7 Azs 79/2009 — Nejvyšší správní soud

52 A 6/2013- 72 - text pokračování - 8 - 52A 6/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka a soudkyň Mgr. Moniky Chaloupkové a JUDr. Petry Venclové, Ph. D., v právní věci žalobce: V. Š., zastoupen JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem, se sídlem Sladkovského 601, 530 02 Pardubice, proti žalovanému: Ředitel Věznice Pardubice, Husova 194, P. O. Box 18, 530 44 Pardubice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného o stížnosti ze dne 5. 2. 2013, č. j. 42-1/2013-21/Všeob/3, t a k t o : I. Rozhodnutí žalovaného o stížnosti ze dne 5. 2. 2013, č. j. 42-1/2013-21/Všeob/3, s e pro vady řízení z r u š u j e . II. Žalovaný n e m á právo na náhradu nákladů řízení a žalobci s e toto právo n e p ř i z n á v á . III. Zástupci žalobce, JUDr. Stanislavu Kadečkovi, Ph.D., s e p ř i z n á v á vůči České republice náhrada nákladů soudního řízení ve výši 10.467 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Hradci Králové do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím o stížnosti ze dne 5. 2. 2013, č. j. 42-1/2013-21/Všeob/3, žalovaný zamítl žalobcovu stížnost proti rozhodnutí vychovatele o uložení kázeňského trestu žalobci ze dne 31. 1. 2013, č. j. 42-1/2013-21/Všeob/3 (dále jen „rozhodnutí vychovatele“ nebo též „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“) jako neoprávněnou. Rozhodnutím vychovatele byl žalobci uložen podle § 64 odst. 1 písm. e) za použití § 69 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o VTOS“), kázeňský trest umístění do uzavřeného oddělení na 3 dny, s výjimkou doby stanovené k plnění určených úkolů programu zacházení, a to za kázeňský přestupek, kterého se žalobce dopustil tím, že dne 20. 1. 2013 cca v 9:00 hodin došlo na ložnici č. 107 ubyt. D1 k vzájemnému fyzickému napadení mezi ním a odsouzeným J. V., čímž žalobce porušil ust. § 28 odst. 1 zákona o VTOS. Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného včasnou žalobu, v níž namítal nesprávnost skutkových zjištění vychovatele a následně žalovaného. Uvedl, že on sám byl napaden odsouzeným V. na pokoji číslo 107 a byl uznán vinným na základě lživé výpovědi odsouzeného Š., který na pokoji na začátku incidentu nebyl, dostavil se až poté, co byl žalobce škrcen na posteli odsouzeným V., kterému navíc pomáhal (kroutil žalobci ruku pod postel). Incidentu byl od počátku přítomen odsouzený R. N., jehož výpověď byla použita, ale další spolubydlící, kteří vše viděli, vyslechnuti nebyli. Žalobce k žalobě připojil písemné vyjádření J. M. k průběhu incidentu s tím, že jmenovaný ho byl přítomen od počátku. Dále pak označil odsouzené V. J. a M. K., kteří mu mohou dosvědčit, že odsouzený Š. nebyl přítomen, přišel až v průběhu incidentu a odsouzenému V. v napadení žalobce pomáhal. Podáním ze dne 24. 5. 2013 žalobce žalobu prostřednictvím ustanoveného právního zástupce doplnil o další argumentaci a tedy vymezil následující žalobní body: 1. Rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a nesrozumitelnost, neboť neobsahuje žádné relevantní odůvodnění, když obsahuje toliko odkaz na záznam zpracovaný pprap. M. Prvoinstanční rozhodnutí uvádí, že došlo ke vzájemnému napadení, přičemž odkazuje na záznam o výpovědi svědka a záznam o zjištění fyzického násilí. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) jsou nepřezkoumatelná ta rozhodnutí, v nichž správní orgán nevysvětlí, podle kterých z protichůdných podkladů rozhodl a proč (rozsudek NSS č. j. 5 A 48/2001-47, rozsudek NSS č. j. 4 Azs 55/2003-51). Zákon o výkonu trestu sice vylučuje použití správního řádu, nicméně úvahy NSS musí platit při výkonu veřejné moci obecně, přičemž důraz na přesvědčivost odůvodnění je nutné klást především v oblasti správního trestání. Obě rozhodnutí v dané věci trpí nepřezkoumatelností, neboť nenaplňují požadavky definované judikaturou, zejména neuvádí konkrétní důkazy, nevyjadřují se k výpovědi odsouzeného R., která je protichůdná k výpovědi odsouzeného Š. Fakticky došlo k tomu, že žalobce byl za incident s odsouzeným V. potrestán na základě výpovědi odsouzeného Š., zatímco odsouzený V. byl za stejný incident potrestán na základě výpovědi odsouzeného R. Již jen použití termínu „vzájemné fyzické napadení“ je známkou toho, že daný incident nebyl řádně vyšetřen a otázka útočící a bránící se osoby zůstala nevyřešená. 2. Rozhodnutí žalovaného je nezákonné pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem. Vada řízení spočívá v ignoraci výpovědi odsouzené R., v rezignaci na pořízení svědeckých výpovědí dalších osob přítomných incidentu (odsouzený M., odsouzený J. a odsouzený K.). 3. Rozhodnutí žalovaného je nezákonné pro rozpor zjištěného skutkového stavu se správním spisem, neboť shromážděné podklady rozhodnutí neprokazují, že se incident odehrál způsobem uvedeným v napadeném rozhodnutí. Správní orgány nevzaly v úvahu svědeckou výpověď odsouzeného R., ani skutečnost, že žalobce je výrazně pohybově omezen (chodí o francouzských holích), tudíž od počátku je pochybné, že by mohl provést fyzické napadení způsobem popsaným v prvoinstančním rozhodnutí. 4. Rozhodnutí žalovaného je nezákonné z důvodu nesprávného právního posouzení, kdy byla ignorována zásada „v pochybnostech ve prospěch“ a naopak bylo postupováno podle zásady opačné, tj. „v pochybnostech v neprospěch" podezřelého ze spáchání přestupku. Žalobcova aktivita spočívala pouze v nutné obraně proti napadení odsouzeným V., nicméně správní orgány nepřihlédly k subjektivní stránce a v rozporu se zákonem aplikovaly objektivní odpovědnost, kdy je postihován každý obviněný, jehož chování uzná správní orgán za nepodřaditelné § 28 odst. 1 zákona o výkonu trestu. Kázeňský trest byl uložen nezákonně, neboť žalobce byl k jeho výkonu zdravotně nezpůsobilý (viz vyjádření lékaře na formuláři napadeného rozhodnutí). Žalovaný se k žalobě ve znění jejího doplnění vyjádřil podáními ze dne 22. 5. 2013 a ze dne 18. 6. 2013, kdy především namítl nedostatek procesní způsobilosti žalovaného, neboť podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), nemůže být žaloba podána proti fyzické osobě. Správně měla být žalována Česká republika – Vězeňská služba ČR, Soudní 1672/1a, 140 64 Praha 4, zastoupená ředitelem organizační jednotky Vězeňské služby České republiky – Věznice Pardubice. Pokud se týká věci samé, žalovaný popsal, co se dělo v den incidentu, přičemž odkázal na služební záznam ze dne 20. 1. 2013, v němž je popsán „sled jednotlivých událostí a přijatých opatření“. Dále pak poukázal na záznam o provedeném šetření ze dne 28. 1. 2013, ve kterém jsou shrnuty výslechy účastníků konfliktu a svědků události, odsouzených R. a Š., s tím, že do rozhodnutí o stížnosti dne 5. 2. 2013 žalobce neuvedl žádné jiné svědky události. Odsouzení J. a K. nebyli v ložnici přítomni, úřední záznam o pohovoru s odsouzeným M. byl vyhotoven na jeho vlastní žádost ze dne 8. 2. 2013, přičemž dne 20. 1. 2013 tento uvedl, že nic neviděl. Vychovatel dospěl k závěru, že se jednalo o vzájemné napadení žalobce a odsouzeného V., a oběma jmenovaným uložil kázeňský trest. Dne 24. 4. 2013 bylo vydáno rozhodnutí o udělení kázeňské odměny žalobci, kterým mu byl kázeňský trest zahlazen, a tedy na žalobce se hledí, jako by mu kázeňský trest nebyl uložen. Vina žalobce byla náležitě prokázána, v prvoinstančním rozhodnutí je uvedeno, na základě jakých důkazů byl trest uložen, a rovněž v napadeném rozhodnutí je jednoznačně uvedeno a vysvětleno, proč byla žalobcova stížnost zamítnuta jako neoprávněná. K porušení zásady „v pochybnostech ve prospěch“ rovněž nedošlo. Žalobcův zdravotní stav byl posouzen při počátku výkonu kázeňského trestu, který byl přerušen, a po vyjádření lékaře ze dne 23. 4. 2013 bylo od výkonu jeho zbytku upuštěno. Tento postup byl v souladu se zákonem, neboť žalobce se stal zdravotně nezpůsobilým až po téměř třech měsících po rozhodnutí o uložení kázeňského trestu. Soud byl povinen v souladu s § 75 zákona číslo 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumat napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, přičemž musel vycházet ze stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, tj. ze stavu k datu 5. 2. 2013, kdy bylo napadené rozhodnutí žalovaného vydáno. Dospěl přitom k následujícím skutkovým a právním závěrům: Předně je nutné zdůraznit, že přezkoumání napadených výroků žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů je odrazem dispoziční zásady ve správním řízení soudním. Rozsah přezkumu žalobou napadeného správního rozhodnutí je tedy ve správním soudnictví vymezen žalobními body, jimiž žalobce konkretizuje svá tvrzení ve vztahu k namítanému porušení zákona. Z tohoto důvodu obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Přezkoumá-li soud žalobou napadené rozhodnutí na