6 Ads 46/2013 — Nejvyšší správní soud

31 Ad 37/2013- 51 - text 7 pokračování 31Ad 37/2013 Číslo jednací: 31Ad 37/2013-51 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobkyně: D. M., zast. Mgr. Martinem Červinkou, advokátem v České Třebové, Čechova 396, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Opava Kolářská 396, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12.8.2013, č.j. 2376/1.30/13/14.3, t a k t o: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 12. srpna 2013, č.j. 2376/1.30/13/14.3, se z r u š u j e a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 18.771 Kč do osmi dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou zástupce žalobkyně. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 12.8.2013, č.j. 2376/1.30/13/14.3, žalovaný zamítl odvolání žalobkyně do rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Královéhradecký kraj a Pardubický kraj (dále jen „oblastní inspektorát“) ze dne 15.4.2013, č.j. 10611/8.30/12/14.3., kterým byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 250.000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč za spáchaný správní delikt na úseku zaměstnanosti podle ust. § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti v platném znění (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), kterého se žalobkyně měla dopustit tím, že dne 16.4.2012 umožnila fyzické osobě, paní E. P., vykonávat práci pomocné síly v kuchyni restaurace a práce úklidové, tj. výkon nelegální práce dle § 5 písm. e) bod 1. téhož zákona, tedy výkon závislé práce mimo základní pracovněprávní vztah. Žalovaný popsal průběh správního řízení před oblastním inspektorátem a zaujal stanovisko k uplatněným odvolacím námitkám. Konstatoval, že oblastní inspektorát v rámci provedené kontroly dostatečně prokázal, že žalobkyně porušila platné právní předpisy a spáchala správní delikt dle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Odkázal na odůvodnění rozhodnutí oblastního inspektorátu, v němž je správní delikt řádně popsán, a zcela se s ním ztotožnil. Správní úvahu v rozhodnutí obsaženou označil za plně přezkoumatelnou, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a materiální pravdy danou v § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu v platném znění, (dále jen „správní řád“) a i s požadavky uvedenými v § 2 téhož zákona. Žalovaný dále reagoval na námitku poukazující na nesprávné vyhodnocení provedených důkazů a konstatoval, že paní E. P. do záznamu o zjištěných skutečnostech při kontrole sdělila, že dne 16.4.2012 byla v kuchyni na zkoušku a za tento den jí bude vyplacena odměna. Žalobkyně práci na zkoušku potvrdila, uvedla, že má pozvané další dvě osoby a bude si z nich vybírat náhradu za odcházející paní S. P., se kterou ukončila pracovní poměr ke dni 13.4.2012. Žalovaný označil za samozřejmé, že žalobkyně i paní E. P. jako svědkyně vypovídaly jinak než při kontrole, neboť si byly vědomy možné pokuty jako následků zjištěné nelegální práce. I když jsou svědkové o následcích nepravdivé výpovědi poučeni, poskytují připravené a účelové výpovědi, které jsou odlišné od spontánních informací poskytnutých bez přípravy v době kontroly. Žalovaný se vyjádřil i k žalobkyní tvrzené práci „na zkoušku“. Uvedl, že k seznámení s pracovními podmínkami slouží institut zkušební doby upravený v § 35 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce v platném znění (dále jen „zákoník práce“). V závěru žalovaný označil za nepochybné, že v posuzovaném případě byly naplněny všechny definiční znaky nelegální práce ve smyslu ust. § 2 odst. 1 zákoníku práce, a tím došlo ke spáchání deliktu podle ust. § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Paní E. P. pracovala osobně, jménem žalobkyně a na její pokyn, tedy ve vztahu své podřízenosti a nadřízenosti žalobkyně. Pokuta žalobkyni uložená pak byla ve smyslu ust. § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti stanovena na nejnižší hranici zákonné sazby a správnímu orgánu nepřísluší rozhodovat o ústavnosti zákonem stanovené minimální výši sankce. Žalobkyně včas podanou žalobou napadla rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu a vyslovila s ním nesouhlas. Tvrdila, že při svém rozhodování absolutně ignoroval její námitky směřující proti procesnímu postupu správního orgánu prvého stupně, který důkazy opatřené v rámci jím vedeného správního řízení vyhodnotil účelově v její neprospěch, a to za použití poznatků, které byly získány mimo správní řízení. Výpovědi svědků ve prospěch žalobkyně zcela přešel s konstatováním, že jsou nevěrohodné. Takovéto hodnocení provedených důkazů zcela odporuje základním zásadám správního řízení, v důsledku čehož je napadené rozhodnutí nelogické, nespravedlivé, protiústavní a zjevně šikanózní. Dále k věci uvedla, že se zcela odkazuje na argumentaci uvedenou v podaném odvolání, respektive v jeho doplnění, a zejména zdůraznila, že ze žádného důkazu provedeného v řízení, dokonce ani z protokolu o kontrole, z něhož správní orgán prvého stupně vycházel, nelze dovodit, že paní P. k jakékoliv činnosti ve své provozovně dala pokyn (ba dokonce že by s tím vyslovila souhlas), tedy že by tato paní vykonával činnosti, které by bylo možno ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 206/2004 Sb., zákoníku práce v platném znění (dále jen „zákoník práce“) považovat za závislou práci. Podle žalobkyně se jednalo naprosto jednoznačně o její vlastní iniciativu. V případě paní P. rozhodně nešlo o žádné „zaučování“, jak se mylně domnívá žalovaný, nýbrž o evidentní snahu přesvědčit žalobkyni o tom, že má o práci u ní vážný zájem, a že pokud ji zaměstná, nebude svého rozhodnutí litovat. Dále žalobkyně zdůraznila, že základní pravidla spravedlivého procesu platí nepochybně i ve správním řízení, přičemž správní uvážení tomu nesmí být na újmu. Žalovaný, ačkoliv nemá možnost podat návrh na zrušení právního předpisu, jistě měl možnost tento aplikovat tak, aby z jeho strany nedošlo k protiústavnímu zásahu do práv žalobkyně, když za použití správního uvážení měl a jistě mohl situaci vyhodnotit tak, že ke spáchání uvedeného správního deliktu z její strany nedošlo, neboť nebyly naplněny znaky správního deliktu, a pokud ano, pak pouze v tak zanedbatelné míře, že napadené rozhodnutí z hlediska ústavnosti obstát nemůže. Pokud bylo, jak dále uvedla žalobkyně, její jednání posouzeno jako správní delikt, a za vyloženě bagatelní jednání uložena pokuta ve výši 250.000 Kč, jedná se zjevně o postup protiústavní, když ve svém důsledku představuje nástroj, jehož prostřednictvím mohou správní úřady šikanovat drobné podnikatele. Navrhla, aby krajský soud využil svého práva daného čl. 95 Ústavy ČR a věc předložil Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ustanovení § 140 odst. 3 písm. f) zákona o zaměstnanosti, neboť stanovení minimální hranice pokuty 250.000 Kč za jednání popsané v rozhodnutí správního orgánu prvého stupně nelze ničím ospravedlnit. Z důvodů výše uvedených se žalobkyně domáhala zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného, jakož i jemu předcházejícího rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Královéhradecký kraj a Pardubický kraj a vracení věci k novému řízení. Zároveň požadovala úhradu nákladů řízení. Žalovaný se vyjádřil k uplatněným žalobním námitkám ve svém podání ze dne 6.11.2013, v němž uvedl, že oblastní inspektorát se v průběhu kontroly i v následujícím správním řízení zabýval formální i materiální stránkou správního deliktu, který je žalobkyni kladen za vinu. Připustil, že výpovědi žalobkyně i svědkyně paní E. P. poskytnuté při samotné kontrole a následně učiněné ve správním řízení se diametrálně liší. Jejich výpovědi učiněné při samotné kontrole žalovaný hodnotil jako nezkreslené a učiněné dle skutečnosti, neboť si ještě neuvědomily, že jejich jednání může být postiženo pokutou. K výši uložené pokuty žalovaný zaujal shodné stanovisko jako v napadeném rozhodnutí. Při jednání před soudem zástupce žalobkyně tvrdil, že skutek kladený žalobkyni za vinu se nestal, a pokud jednání, ke kterému došlo, by formální znaky správního deliktu naplňovalo, rozhodně zcela chybí jeho společenská nebezpečnost. Výše uložené v pokuty je zcela v rozporu zjištěným bagatelním jednáním, kterému chybí právě společenská nebezpečnost. Správní orgány tedy měly už v řízení před uložením pokuty tuto stránku řádně zhodnotit a pokutu vůbec neukládat, tedy jednání žalobkyně nekvalifikovat jako správní delikt. S ohledem na nález Ústavního soudu ve věci spodní hranice možné pokuty je důvod pro postup soudu ve smyslu žalobního návrhu, tedy rozhodnutí žalovaného zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Alternativně pak navrhl, aby soud snížil uloženou pokutu maximálně do výše 25.000 Kč, která by se s ohledem na skutkové okolnosti a poměry žalobkyně jevila jako přiměřená. Pověřený pracovník žalovaného namítl, že obsahem žaloby není námitka, ktero