— Nejvyšší správní soud

31 Ad 4/2014- 45 - text 8 pokračování 31Ad 4/2014 Číslo jednací: 31Ad 4/2014 - 45 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobkyně obchodní společnosti STABA – SERVIS ANTIKOR, spol. s r. o., se sídlem Ostrava – Nová Ves, Knížecí 173/12, zast. JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem Ostrava – Nová Bělá, Ovesná 7, proti žalovanému Státnímu úřadu inspekce práce, se sídlem Opava, Kolářská 451/13, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 12. 2013, čj. 4283/1.30/13/14.3, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Královéhradecký kraj a Pardubický kraj (dále také jen „inspektorát práce“) ze dne 30. 9. 2013, čj. 1915/8.30/13/14.3, kterým byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 75.000,- Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že inspektorát práce provedl ve dnech 18., 19., 21., 24. a 26. září a 2., 3. a 10. října 2012 kontrolu u žalobkyně ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) a e) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o inspekci práce“) při šetření příčin a okolností pracovního úrazu J. B., zaměstnance žalobkyně. Předmětem kontroly bylo dodržování povinností vyplývajících z předpisů na úseku bezpečnosti práce a bezpečnosti technických zařízení. Žalovaný popsal průběh správního řízení, jehož výsledkem bylo v prvním stupni rozhodnutí inspektorátu práce, kterým byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání správního deliktu na úseku bezpečnosti práce podle ustanovení § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce a za to ji byla uložena pokuta ve výši 75.000,- Kč a náhrada nákladů řízení ve výši 1.000,- Kč. Žalovaný ocitoval ustanovení § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce a ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 309/2006 Sb.“), a uvedl, že provedenou kontrolou bylo u žalobkyně shledáno porušení § 5 odst. 1 písm. c) zmíněného zákona. Spáchání správního deliktu dle ustanovení § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce se měla žalobkyně dopustit tím, že podle zjištění při kontrole vykonané inspektorátem práce v září a říjnu 2012 v areálu společnosti Elektrárna Chvaletice, na pracovišti převzatém žalobkyní, v chladící věži č. 3, porušila povinnost týkající se organizace práce a pracovních postupů, neboť nestanovila takový pracovní postup přípravy k sanaci ocelových konstrukcí v chladící věži č. 3 při pokládání dřevěných podlahových dílců na pracovním místě, demontáži plastových eliminátorů, chůzi po pracovišti a ukládání plastových eliminátorů a zajištění zaměstnanců při chůzi, aby byla zajištěna bezpečnost zaměstnance proti pádu do hloubky, tedy žalobkyně porušila ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 309/2006 Sb. vztahující se k povinnosti zaměstnavatele organizovat práci a stanovit pracovní postupy tak, aby zaměstnanci byli chráněni proti pádu nebo zřícení. V reakci na odvolací námitky žalovaný uvedl, že žalobkyni není kladeno za vinu porušení ustanovení § 130 odst. 1 písm. f) zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), ani nařízení vlády č. 362/2005 Sb. Inspektorát práce ani žalovaný nezpochybňují, že žalobkyně na pracovišti, kde došlo k předmětnému úrazu, stanovila a byly použity prostředky kolektivního zajištění proti pádu do hloubky a každý z jejích zaměstnanců byl zajištěn prostředky OOPP proti pádu do hloubky. Žalobkyni je však vytknuto, že jakožto zaměstnavatel neuvědomila svého zaměstnance J. B., že v určitém úseku jeho práce je pod ním hloubka menší než je délka lana, kterou používal k jištění. V okamžiku propadnutím jmenovaného bylo jistící lano neúčinné. Žalovaný konstatoval, že ačkoliv žalobkyně jako zaměstnavatel vypracovala určitý technologický pracovní postup pro práci ve výškách, se kterým své zaměstnance seznámila, použila kombinaci kolektivní a osobní ochrany a zaměstnance o riziku propadnutí pádu z výšky obeznámila, učiněná opatření a stanovený postup nebyly dostatečně a zcela účinné, neboť k pádu a propadnutí došlo. Žalovaný vyslovil nesouhlas s názorem žalobkyně, že by jeho pojetí odpovědnosti zaměstnavatele bylo odpovědností za náhodu nebo „vis maior“. Informace o hloubce, nad níž zaměstnanec pracuje, je ve vztahu k délce lana, kterým se má jistit a chránit tak své zdraví a život, zásadní a podstatnou informací. Pokud tuto informaci zaměstnavatel svému zaměstnanci neposkytl a nezdůraznil, jaké lano použít či nepoužít, jde dle žalovaného o pochybení zaměstnavatele, který má zákonnou povinnost dbát o bezpečnou práci svých zaměstnanců. Žalovaný vyslovil nesouhlas také s názorem, že by v posuzovaném případě byla ztotožňována odpovědnost za správní delikt s objektivní odpovědností zaměstnavatele za pracovní úraz. I pokud by nedošlo k předmětnému pracovnímu úrazu, je nutno trvat na tom, že žalobkyně nedbala dostatečně svých povinností na úseku bezpečnosti práce a ochrany zdraví svých zaměstnanců, když měla organizovat práci a stanovit pracovní postup přípravy k sanaci ocelových konstrukcí v chladící věži č. 3, při pokládání dřevěných podlahových dílců na pracovním místě, demontáži plastových eliminátorů, chůzi po pracovišti a ukládání plastových eliminátorů a zajištění zaměstnanců při chůzi tak, aby byla zajištěna bezpečnost zaměstnance proti pádu do hloubky. Závěrem žalovaný posuzoval výši sankce a kritéria pro její stanovení a dospěl k závěru, že pokuta uložená v tomto případě bylo zcela přiměřená okolnostem případu a v souladu s ustanovením § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Včas podanou žalobou se žalobkyně domáhala přezkoumání zákonnosti shora uvedeného rozhodnutí, navrhla jeho zrušení, jakož i zrušení jemu předcházejícího rozhodnutí orgánu prvého stupně, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. S poukazem na ustanovení § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce a § 5 odst. 1 c) zákona č. 309/2006 Sb. trvala na tom, že organizovala práci a stanovila pracovní postupy tak, aby byly dodrženy zásady bezpečného chování na pracovišti a aby zaměstnanci byli chráněni proti pádu nebo zřícení. Má proto zato, že se správního deliktu na úseku bezpečnosti práce podle ustanovení § 30 odst. 1 písm. s) zákona č. 251/2005 Sb., dopustit nemohla. Dle žalobkyně nelze předmětný správní delikt ztotožňovat s objektivní odpovědností zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem. Pokud žalovaný uvádí, že učiněná opatření a stanovený postup nebyly účinné, neboť k pádu zaměstnance došlo, pak fakticky ztotožňuje odpovědnost za správní delikt s objektivní odpovědností zaměstnavatele za pracovní úraz, která je odpovědností za výsledek bez ohledu na porušení bezpečnostních předpisů ze strany zaměstnavatele. Takové pojetí odpovědnosti za správní delikt, kdy by zaměstnavatel odpovídal i za náhodu, je však v rozporu se zákonem a z něho vyplývajícími principy, na nichž je odpovědnost za správní delikt založena. Dále žalobkyně poukázala na ustanovení § 103 odst. 1 písm. f) zákoníku práce, dle kterého je zaměstnavatel povinen zajistit zaměstnancům, zejména zaměstnancům v pracovním poměru na dobu určitou, zaměstnancům agentury práce dočasně přidělených k výkonu práce k jinému zaměstnavateli, mladistvým zaměstnancům, podle potřeb vykonávané práce dostatečné a přiměřené informace a pokyny o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci. Dále je povinen seznámit je s riziky, výsledky hodnocení rizik a s opatřeními na ochranu před působením těchto rizik, která se týkají jejich práce a pracoviště. K tomu uvedla, že technologický a pracovní postup pro práce ve výškách a registr rizik RE 07, který inspektorátu práce doložila, tyto požadavky obsahuje, včetně seznámení zaměstnanců s nimi (viz přílohy č. 7, č. 11 a č. 16 protokolu o kontrole). Uvedené ustanovení zákoníku práce proto bylo beze zbytku dodrženo. Žalobkyně dále poukázala na nařízení vlády č. 362/2005 Sb., dle něhož je zaměstnavatel povinen zajistit ochranu při práci na pracovištích, na nichž jsou zaměstnanci vystaveni nebezpečí pádu z výšky nebo pádu do volné hloubky, a to přednostně pomocí prostředků kolektivní ochrany. Zmíněné nařízení stanoví rovněž prostředky osobní ochrany, které se používají v případě, kdy pova