupují dle standardních pravidel, nemají povinnost tento svůj postup odůvodňovat. Jedná se o postup v souladu s judikaturou správních soudů (srov. např. rozsudek NSS ze dne 26. 5. 2016, č.j. 2 Azs 113/2016-26, usnesení NSS ze dne 28. 7. 2016, č.j. 9 Azs 118/2016–36, nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2015, č.j. 49 Az 18/2015– 48). Ani v případě, že by měl jmenovaný na území ČR přítelkyni, nevedla by podle žalovaného tato skutečnost k nutnosti postupu podle článku 17 dublinského nařízení.
8. S ohledem na výše uvedené žalovaný soudu navrhl, aby žalobu zamítl jako nedůvodnou.
IV. Postup v řízení
9. Žalobce současně s podáním žaloby navrhl soudu, aby žalobě přiznal odkladný účinek. Krajský soud o tomto návrhu rozhodl usnesením ze dne 15. 12. 2025 tak, že návrh žalobce na přiznání odkladného účinku zamítl (v právní moci dne 23. 12. 2025).
V. Posouzení věci krajským soudem
10. Soud v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), bez nařízení jednání přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.) a podle skutkového a právního stavu zjištěného s přihlédnutím k § 32 odst. 9 zákona o azylu (zohlednění případných nových důležitých okolností) napadené rozhodnutí žalovaného, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, a shledal, že žaloba není důvodná.
11. Soud nejprve ověřil skutková zjištění ze správního spisu. Z údajů poskytnutých žalobcem k žádosti vyplynulo, že z vlasti vycestoval letecky dne 7. 11. 2024, z Taškentu přes Istanbul do Prahy, a dále pokračoval autobusem na Slovensko, kde setrval do 1. 10. 2025, kdy přicestoval zpět do ČR. Žalobce je zdráv, léky neužívá. Jako důvod podané žádosti o mezinárodní ochranu žalobce označil to, že má ve vlasti dluhy, jeho otec nepracuje a matka pracuje v mateřské školce. Sestra se musí vdát a na to potřebuje žalobce vydělat peníze. Totožnost a státní příslušnost prokázal žalobce cestovním dokladem Republiky Uzbekistán platným do 15. 9. 2031. V průběhu pohovoru byl žalobce poučen o dublinském řízení s tím, že v jeho v případě bude odeslána žádost na Slovensko o jeho převzetí na území z důvodu držení slovenského víza. Žalobce k tomu uvedl, že na Slovensku nikoho nezná a v ČR má příbuzné. Na území se nechce nacházet nelegálně. Příbuzní mu poradili, aby v ČR požádal o mezinárodní ochranu. České vízum si nevyřídil, protože jeho vyřízení trvá déle než slovenské. Neměl čas čekat. Pokud by však věděl, jaké problémy ho čekají, požádal by raději o české vízum. Na Slovensku neměl žádné potíže se správními orgány. Případné rozhodnutí o přemístění na Slovensko bude respektovat.
12. V souladu s § 36 odstavec 3 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), byla žalobci dána možnost dne 31. 10. 2025 seznámit se s podklady rozhodnutí, vyjádřit se k nim a navrhnout další podklady. Žalobce této možnosti využil. Sdělil, že na Slovensku nedostal zaplaceno za práci. V ČR má známé, kteří mu pomáhají s jídlem, ubytováním a v nemoci.
13. Žalovaný správní orgán postupoval ve správním řízení plně v souladu s dublinským nařízením. Podle čl. 3 odst. 1 dublinského nařízení žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III. dublinského nařízení. Pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána (čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení).
14. Žalovaný tedy nejdříve zkoumal, zda je vůbec ve smyslu uvedeného dublinského nařízení dána příslušnost ČR k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany. V souladu s čl. 7 dublinského nařízení přistoupil k hodnocení kritérií k určení příslušného členského státu pro posouzení předmětné žádosti. Podle čl. 7 odst. 1 dublinského nařízení se kritéria pro určení příslušného členského státu uplatňují v pořadí, v jakém jsou uvedena.
15. Čl. 8 dublinského nařízení nelze v případě žalobce aplikovat, neboť žalobce je co by žadatel o udělení mezinárodní ochrany osobou zletilou. V případě žalobce není aplikovatelné ani kritérium uvedené v čl. 9 dublinského nařízení, protože jak vyplývá z žádosti žalobce o mezinárodní ochranu, na území členských států EU nepobývají žádní členové jeho rodiny požívající mezinárodní ochrany. V případě žalobce není aplikovatelné ani kritérium uvedené v čl. 10 dublinského nařízení, neboť ze samotné žádosti žalobce vyplývá, že na území členských států EU nepobýva