9 Afs 202/2007 — Nejvyšší správní soud

31 Af 64/2012- 106 - text  31Af 64/2012-106 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobce Krajského soudu v Brně, se sídlem v Brně, Rooseveltova 16, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 31 (jako nástupci Finančního ředitelství v Brně), v řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 26. dubna 2012, čj. 5712/12-1700-708238, takto: I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 26. dubna 2012, čj. 5712/12-1700-708238 se zrušuje a věc se Odvolacímu finančnímu ředitelství vrací k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: K projednávané věci krajský soud v úvodu uvádí, že zákonem č. 456/2011 Sb., účinným ke dni 1. 1. 2013, došlo ke zrušení finančních ředitelství (ust. § 19 odst. 1 této právní úpravy). Na jejich místo nastupuje Odvolací finanční ředitelství, s nímž bude dále krajský soud jednat jako s žalovaným (ust. § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s.ř.s.“). pokračování 31Af 64/2012 -2- Včas podanou žalobou namítal žalobce nezákonnost shora uvedeného rozhodnutí, jímž Finanční ředitelství v Brně (dále jen „žalovaný“) zamítlo jeho odvolání do platebního výměru na odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 1 935 623 540 Kč. V žalobě uvedl, že dne 3. 11. 2009 u něho správce daně zahájil daňovou kontrolu týkající se nakládání s prostředky státního rozpočtu u akce ISPROFIN 23611 G 1032 s názvem „KS Brno – Justiční areál v Brně“. Odvod za porušení rozpočtové kázně pak správce daně vyměřil platebním výměrem po více než dvou letech. Žalovaný přitom konstatoval porušení třech bodů podmínek čerpání prostředků státního rozpočtu. V prvé řadě měl žalobce porušit bod 12 podmínek čerpání prostředků státního rozpočtu, které byly přílohou č. 1 rozhodnutí o účasti státního rozpočtu na financování akce a následných výdajů, čímž neoprávněně použil peněžní prostředky státního rozpočtu ve smyslu ust. § 3 písm. e/ zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „rozpočtová pravidla“) a porušil tak rozpočtovou kázeň k datu 28. 2. 2010 ve výši 1 935 623 540 Kč. Dále žalovaný žalobci vytýkal porušení bodu 2 podmínek čerpání prostředků státního rozpočtu, které byly přílohou č. 3 rozhodnutí o registraci akce v informačním systému ISPROFIN a bodů 2 a 3 podmínek čerpání prostředků státního rozpočtu, které byly přílohou č. 1 rozhodnutí o účasti státního rozpočtu na financování akce a následných stanovení výdajů, týkající se postupu v souladu se zákony č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen „zákon č. 40/2004 Sb.“) a zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“) a s instrukcí Ministerstva spravedlnosti čj. 4/04-OIM-SP ze dne 30. 4. 2004 o zadávání veřejných zakázek v resortu Ministerstva spravedlnosti (dále jen „instrukce Ministerstva spravedlnosti“), čímž v rozporu s ust. § 66 odst. 3 zákona č. 40/2004 Sb. a § 27 odst. 2 instrukce Ministerstva spravedlnosti vydal veřejné prostředky ve výši 30 880 500 Kč dodavateli, který nebyl vybrán v řádně provedeném výběrovém řízení, a toto porušení mělo vliv na výběr vítězného dodavatele a v rozporu se zákazem stanoveným v ust. § 99 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách vydal veřejné prostředky dodavateli, který nebyl vybrán v řádně provedeném výběrovém řízení. Konečně měl dle žalovaného žalobce porušit i bod 4 podmínek čerpání státního rozpočtu, které byly přílohou č. 1 rozhodnutí o účasti státního rozpočtu na financování akce a následných stanovení výdajů tím, že v rozpočtovém roce 2009 z prostředků na běžné výdaje uhradil a proúčtoval na vrub účtu – drobný dlouhodobý hmotný majetek – dodávky investičního charakteru související s vybavením justičního areálu v celkové výši 1 550 100 Kč. Žalobce vyslovil přesvědčení, že správní orgány nesprávně interpretovaly pojem „porušení rozpočtové kázně“ s důsledkem vrácení přidělené dotace v situaci, kdy žalobce jednoznačně splnil podmínku čerpání dotace na stanovený účel, o čemž pokračování 31Af 64/2012 -3- ostatně ani není veden spor. Napadené rozhodnutí tak porušuje princip proporcionality a rovnosti před zákonem a tyto nedostatky jej činí nezákonným. Správní orgány tak dle žalobce daly přednost jednoduššímu formálnímu přístupu před administrativně náročným zvažováním skutečných rozpočtových dopadů jednotlivých zjištěných skutečností. Jejich výklad se tak přesouvá až do řízení o žádosti o prominutí odvodu, které je však řízením nenárokovým a je tak oslabena i míra soudní ochrany. Při hodnocení neurčitého pojmu „neoprávněné použití peněžních prostředků“ je přitom dle žalobce nutné vycházet i z účelu poskytnutých veřejných prostředků a jeho naplnění. Přitom nikoliv každé porušení takové povinnosti je zároveň neoprávněným použitím veřejných prostředků. Žalobce v této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu obsaženou v jeho rozsudku ze dne 25. 6. 2008, čj. 9 Afs 1/2008-45. Výkladem ust. § 44a odst. 4 písm. c/ rozpočtových pravidel žalobce dovodil povinnost správních orgánů zohlednit při stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně i tu část peněžních prostředků, které byly čerpány v souladu s rozhodnutím. Správce daně však v posuzované věci zcela formalistickým způsobem a bez ohledu na skutečný stav věci poukázal na marginální „pochybení“ žalobce a automaticky jim přiřadil částky výdajů v absolutní výši. Žalobce namítal nezákonný postup správce daně zejména ve vztahu k porušení bodu 12 podmínek čerpání prostředků státního rozpočtu. K tomu zdůraznil, že veškeré návrhy smluv byly zasílány Ministerstvu spravedlnosti k připomínkám, fakturace v jiných měsíčních intervalech ani zkrácená splatnost faktur však správcem programu připomínkována nebyla. Nato žalovaný pouze uvedl, že změna stanovených podmínek by byla možná pouze změnou rozhodnutí o účasti státního rozpočtu na financování akce správcem programu. Žalobce však považoval za nepochybné, že je to správce programu, kdo primárně svým rozhodnutím vytváří právní rámec, v jehož mezích se má investor akce povinnost pohybovat. Pokud se tedy investor akce (žalobce) pohyboval v legálním prostoru, který správce programu vymezil svým rozhodnutím, nelze mu takové jednání přičítat k tíži. Správce daně i žalovaný tak dle žalobce pochybili, pokud nepřihlédli k tomu, že správce programu byl o drobných změnách ve způsobu a termínech fakturace informován, neměl však žádných připomínek a zůstal tak nečinným. Tím postup žalobce aproboval. Pokud přesto žalovaný trvá na tom, že žalobce nepožádal o změnu podmínek rozhodnutí o účasti státního rozpočtu na financování akce, přičemž po schválení takové změny správcem programu by vlastně bylo vše v pořádku, jedná se dle žalobce o nepřípustný formalismus. Žalobce dále uvedl, že nepopírá, že z formálního hlediska k porušení rozpočtové kázně došlo, ale zdůrazňuje, že při stanovení výše odvodu je třeba přihlédnout k míře porušení rozpočtové kázně, což se nestalo, a přitom se pochybení týkalo naprosto okrajových záležitostí, jimž je třeba do protikladu postavit zmiňované splnění podmínky čerpání dotace jako celku na stanovený účel. Spočívalo-li pochybení ve stanovení jiných než měsíčních intervalů fakturace, tak dle žalobce byl tento způsob, vzhledem k uvolňovanému objemu finančních prostředků, pro státní rozpočet zcela nepochybně výhodnější. Pokud šlo o pochybení týkající se vystavení konečné faktury dne 29. 4. 2009, žalobce připustil, že byla vskutku vystavena po pokračování 31Af 64/2012 -4- předání a převzetí celého díla, avšak nikoliv po odstranění vad a nedodělků. Tato skutečnost ale nemohla mít a ani neměla žádný praktický rozpočtový dopad. Správce daně zde nevzal v úvahu, že v této konečné faktuře bylo datum splatnosti stanoveno na 29. 6. 2009 a též že tato faktura byla fakticky uhrazena až ve dnech 27. 7. 2009 a 17. 12. 2009. O těchto souvislostech, z nichž je zřejmá naprostá marginalita vytýkaných pochybení, přitom správce daně musel vědět. I v případě zjištění správce daně ohledně nižší než 21 denní splatnosti faktur žalobce uvedl, že se jedná o typickou ukázku pochybení bez jakéhokoliv reálného rozpočtového dopadu. V naprosté většině smluv byla splatnost faktur stanovena jako 20ti denní, takže rozdíl jediného dne splatnosti je z hlediska náročnosti výstavby justičního paláce jako celku zjevnou marginalitou. Navíc stanovení splatnosti faktur je pouhým smluvním stanovením lhůty, nejedná se o stanovení termínu, před nímž by dl