2 Afs 85/2005 — Nejvyšší správní soud

52 Af 39/2013- 32 - text -9- pokračování 52Af 39/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka a soudkyň Mgr. Moniky Chaloupkové a JUDr. Petry Venclové, Ph.D., v právní věci žalobce: P. T., zastoupeného JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem se sídlem AK v Ústí nad Orlicí, Barcalova 2, 562 01 Ústí nad Orlicí, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6.5.2013, č.j. 12719/13/5000-14401-701836, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo nepřiznává. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu v Žamberku ze dne 28.11.2012, č.j. 96906/12/275960601315, jímž byl dle zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, v platném znění (dále jen „zákon č. 357/1992 Sb.“) a podle § 145 odst. 1 ve spojení s § 98 a § 147 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v platném znění (dále jen „daňový řád“), vyměřena daň z převodu nemovitostí ve výši 1.329 Kč. Uvedené rozhodnutí Finančního úřadu v Žamberku bylo změněno žalovaným rozhodnutím v části týkající se bankovního spojení takto: „Daň vyměřená z moci úřední ve výši 1.329 Kč je v souladu s § 139 odst. 3 daňového řádu splatná v náhradní lhůtě do 15 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí na účet správce daně číslo: „x“, IBAN: „x“, konstantní symbol: „x“ – převodní příkaz, „x“ – poštovní poukázka, variabilní symbol: „x“ V ostatním zůstává výrok odvoláním napadeného rozhodnutí beze změny“. Žalobu odůvodnil žalobce následujícím způsobem: Podle ust. § 9 zákona č. 357/1992 Sb. je předmětem daně z převodu nemovitostí úplatný převod nebo přechod vlastnictví k nemovitostem, proto nevzniká povinnost podat přiznání k dani z převodu nemovitostí na základě komisionářské smlouvy, neboť předmětem komisionářské smlouvy není úplatný převod ani přechod vlastnictví k nemovitostem. Proto žalobce na základě komisionářské smlouvy přiznání k daně z převodu nemovitosti nepodal. Výzva k podání daňového přiznání k dani z převodu nemovitostí se týkala věci, kdy k daňovému přiznání měl žalobce přiložit ověřenou kopii kupní smlouvy s vkladem do katastru nemovitostí, tuto však žalobce objektivně splnit nemohl, neboť vklad do katastru nemovitostí nebyl povolen ani zapsán na základě kupní smlouvy, ale stalo se tak na základě smlouvy o převodu nemovitostí, jejímž uzavřením žalobce jako převodce pouze splnil svoji zákonnou povinnost uloženou mu ust. § 585 obchodního zákoníku. V dané věci totiž absentují okolnosti, pro něž lze mít za to, že se jednalo o úplatný převod, tedy o převod podléhající dani z převodu nemovitostí. Výzva k podání daňového přiznání nebyla oprávněná, žalobce neměl zákonnou povinnost předložit daňový přiznání k dani z převodu nemovitostí v souvislosti s převodem pozemku do vlastnictví komitenta a nejsou dány ani zákonné podmínky k tomu, aby správce daně zjistil základ daně a stanovil daň dle pomůcek. Žalovaný dovozuje úplatnost převodu, tedy převod za kupní cenu, z čl. X. komisionářské smlouvy, podle níž je komitent povinen uhradit komisionáři náklady, které komisionář nutně nebo užitečně vynaložil při plnění svého závazku, zejména kupní cenu zaplacenou Pozemkovému fondu ČR a daň z nemovitosti. Žalovaný se řádně nevypořádal s argumenty ve prospěch nikoliv úplatného převodu. Žalobce činí nesporným, že dle komisionářské smlouvy mu jako komisionáři byl komitent povinen uhradit náklady, které žalobce jako komisionář nutně nebo užitečně vynaložil při plnění svého závazku. Žalobce jako komisionář při plnění svého závazku zejména nutně vynaložil kupní cenu, kterou zaplatil Pozemkovému fondu ČR, a daň z nemovitostí. Žalobce jako komisionář byl pak povinen převést nemovitost do vlastnictví komitenta. Komitent však již nebyl povinen za tento převod zaplatit žalobci žádnou úplatu, žádnou cenu převedené nemovitosti, žádnou kupní cenu, vždyť se nejednalo o převod za kupní cenu, o kupní smlouvu, nýbrž o splnění povinnosti komisionáře, kterou žalobce převzal komisionářskou smlouvou. Nejednalo se tedy o úplatný převod, úplatu ani kupní cenu nelze zaměňovat s úhradou vynaložených nákladů. Převod nepodléhal dani z převodu nemovitostí, nebyly dány zákonné podmínky, aby daň byla stanovena, a to ani podle pomůcek. Žalobce navrhl, aby soud žalované rozhodnutí zrušil. Žalovaný ve vyjádření k žalobě rozvedl svou argumentaci uvedenou k výše uvedeným námitkám, které byly obsaženy již v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně a citoval z konstantní soudní judikatury s tím, že předmětem daně z převodu nemovitostí dle § 9 odst. 1-3 zákona č. 357/1992 Sb. je mimo jiné úplatný převod nebo přechod vlastnictví k nemovitostem, přičemž rozhodujícím kritériem pro posouzení úplatnosti převodu je nepochybně poskytnutí úplaty, za níž je třeba považovat veškerá finanční plnění dohodnutá mezi převodcem a nabyvatelem a sjednaná ke dni vlastnického práva k nemovitosti jakož i veškerá protiplnění, která nemusí být nutně vyjádřená v penězích. Dle názoru žalovaného došlo k úplatnému převodu nemovitostí, který podléhá dani z převodu nemovitostí a osobou povinnou k podání daňového přiznání byl žalobce. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Předně je nutné zdůraznit, že podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), soud přezkoumává napadené výroky žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu tedy platí dispoziční zásada. Rozsah přezkumu žalobou napadeného správního rozhodnutí je ve správním soudnictví vymezen žalobními body, jimiž žalobce konkretizuje svá tvrzení ve vztahu k namítanému porušení zákona. Z tohoto důvodu obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Přezkoumá-li soud žalobou napadené rozhodnutí nad rámec žalobních bodů, překročí rámec přezkumné činnosti vymezený v § 75 odst. 2 s.ř.s., přičemž Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) již v minulosti vyslovil, že „jinou vadou řízení před soudem“ s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé je, pokud krajský soud přezkoumá a poté zruší žalobou napadené správní rozhodnutí z důvodu, který nebyl žalobcem uplatněn jako žalobní bod. Takový postup krajského soudu je nejen popřením dispoziční zásady, kterou je ovládáno správní soudnictví, ale znamená i zásah do principu rovnosti účastníků řízení, neboť jim odnímá právo vyjádřit se ke skutkovým a právním otázkám, které vzal soud za určující pro své zrušující rozhodnutí (srov. např. rozsudek NSS ze dne 14.2.2008, č.j. 7Afs 216/2006-63). Určitý průlom do dispoziční zásady ovládající správní soudnictví představuje povinnost soudu vyslovit rozsudkem nicotnost přezkoumávaného správního rozhodnutí bez návrhu (§ 76 odst. 2 s.ř.s.) a povinnost soudu zrušit napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, přičemž tato povinnost připadá v úvahu jen v případě, kdy tato vada brání přezkoumání žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (srov.např. rozsudek NSS ze dne 12.12.2003, č.j. 2Ads 33/2003-78, a zejména usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 8.3.2011, č.j. 7 Azs 79/2009-84). Další případy týkající se možnosti tohoto průlomu stanovila judikatura jen v určitých, specifických věcech (např. prekluze v daňovém řízení, zánik odpovědnosti za přestupek uplynutím zákonné lhůty, uplatnění zásady ne bis in idem, aplikace zásady „non-refoulement“, aplikace právního předpisu či ustanovení, které na věc nedopadají – avšak to jen při splnění předpokladů stanovených v judikátu NSS ze dne 28.7.2009, č.j. 8 Afs 51/2007-87, v bezpečnostním řízení týkajícím se utajovaných informací-srov. rozsudek NSS ze dne 25.11.2011, č.j. 7 As 31/2011-101). Rozšířený senát NSS v usnesení ze dne 8.3.2011, č.j. 7 Azs 79/2009-84, dále judikoval, že krajský soud je oprávněn dále zrušit rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení uvedené v § 76 odst. 1 s.ř.s., tj. ex officio, v případě, pokud tyto vady brání přezkoumání rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, byť je žalobce výslovně v žalobě nenamítl (tj. jedná se o případy, kdy rozhodnutí není schopno přezkumu z hlediska žalobních námitek, přičemž tato vadnost a nemožnost podrobit rozhodnutí zkoumání musí být zjevná buď ze spisu či z jeho absence nebo z rozhodnutí samotného, pokud bude postrádat srozumitelnost či důvody v takové míře, že vylučuje zkoumání důvodnosti žaloby, anebo ji soud sezná na základě jiných rozhodných skutečností, jež se dostanou do jeho sféry). Konečně, dle názoru krajského soudu, výjimkou z této zásady bude i případ, kdy se bude jednat o porušení hmotněprávního ustanovení Listiny základních práv a svobod ze strany sp