2 Afs 51/2004 — Nejvyšší správní soud

31 Af 71/2012- 17 - text  31Af 71/2012-17 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobce MUDr. J. S.,zast. JUDr. Ing. Jiřím Klavíkem, advokátem v Chrudimi, Havlíčkova 99, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Hradec Králové, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. července 2012, č.j. 3379/12-1500-601040, takto: I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění Rozhodnutím ze dne ze dne 11. července 2012, č.j. 3379/12-1500-601040, žalovaný zamítl odvolání žalobce do rozhodnutí Finančního úřadu v Hradci Králové (dále jen „správce daně“ ) o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce ze dne 7.6.2011, č.j. 301193/11/228940602902, a toto rozhodnutí potvrdil. V jeho odůvodnění žalovaný konstatoval, že daň z příjmu fyzických osob podávajících přiznání za zdaňovací období roku 1993 byla žalobci správcem daně stanovena ve výši 834.192,- Kč dodatečným platebním výměrem č. 970001555, č.j.: 160282/97/228913/4060. K vymožení nedoplatku na této dani vydal správce daně dne 27.5.1999 podle § 73 odst. 6 písm. b) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a Pokračování 31Af 71/2012 -2- poplatků v platném znění (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) pod č.j.: 128275/99/228940/6862 exekuční příkaz na srážku ze mzdy, jiné odměny za závislou činnost nebo náhrady za pracovní příjem apod., který nabyl právní moci dne 13.12.1999. Exekuční příkaz postihoval příjmy vyplácené plátcem mzdy, společností Patriapol, s.r.o., IČ 25256076 se sídlem v Havlíčkově ul. čp. 304, Heřmanův Městec. Dne 27.3.2006 vydal správce daně podle § 73 odst. 7 zákona o správě daní poplatků a §§ 293 a 294 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v platném znění rozhodnutí č.j.: 82884/06/228940/2902, kterým přikázal novému plátci mzdy, společnosti Parenteral, a.s., IČ : 25971263 se sídlem Vysocká 562, Hradec Králové, pokračovat ve stanovených srážkách ze mzdy vyplácené žalobci. Zástupce žalobce převzal toto rozhodnutí dne 30.3.2006, žalobci a poddlužníkovi, společnosti Parenteral, a.s., bylo rozhodnutí doručeno dne 31.3.2006. Dále žalovaný uvedl, že žalobce podáním ze dne 29.11.2010 s odkazem na ust. § 70 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků namítal promlčení daně z příjmů fyzických osob za rok 1993. Správce daně na podanou námitku reagoval sdělením č. j.: 69586/11/228940601243 ze dne 23.2.2011, ve kterém žalobci ve shodě se shora uvedenými skutečnostmi sdělil, že k uplynutí promlčecí lhůty nedošlo a proto jeho názor nelze akceptovat. Zástupce daňového subjektu podáním ze dne 7.4.2011 správce daně upozornil, že dle rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Aps 11/2008-73 musí správce daně o námitce promlčení daňového nedoplatku vydat rozhodnutí, proti kterému je přípustné odvolání. Správce daně následně dne 7.6.2011 vydal rozhodnutí č.j.: 301193/11/228940602902, kterým návrh žalobce na zastavení daňové exekuce zamítl. V poučení chybně uvedl, že proti tomuto rozhodnutí nelze uplatnit opravné prostředky. Žalovaný poukázal na skutečnost, že zákon o správě daní a poplatků byl zrušen ke dni 1.1.2011 zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), který nepřevzal ustanovení § 70 zákona o správě daní a poplatků o promlčení daňového nedoplatku. Odvolací orgán námitku promlčení daňového nedoplatku podanou dne 29.11.2010 posuzoval dle v té době platného ustanovení § 70 odst. 1 zákona o správě daní, který stanovil, že právo vybrat a vymáhat daňový nedoplatek se promlčuje po šesti letech po roce, ve kterém se stal splatným. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se běh promlčecí lhůty přerušuje a počíná běžet nová promlčecí lhůta po uplynutí kalendářního roku, ve kterém byl proveden úkon směřující k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku a daňový dlužník byl o tomto úkonu zpraven. Úkonem, který přerušil běh promlčecí lhůty a zahájil běh lhůty nové, bylo dle žalovaného vydání rozhodnutí č. j.: 82884/06/228940/2902 ze dne 27.3.2006. Nová promlčecí lhůta počala běžet dnem 1.1.2007, nemohla skončit do dne podání námitky promlčení, tj. do dne 29.11.2010 a neskončila ani do dne 31.12.2010, kdy byl zákon o správě daní a poplatků zrušen. Žalovaný dospěl k závěru, že k datu podání námitky, tj. ke dni 29.11.2010 nedošlo ke splnění zákonných podmínek pro promlčení daňové Pokračování 31Af 71/2012 -3- povinnosti podle § 70 odst. 1 tehdy účinného zákona o správě daní a poplatků. Námitku žalobce proto posoudil jako nedůvodnou. Žalovaný dále posuzoval podání žalobce ze dne 7.4.2011, kterým navrhl, aby správce daně jeho námitku posoudil i podle ustanovení § 181 daňového řádu, podle kterého musí správce daně vydat rozhodnutí na návrh dlužníka o zastavení daňové exekuce. Uvedl, že daňový řád účinný od 1.1.2011 stanoví v § 160 odst. 1, že nedoplatek nelze vybrat a vymáhat po uplynutí lhůty pro placení daně, která činí 6 let a začíná běžet dnem splatností daně. Podle § 264 odst. 5 daňového řádu „běh a lhůty pro promlčení práva vybrat a vymáhat daňový nedoplatek, která započala podle dosavadních právních předpisů a neskončila do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona posuzuje podle ustanovení tohoto zákona“. Běh lhůty pro placení daně v tomto případě započal dne 1.1.2007. Je zřejmé, že lhůta pro placení daně podle § 160 odst.1 daňového řádu do 7.4.2011 neuplynula. Správce daně předmětný daňový nedoplatek vymáhá po dobu účinnosti daňového řádu, tj. od 1.1.2011 do současné doby, daňovou exekucí srážkami ze mzdy. Podle ustanovení § 160 odst. 4, písm. c) citovaného zákona lhůta pro placení daní neběží po dobu daňové exekuce srážkami ze mzdy. Odvolací orgán neshledal zákonné důvody pro zastavení daňové exekuce podle § 181 odst. 2 písm. e) daňového řádu. Včas podanou žalobou se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného. Tvrdil, že běh a délka lhůty pro promlčení práva vybrat a vymáhat daňový nedoplatek uplynula před nabytím účinnosti daňového řádu, proto měl žalovaný věc posuzovat ve smyslu jeho ust. § 264 odst. 5 podle dosavadních předpisů. Dále uvedl, že ve smyslu ust. § 70 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků vznesl námitku promlčení ve svém sdělení ze dne 29.11.2010, a to v celém rozsahu daně z příjmů fyzických osob za rok 1993 včetně jejího příslušenství. Průběh řízení o uplatněné námitce popsal shodně jako žalovaný v napadeném rozhodnutí. Svoje žalobní námitky i právní argumentaci zaměřil žalobce na otázku, podle jakých právních předpisů mělo být rozhodováno o promlčení práva vybrat a vymáhat daňové nedoplatky. Konstatoval, že zákon o správě daní a poplatků měl povahu obecného procesního předpisu ve věci daní a poplatků, neboť se podle něho postupovalo v případě, že zvláštní zákon nestanovil jinak (§ 97). V období od 1.1.1993 do 31.12.2003 byl součástí právního řádu ČR také zákon č. 212/1992 Sb., o soustavě daní ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soustavě daní“). Ten obsahoval speciální právní úpravu promlčení daňových nedoplatků. Stanovil, že daň lze vyměřit a vymáhat nejpozději do deseti let počítaných od konce kalendářního roku, v němž byl poplatník povinen podat přiznání. Dle žalobce se jednalo o speciální úpravu promlčení práva vymáhat daňové nedoplatky ve vztahu k ust. § 70 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Žalobce připustil, že si je vědom právního názoru, který k této otázce zaujal Nejvyšší správní soud. Ten v několika svých rozhodnutích vyslovil, že čl. 2 ústavního zákona ČNR č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Pokračování 31Af 71/2012 -4- Slovenské federativní republiky, vylučuje aplikovatelnost ust. § 4 zákona o soustavě daní, proto při posuzování promlčení daňových nedoplatků je nutné vycházet z ust. § 70 zákona o správě daní a poplatků. Žalobce se přesto domnívá, že otázku promlčení práva vymáhat daňový nedoplatek je třeba posuzovat podle zákona o soustavě daní, který upravoval speciální promlčecí lhůty oproti obecné úpravě obsažené v § 70 zákona o správě daní a poplatků. Ustanovení čl. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb. sice upřednostňuje použití právního předpisu České republiky oproti předpisu ČSFR stejné právní síly, neřeší však vztah mezi obecným a zvláštním právním předpisem. Zásada speciality, podle které se úprava obsažená v zákoně o správě daní a poplatků použije podpůrně, tedy pokud zvláštní daňový předpis nestanoví jinak, vyplývá přímo z ust. § 97 tohoto zákona. Podle žalobce zákon o soustavě daní patřil v době od 1.1.1993 do 31.12.2003 mezi „zvláštní