1 Afs 94/2010 — Nejvyšší správní soud

31 Af 98/2010- 195 - text  31Af 98/2010-195 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobkyně CZT, a.s., se sídlem v Pardubicích, Bratranců Veverkových 396, zast. JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem v Praze 8 – Karlíně, Šaldova 34/466, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové 2, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. července 2010, č.j. 3638/10-1500-607293, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 1.1.2010, č.j. 3638/10-1500- 607293, se z r u š u j e a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 20.475,- Kč do osmi dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou jejího zástupce. Odůvodnění: Rozhodnutím ze dne 1. července 2010, č.j. 3638/10-1500-607293, žalovaný zamítl odvolání žalobkyně do rozhodnutí Finančního úřadu v Pardubicích (dále jen „správce daně“) ze dne 16.2.2010, č.j. 31051/10/248932604240, kterým jí byla uložena pokuta ve výši 2,600.000,- Kč za porušení zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti (dále jen „zákon o omezení plateb v hotovosti“). pokračování 31Af 98/2010 -2- V jeho odůvodnění konstatoval, že správce daně u žalobkyně zahájil daňovou kontrolu daně z příjmů právnických osob dne 18.3.2008, dne 4.4.2008 převzal hlavní účetní knihu. Údaje tam zjištěné ho vedly dne 4.7.2008 k zahájení kontroly dodržování zákona o omezení plateb v hotovosti. Správce daně tak zcela v souladu s ust. § 6 odst. 3 citovaného zákona zahájil řízení do roka ode dne, kdy porušení zákona zjistil. Prvních pět případů porušení zákona pak bylo popsáno v protokole ze dne 4.7.2008, dalších 50 případů v protokole ze dne 10.10.2008. Pokuta byla vyměřena dne 16.2.2010, správce daně tak zcela v souladu s dikcí čl. II. přechodného ustanovení novely zákona o omezení plateb v hotovosti dokončil zahájené řízení o pokutě a uložil ji dle zmocnění, obsaženém v § 5 odst. 2 citovaného zákona. Žalovaný poukázal na znění ust. § 99 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků v platném znění (dále jen „daňový řád“), který neumožňuje při správě daní použít zákon č. 500/2004 Sb., správní řád v platném znění (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) s výjimkou postupu podle § 175 – vyřizování stížností. Dle žalovaného správce daně v rozhodnutí netvrdí, že ukládá pokutu za porušení procesní povinnosti, jak je uvedeno v § 37 odst. 1 daňového řádu, ale podle § 6 zákona o omezení plateb v hotovosti, tedy za porušení hmotného práva, a žalobkyní naznačený postup podle správního řádu byl nastolen až novelou citovaného zákona s účinností od 19.8.2008. Žalovaný dále uvedl, že se správce daně ve svém rozhodnutí na str. 14-16 podrobně zaobíral zjištěným skutkovým stavem, z něhož jsou seznatelné i správní úvahy, podložené právními předpisy a důkazy. Na str. 14 – 17 podrobně popisuje skutkovou a materiální stránku správního deliktu spolu se zjištěnými okolnostmi, jak je zhodnotil a proč došel k právě k deklarované výši pokuty. V zájmu toho, aby pokuta nebyla pro společnost likvidační, přihlédl při stanovení její výše mimo jiné i k čistému obratu (str. 17 poslední odstavec). Žalovaný konstatoval, že bylo správcem daně podrobně popsáno 52 porušení povinnosti stanovené zákonem o omezení plateb v hotovosti, žalobkyně v průběhu kontroly, ani při projednávání zjištění či po podpisu protokolů, neuvedla žádnou námitku, jediné zjištění nepopřela, nenavrhla ve svůj prospěch žádné svědky, důkazy apod. V této souvislosti žalovaný citoval rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. ledna 2010, č.j. 10 Ca 119/2009, který se zabývá postupem při ukládání pokuty podle citovaného zákona a dopad změn zakotvených jeho novelizací zákonem č. 303/2008 Sb. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. října 2008, č.j. 7 Afs 27/2008-46, žalovaný uvedl, že na základě zákona o omezení plateb v hotovosti a ust. § 37 zákona o správě daní a poplatků byly uloženy v letech 2005 - 2009 pokuty ve výši od 10.000,- Kč do 180.000,- Kč, přičemž při rozhodování o jejich výši byly vzaty v úvahu zejména částky, o které byla překročena hranice stanovená zákonem o omezení plateb v hotovosti, dále zda se jednalo o první či ojedinělé porušení nebo vícečetné a opakované a zda by výše pokuty měla případně pro subjekt likvidační charakter. Po zvážení všech výše uvedených hledisek, mimo jiné na základě skutečnosti, že takový počet porušení nebyl v celém kraji dosud zjištěn (max. 18 plateb), byla uložena pokuta – celkem 2,600.000,- Kč, tedy těsně nad polovinou maximální možné výše pokuty (5,000.000,- Kč). pokračování 31Af 98/2010 -3- Žalobkyně se ve včas podané žalobě domáhala přezkoumání zákonnosti rozhodnutí žalovaného i jemu předcházejícího rozhodnutí správce daně a navrhla jejich zrušení. Rozhodnutí označila za nicotná, nezákonná a nepřezkoumatelná. V úvodu svého podání vylíčila rozhodné skutkové okolnosti včetně uplatněných odvolacích námitek ve shodě s tím, jak je popsal žalovaný. Namítala, že řízení o uložení pokuty nebylo zahájeno v zákonem stanovené lhůtě 1 roku ode dne, kdy se správce daně o porušení povinnosti dozvěděl. Tím její odpovědnost zanikla a správce daně nebyl oprávněn vydat rozhodnutí o uložení pokuty. Na podporu svého tvrzení poukázala na časový sled jednotlivých úkonů správce daně. Ten u ní dne 18.3.2008 zahájil daňovou kontrolu daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1.7.2005 do 30.6.2006. Při ústním jednání, které proběhlo dne 4.7.2008 zahájil ověřování dodržování povinností uložených zákonem o omezení plateb v hotovosti za toto zdaňovací období. Ústní jednání proběhlo dne 10.11.2008 a v jeho průběhu byla rozšířena kontrola plateb v hotovosti za hospodářský rok od 1.7.2006 do 30.6.2007. Dle žalobkyně z výše uvedeného vyplývá, že správce daně musel porušení zákona o omezení plateb v hotovosti zjistit podstatně dříve, a to v období od 18.3.2008 do 4.7.2008. Žalobkyně poukázala na § 6 odst. 3 ve spojení s § 5 odst. 2 zákona o omezení plateb v hotovosti z něhož plyne, že se jedná o dva odlišné typy řízení. Prvním typem řízení je řízení zjišťovací (kontrolní – jako např. v rámci daňové kontroly, což je případ žalobkyně), v němž je zjišťováno, zda k porušení zákona došlo či nikoliv. Druhým typem řízení je řízení sankční, v němž je rozhodováno o uložení pokuty. Na podporu svého názoru snesla řadu argumentů a odkázala zejména na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31.7.2008, č.j. 8 Afs 40/2007-49, ze dne 4.12.2009, č.j. 2 Afs 44/2009-43, č.j. 2 Afs 45/2009-43, č.j. 2 Afs 46/2009-43 a č.j. 2 Afs 47/2009-43. Z nich zejména vyzdvihla, že i přes povinnost kontrolních orgánů postupovat podle daňového řádu, nelze aplikovat jeho ustanovení § 31, týkající se dokazování. Řízení o uložení pokuty za správní delikt není daňovým řízením, není ani správou daně, a jeho účastník není daňovým subjektem, proto se zde neuplatní ani ustanovení § 99 zákona o správě daní a poplatků, které vylučuje použití správního řádu při správě daní. Je tedy nutné v daném typu řízení použít subsidiární právní úpravu stanovenou ve správním řádu (§ 1 odst. 2 správního řádu), která u dokazování zachovává standardní přístup, podle kterého je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena (§ 50 odst. 3 správního řádu). Z ustanovení § 50 odst. 4 správního řádu pak plyne, že pokud zákon nestanoví, že některý podklad je pro správní orgán závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Důležité je pak i ustanovení § 52, věta druhá správního řádu, které stanoví, že správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. I z logiky věci vyplývá, že nelze při dokazování v dané věci postupovat podle § 31 zákona o správě pokračování 31Af 98/2010 -4- daní a poplatků, neboť v sankčních řízeních je to vždy správní orgán, který je povinen zjistit skutkový stav věci a prokázat subjektu jeho protiprávní jednání, spočívající v porušení zákonné normy; v daném typu řízení o obráceném důkazním břemenu nelze ani uvažovat. Uvedené dle žalobkyně jen dokazuje, že se v případě rozhodování o uložení pokuty, resp. o zahájení řízení o správním deliktu, jedná o jiný typ řízení, který je nezávislý, a byl i za předchozí právní úpravy nezávislý na úpravě daňového řízení. Proto je tvrzení žalovaného ohledně vztahu daňového řádu a správního řádu nesprávné a de iure i nezákonné. Z uvedeného dle žalobkyně současně vyplývá, že správce daně nezahájil řízení o uložení pokuty jak předvídá zákon. V případě promlčení práva tak napadené rozhodnutí netrpí vadou pro pouhou nezákonnost, nýbrž takovou vadou, že toto rozhodnutí