3 Afs 24/2004 — Nejvyšší správní soud

31 Af 88/2012- 59 - text  31Af 88/2012-59 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobkyně obchodní společnosti JUTA, a.s., se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Dukelská 417, zast. Ing. Pavlem Beranem, daňovým poradcem, se sídlem Euro-Trend, s.r.o., Praha 1, Senovážné nám. 23, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství (jako nástupci Finančního ředitelství v Hradci Králové), se sídlem v Brně, Masarykova 31, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové, ze dne 13. července 2012, čj. 3289/12-1200-602199, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: K projednávané věci krajský soud v úvodu uvádí, že zákonem č. 456/2011 Sb., účinným ke dni 1. 1. 2013, došlo ke zrušení finančních ředitelství (ust. § 19 odst. 1 této právní úpravy). Na jejich místo nastupuje Odvolací finanční ředitelství, s nímž bude dále krajský soud jednat jako s žalovaným (ust. § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s.ř.s.“). pokračování 31Af 88/2012 -2- Včas podanou žalobou namítala žalobkyně nezákonnost shora uvedeného rozhodnutí, jímž Finanční ředitelství v Hradci Králové (dále jen „žalovaný“) zamítlo její odvolání do rozhodnutí Finančního úřadu ve Dvoře Králové nad Labem o dodatečném vyměření daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2008. V žalobě uvedla, že jí daň z příjmů byla doměřena proto, že dle názoru správce daně účtovala v případech reklamací vad zboží o dohadných položkách na vrub účtu ostatních provozních výnosů, čímž měla porušit věcnou a časovou souvislost příjmů a nákladů ve smyslu zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“). Žalobkyně za tento závazek považuje závazek vzniklý z titulu dodání vadného zboží vzniklý okamžikem jeho dodání. Žalovaný však bezdůvodně vyžaduje, aby dodavatel uznal oprávněnost požadavků odběratelů vznesených při reklamaci. Neunesení důkazního břemene tedy žalovaný pravděpodobně spatřuje v nepředložení důkazu, který by svědčil o uznání vadného plnění žalobkyní. Tento požadavek však neopírá o žádné zákonné ustanovení. Jako sporný se tedy dle žalobkyně jeví okamžik vzniku závazku, o kterém prostřednictvím dohadných účtů účtovala, tento okamžik však zůstává žalovaným nevyložen. Svůj názor o existenci závazku z odpovědnosti za vady opírá žalobkyně o obsahové vymezení závazkového právního vztahu dané ust. § 488 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“) a ust. § 420 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“). S touto námitkou se dle žalobkyně žalovaný nevypořádal. Považovala přitom za zřejmé, že dodáním vadného zboží v případě neodstranitelných mechanických vad má kupující ze zákona od samého počátku právo neakceptovat přijetí vadného zboží a požadovat místo toho řádné dodání chybějícího zboží nebo požadovat přiměřenou slevu z kupní ceny, event. od smlouvy odstoupit. Existují tak případy, kdy porušením jedné a téže původní povinnosti vznikne souběžně více forem odpovědnosti. Upozornila dále, že požadavek žalovaného na existenci uzavřené dohody mezi žalobkyní a jejími zákazníky k dni 31. 12. 2008, která by přesně vymezovala, jak se budou řešit případná dodání vadného zboží, nemá oporu v právních předpisech. V návaznosti na uvedené žalobkyně zdůraznila, že byl dle jejího názoru akruální princip účetnictví striktně dodržen. V případě reklamace EMILCORD s.r.l. žalovaný dle žalobkyně nesprávně uvádí, že popřela existenci a rozsah škod způsobených v důsledku dodání vadného zboží. Žalovaný však neuvádí specifika, která v průběhu dokazování vyšla najevo. Žalobkyně existenci škod nepopředla, pouze se snažila o smírné vyřešení nastalé situace. Na základě výslechu svědkyně Z. T. bylo dle žalobkyně potvrzeno, že existence a rozsah škod způsobených v důsledku dodání vadného zboží nebyla žalobkyní nikdy popřena. Uvedla, že skutečnost, že závazek nikdy neakceptovala pojišťovna, není relevantní pro posouzení toho, zda závazek akceptovala žalobkyně ve vztahu k uvedené společnosti. pokračování 31Af 88/2012 -3- Dle názoru žalobkyně byla daňová kontrola provedena v rozporu se zákonem, neboť ji provedl místně nepříslušný správce daně, Finanční úřad v Pardubicích, když místně příslušným byl Finanční úřad ve Dvoře Králové nad Labem, který pouze formálně vydal platební výměr. Tento způsob kontroly zatížil žalobkyni časově i finančně. Navíc provádění kontroly místně příslušným správcem daně má své opodstatnění, neboť ten je podrobně obeznámen s hospodářskou činností daňového subjektu. Vyslovila nesouhlas s důvody uvedenými v pověření čj. 7434/09-1500-605179 ze dne 2. 10. 2009. Dokazování, na jehož základě byl platební výměr vydán, bylo dle žalobkyně prováděno nezákonným způsobem, neboť pověřený správce daně překročil meze svého pověření, o čemž se žalobkyně dozvěděla až při nahlížení do spisu. Finanční úřad v Pardubicích totiž učinil vlastní správní uvážení o výši základu daně a v daňovém řízení prováděl i další úkony dokonce po ukončení daňové kontroly. Postupoval tak v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Afs 24/2004, dle něhož hodnocení důkazů a myšlenkovou úvahu vedoucí k vyměření daně musí provést místně příslušný finanční úřad sám. Žalobkyně upozornila i na e-mailovou komunikaci s pracovníkem pověřeného správce daně, panem Z., který si vyžádal elektronickou verzi odvolání a vypracoval i postoupení odvolání žalovanému. Další porušení zákona spatřovala žalobkyně v doručování prováděném správcem daně. Ten totiž nerespektoval skutečnost, že si žalobkyně zvolila k zastupování zmocněnce, přesto správce daně doručoval přímo jí. Nepovažovala za pravdivé tvrzení žalovaného, že jí byl dodatečný platební výměr zaslán opětovaně, ani že žalobkyně doplnila dne 22. 5. 2012 odvolání. Jelikož účinky doručení rozhodnutí nastaly až dne 20. 4. 2012, mohla teprve tento den začít běžet lhůta pro podání odvolání, které bylo kvalifikovaně podáno dne 20. 4. 2012. Dále žalobkyně namítla, že platební výměr nebyl řádně odůvodněn. Specializovaný finanční úřad potvrdil, že pověřený správce daně do zprávy o daňové kontrole nezapracoval závěry a doplnění, které vyplynuly během jejího projednání. Žalobkyně měla zato, že uvést doplnění pouze v protokolu o ústním jednání nestačí. Za zmatečnost v odůvodnění platebního výměru považovala skutečnost, že s ní byly v průběhu daňové kontroly projednány hned dvě zprávy, o daňové kontrole daně z příjmů a daně z přidané hodnoty pod totožným označením č. 1100000079, obě ze dne 21. 9. 2011 vydané místně nepříslušným Finančním úřadem v Pardubicích. Žalobkyně nerozporovala, že jí oba dokumenty byly předány, označení dvou obsahově různých dokumentů stejným datem a stejným číslem jednacím, kdy tento dokument má nahrazovat odůvodnění rozhodnutí, však dle jejího názoru způsobují zmatečnost rozhodnutí. Navíc za zmatečné považovala žalobkyně i samotné projednání zprávy o daňové kontrole, které proběhlo po více než půl roce od zahájení daňové kontroly. Do té doby požadovali pracovníci správce daně pouze účetní doklady bez toho, aby se žalobkyně ptali na skutečnosti v nich obsažené. Díky předložení výsledků kontrolního zjištění měla žalobkyně možnost zjistit, že v nich naprosto chybí aplikace hmotněprávní úpravy, která je pro posouzení případu klíčová. Pověřený správce daně se odmítl vyjádřit k problematice právního posouzení věci a zcela ignoroval pokračování 31Af 88/2012 -4- úpravu závazkového práva. Tím, že zprávu o daňové kontrole navrženým způsobem nedoplnil, se prakticky vyhnul vypořádání se se všemi námitkami a doplněními žalobkyně, čímž způsobil, že zpráva o daňové kontrole je jako důkaz neúplná a tudíž nepřezkoumatelná. V následně vydaném platebním výměru se správce daně, namísto odůvodnění, pouze odkazuje na tuto neúplnou zprávu. Žalobkyně připustila, že pouze odlišný názor není důvodem, proč zprávu neprojednat. Pokud se ovšem jeden z obou názorů opírá o ustanovení právních předpisů a druhý nikoli, jedná se o zcela odlišnou situaci. Za nezákonně vyměřené považuje žalobkyně i penále, neboť zvýšení základu daně mělo automaticky odezvu i ve snížení základu daně a daňové povinnosti v následujícím zdaňovacím období. Žalobkyně rovněž považuje výši penále za nepřiměřeně tvrdou, když sazbou 20 % z doměřené částky byla vyměřena na základě ust. § 37b odst. 1 písm. a/ zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatk