2 Afs 186/2006 — Nejvyšší správní soud

31 Af 2/2014- 65 - text 9 pokračování 31Af 2/2014 Číslo jednací: 31Af 2/2014 - 65 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobce P. S., zast. JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem v Prostějově, Sádky 1605/2, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. listopadu 2013, čj. 27047/13/5000-14503-711090, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Včas podanou žalobou namítal žalobce nezákonnost shora identifikované rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl jeho odvolání do rozhodnutí o zřízení zástavního práva k zajištění neuhrazené daně a jejího příslušenství a dané rozhodnutí potvrdil. Žalobce uvedl, že mezi ním a žalovaným je sporná toliko otázka týkající se posouzení prekluze práva pro vybrání daně a to konkrétně otázka, zda rozhodnutí o posečkání daně vydané Finančním úřadem v Novém Bydžově je zákonné a zda jeho vydání vedlo k přerušení prekluzivní lhůty pro placení daně. Zdůraznil, že v ostatním se plně ztotožňuje se žalovaným rozhodnutím. Žalobce poukázal na skutečnost, že u daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004 uplynula lhůta pro placení daně, proto z důvodu zániku daňové povinnosti nelze k této zaniklé povinnosti zřídit zástavní právo. Upozornil na ust. § 160 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) a ust. § 264 odst. 5 dané právní úpravy, z nichž dovodil, že nedoplatek na dani nelze vybrat a vymáhat po uplynutí lhůty pro placení daně, která činí 6 let. Uvedl dále, že počátek běhu této lhůty se řídí zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní“). Za počátek běhu lhůty označil datum 31. 3. 2005, tedy datum pro podání daňového přiznání. K prekluzi tak dle žalobce došlo již v roce 2011. Žalobce zdůraznil, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nesprávně dovodil, že došlo k přerušení prekluzivní doby a přetržená lhůta pak započala běžet znovu. Toto své stanovisko opřel o skutečnost, že správce daně učinil úkon ve smyslu ust. § 70 odst. 2 zákona o správě daní tím, že vydal rozhodnutí o posečkání daně. S těmito závěry žalobce nesouhlasil a uvedl, že během prekluzivní lhůty nedošlo dle jeho názoru k žádnému úkonu, který by dle ust. § 70 odst. 2 zákona o správě daní vyhovoval tomuto ustanovení a způsobil přerušení prekluzivní lhůty. Upozornil rovněž, že pro vydání rozhodnutí o posečkání daně nebyly splněny podmínky řízení. Žalobce totiž nežádal správce daně o posečkání daně, ale toliko o odklad vykonatelnosti ve smyslu ust. § 73 odst. 9 zákona o správě daní. Žádost učinil ve svém odvolání proti platebním výměrům Finančního úřadu v Novém Bydžově ze dne 29. 4. 2009. Fakticky tak žalobce v závěru svého odvolání ze dne 11. 5. 2009 dával správci daně podnět k odložení vykonatelnosti napadených platebních výměrů. Zdůraznil, že z jeho odvolání nebylo v žádném případě možné dovodit, že by snad žádal o posečkání daně. Žalobce měl za to, že nezbytnou podmínkou posečkání daně je žádost daňového subjektu, která je přesně specifikována. Odkázal přitom na odbornou literaturu, jež obsahuje výklad ust. § 60 odst. 1 zákona o správě daní, dle níž k posečkání daně může dojít pouze na žádost daňového dlužníka, takže k vydání rozhodnutí o posečkání daně nemůže správce daně přistoupit z vlastní vůle. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce správce daně o posečkání daně nežádal, nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí o posečkání daně. Upozornil dále, že zákon o správě daní neumožňoval podat odvolání proti rozhodnutí o posečkání daně, žalobce se tak nemohl s úspěchem domáhat zrušení takového rozhodnutí. Proto považuje dané rozhodnutí za nulitní (nicotný) správní akt, neboť nebyly splněny podmínky pro jeho vydání. Uvedl rovněž, že pokud si správce daně nebyl jist, co žalobce žádá, měl jej přinejmenším postupem dle § 21 odst. 8 zákona o správě daní vyzvat k odstranění vad podání. K otázce nicotnosti správního aktu pak žalobce odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1463/09, dle něhož je „nicotným správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami, které mají za následek, že ve skutečnosti správní akt vůbec nevznikl, v důsledku čehož z něho pro adresáty nevyplývají žádné povinnosti. Tyto vady jsou natolik závažné, že působí faktickou neexistenci samotného správního aktu“. K otázce samotné prekluzívní lhůty dané ust. § 70 zákona o správě daní a potažmo ust. § 160 daňového řádu žalobce uvedl, že dle jeho názoru nebyla žádným úkonem přerušena. Došlo tak k prekluzi práva vybrat daň, a proto nelze žádným způsobem zajistit neexistující povinnost žalobce. Žalobce rovněž poukázal na skutečnost, že postup správce daně i žalovaného je ve vztahu k zajištění daňové povinnosti v rozporu se základními zásadami správy daní, jakož i se zákonnými požadavky na provádění výkonu rozhodnutí, potažmo zajištění daně. Upozornil přitom na ust. § 175 odst. 2 daňového řádu, dle něhož je správce daně povinen volit takový způsob vymáhání, aby výše nákladů spojených s vymáháním, které bude daňový subjekt povinen uhradit, nebyla ve zjevném nepoměru k výši nedoplatku. Žalovaný přitom tuto námitku žalobce odmítl uznat z důvodu, že za dobu mezi podáním odvolání a jeho vyřízením narostl nedoplatek o 5.000.000 Kč. Z důvodu tohoto růstu je pak zajištění veškerého majetku dle názoru žalovaného přiměřené. K tomu žalobce poukázal na rozpor pramenící patrně z nezohlednění data vzniku nedoplatku, tedy před 1. 1. 2007, kdy ještě platila rozdílná úprava penále. Žalobce tak rozporoval tvrzení žalovaného o rychlosti růstu jeho nedoplatků. S ohledem na ust. § 63 odst. 2 zákona o správě daní ve znění účinném k 31. 12. 2006, byl doměrek žalobce úročen 140 % diskontní úrokové sazby České národní banky platné v první den kalendářního čtvrtletí. Žalobce upozornil, že ke dni sepsání žaloby tak úrok z prodlení u nedoplatků činil zanedbatelných 0,07 % p.a. Z toho důvodu označil za nesprávné tvrzení žalovaného, že za dobu vyřizování odvolání narostl nedoplatek o 5.000.000 Kč. Dále žalobce upozornil, že žalovaný odmítl jeho odvolací námitku, aniž by bylo patrné, že ji fakticky přezkoumal. Z rozhodnutí žalovaného totiž není nijak seznatelné, jaké kroky k ohodnocení majetku učinil. Žalovaný se dle názoru žalobce nijak nepokusil hodnotu majetku zjistit, a bez toho nelze danou odvolací námitku řádně posoudit. Tuto skutečnost přitom mohl správce daně buď s žalobcem konzultovat nebo aplikovat ust. § 195 daňového řádu, popřípadě uložit žalobci zajištění znaleckého posudku. To se však nestalo, a proto žalobce považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Upozornil, že zastavený nemovitý majetek několikanásobně převyšuje hodnotu 15.000.000 Kč, tudíž zastavení obchodního podílu bylo nepřiměřené a vedlo ke škodám na straně žalobce. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že se prvotně zabýval otázkou stanovení počátku běhu lhůty pro placení daně. Dal zapravdu žalobci, že se počátek běhu lhůty odvozuje od data původní splatnosti daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004. Datum původní splatnosti předmětné daně tak bylo 31. 3. 2005. V souladu s ust. § 70 odst. 1 zákona o správě daní a se pak právo vybrat a vymáhat daňový nedoplatek promlčuje po šesti letech po roce, ve kterém se stal tento nedoplatek splatným. V případě, že by nenastala žádná ze skutečností, která by měla za následek stavění či přerušení výše uvedené lhůty, skončila by tato lhůta dnem 31. 12. 2011. Žalovaný pak následně posuzoval, zda skutečně nedošlo k žádnému úkonu, který by vyhovoval ust. § 70 odst. 2 a 3 zákona o správě daní a potažmo ust. § 160 odst. 3 a 4 daňového řádu. Nepřisvědčil přitom názor u žalobce, že žádný takový úkon proveden nebyl. Upozornil, že správcem daně byl proveden úkon ve smyslu ust. § 70 odst. 2 zákona o správě daní, konkrétně rozhodnutí o posečkání daně ze dne 24. 6. 2009, které bylo žalobci doručeno dne 8. 7. 2009 a je jeho tehdejšímu zástupci dne 1. 7. 2009. Tímto rozhodnutím bylo povoleno posečkání doměřené daně z příjmů osob podávajících přiznání za zdaňovací období roku 2004. Žalovaný upozornil, že jeho názor potvrzují i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2011, čj. 2 Afs 82/2010-56 a ze dne 11. 1. 2012, čj. 2 Afs 69/2011-49. Na uvedené skutečnosti přitom nemůže nic změnit ani fakt, že žalobce následně podmínky uvedené v rozhodnutí o posečkání nedodržel, neboť porušení těchto podmínek nelze přikládat k tíži správce daně, ale naopak k tíži žalobce. Pokud tedy rozhodnutí z tohoto důvodu pozbude platnosti, nebude mít tato skutečnost vliv na účinky, které vydání předmětného rozhodnutí o