8 Aps 6/2007 — Nejvyšší správní soud

30 A 8/2016- 33 - text 6 pokračování 30A 8/2016 Číslo jednací: 30A 8/2016-33 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobkyně: Základní škola a Mateřská škola Roztoky u Jilemnice, se sídlem Roztoky u Jilemnice 190, zastoupené JUDr. Hanou Poprachovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, Svatojánské náměstí 47, proti žalovanému: Městský úřad Jilemnice, se sídlem v Jilemnici, Masarykovo náměstí 82, v řízení o žalobě na vyslovení nezákonnosti zásahu správního orgánu – vstupu do objektu žalobkyně, omezování osobní svobody žáků a učitelů žalobkyně, narušení výuky ve škole a dozoru nad žáky žalobkyně, výslechu nezletilých žáků žalobkyně bez přítomnosti zákonných zástupců a odebrání mobilních telefonů žákům žalobkyně dne 27. 10. 2015, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec, a dne 19. 1. 2016 pravomocně postoupenou Krajskému soudu v Hradci Králové, domáhala vyslovení nezákonnosti zásahu žalovaného a Policie ČR – Krajského ředitelství Policie Libereckého kraje (když usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 6. 1. 2016 byla věc co do části týkající se žalovaného vyloučena k samotnému projednání). Nezákonný zásah žalovaného měl spočívat ve vstupu jeho pracovníků do objektu žalobkyně, omezování osobní svobody žáků a učitelů žalobkyně, narušení výuky a dozoru nad žáky žalobkyně, výslechu nezletilých žáků žalobkyně bez přítomnosti zákonných zástupců a odebrání mobilních telefonů žákům žalobkyně, to vše dne 27. 10. 2015. Žalobkyně k výše uvedenému uvedla, že dne 27. 10. 2015 se pracovníci žalovaného společně s příslušníky Policie ČR – Krajského ředitelství Policie Libereckého kraje dostavili k budově žalobkyně a domáhali se vstupu dovnitř. Ředitelka žalobkyně nebyla v tu dobu přítomna, proto byli pracovníci žalovaného do budovy vpuštěni školníkem po jeho předchozí telefonické domluvě s ředitelkou. Důvodem pro vstup do budovy žalobkyně bylo nařízené vyšetřování ve věci údajné šikany ve škole. Pracovníci žalovaného byli následně odvedeni G., pověřenou dočasným zastupováním ředitelky žalobkyně v její nepřítomnosti, do 7. třídy, kde byli žáci, kteří měli být vyslechnuti. Po vstupu do třídy byli žáci vyzváni k tomu, aby vypnuli své mobilní telefony a položili je na stůl učitele. Ze žáků byly vyzvány celkem čtyři studentky, aby společně s pracovníky žalovaného odešly do počítačové učebny a kabinetu II. stupně. Další žáci zůstali ve třídě v lavicích s třídní učitelkou. Žákyně byly vyslechnuty pracovníky žalovaného a dvě z učitelek byly Policií ČR odvezeny k podání vysvětlení (konkrétně šlo o učitelku K. a ředitelku žalobkyně Z., která se v mezidobí vrátila). Následně byla k podání vysvětlení odvezena ještě učitelka N. V průběhu podávání vysvětlení výše jmenovanými členkami učitelského sboru musela být výuka zajišťována jinými vyučujícími. Po skončení výslechu nezletilých žákyň se tyto mohly vrátit zpět do třídy. Celý zásah byl ukončen asi kolem 11:00 hodin, avšak bez toho, aby žalovaný žalobkyni sdělil, že své jednání považuje za dokončené a odjíždí. Ve výše popsaném jednání žalobkyně spatřovala nezákonný zásah, který vytýkala jednak Polici ČR – Krajskému ředitelství Policie Libereckého kraje a jednak žalovanému. Ve vztahu k žalovanému žalobkyně spatřovala nezákonnost zásahu v neoprávněném vstupu do objektu žalobkyně, ve vyslýchání nezletilých žákyň žalobkyně bez přítomnosti jejich zákonných zástupců a bez předchozího uvědomění žalobkyně. Toto jednání bylo dle názoru žalobkyně v rozporu s ustanovením § 52 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálně-právní ochraně dětí“), které oprávnění žalovaného (jakožto orgánu sociálně-právní ochrany dětí) reguluje. Jednání žalovaného porušovalo osobnostní práva žáků žalobkyně, bylo necitlivé k žákům i učitelům žalobkyně, kteří měli z celého jednání stresující zážitek s následnými posttraumatickými stavy. Ve vztahu k sobě samotné nezákonnost zásahu žalobkyně spatřovala v tom, že je školským zařízením odpovědným za plnění příslušných ustanovení zákona č. 561/2004 Sb., školského zákona, ve znění pozdějších předpisů, zejména pak § 29 a § 164, podle nichž žalobkyně musí vytvářet podmínky pro zdravý vývoj dětí, zajišťovat jejich bezpečnost o ochranu zdraví, zajišťovat dohled nad dětmi a žáky, a právě do těchto povinností žalobkyně bylo nezákonně zasaženo výše popsaným jednáním žalovaného ze dne 27. 10. 2015. Žalovaný zaujal procesní stanovisko k podané žalobě ve svém vyjádření ze dne 22. 12. 2015, v němž uvedl, že s žalobou v celém rozsahu nesouhlasí a navrhl její zamítnutí. Uvedl, že dne 22. 10. 2015 mu byla doručena žádost Policie ČR – Krajského ředitelství Libereckého kraj o součinnost ve formě účasti a provádění úkonů s nezletilými žáky 7. třídy žalobkyně. Cílem návštěvy prostor žalobkyně způsobem, jak jej popsala, bylo prošetření tvrzeného šikanování mezi nezletilými žáky. Žalovaný se postupně vyjádřil k jednotlivým jednáním, v nichž žalobkyně spatřovala nezákonný zásah. Nejprve poukázal na § 52 odst. 1 zákona o sociálně právní ochraně dětí, dle kterého je žalovaný, respektive jeho zaměstnanci, oprávněn navštěvovat nezletilé ve školském zařízení v souvislosti s plněním úkolů dle citovaného zákona. K nezákonnosti zásahu tvrzeného žalobkyní a spočívajícího ve vstupu do prostor žalobkyně žalovaný konstatoval, že k tomuto došlo za přítomnosti zaměstnance žalobkyně a bez jakýchkoli námitek. Razantně odmítl tvrzení, že jeho jednáním mělo dojít k omezování osobní svobody nezletilých žáků a učitelů žalobkyně. K izolaci jednotlivých žáků bylo přistoupeno s ohledem na snahu získat pravdivé informace o projednávané věci, tj. zda v 7. třídě žalobkyně docházelo či nedocházelo k tvrzené šikaně. Rozdělení nezletilých rovněž zaručovalo jejich ochranu před možnými následky v podobě ústního či fyzického napadání pro to, co vypověděli. Jednání ve vztahu k učitelům žalobkyně, tj. jejich odvezení k podání vysvětlení, bylo ryze v dikci Polici ČR a tohoto se žalovaný nikterak neúčastnil. K nezákonnosti zásahu spočívajícího v tom, že došlo k narušení výuky ve škole a dozoru nad žáky, žalovaný sdělil, že stran tvrzené šikany docházely četné stížnosti matek nezletilých, proto bylo jednání žalovaného provedeno komplexně. Vyslechnuti byli postupně všichni žáci 7. třídy, byť si je žalovaný vědom toho, že tím došlo k přerušení výuky v této třídě a toto jednání si rovněž vyžádalo náročnější organizační zajištění učiteli žalobkyně. Skutečnost, že k pohovorům mezi nezletilými žáky a pracovníky žalovaného docházelo bez přítomnosti jejich zákonných zástupců, nezakládá nezákonnost takového jednání, neboť ze zákona o sociálně-právní ochraně dětí neplyne žalovanému povinnost provádět takovou činnost za přítomnosti zákonných zástupců nezletilých. K nezákonnosti spočívající v odebrání mobilních telefonů se žalovaný věcně nevyjadřoval, když toto jednání bylo i žalobkyní kladeno k tíži Policii ČR – Krajskému ředitelství Libereckého kraje. Žalovaný rovněž zdůraznil skutečnost, že žalobkyně podává žalobu v tzv. veřejném zájmu, neboť výše popsaných jednání, kterých se žalovaný měl dopustit a ve kterých je dle názoru žalobkyně spatřována nezákonnost, se žalovaný dopustil ve vztahu k učitelům a žákům žalobkyně. Žalovaný tak v této souvislosti namítl nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně. Krajský soud přezkoumal žalobu v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy první a druhé dílu třetího zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době tvrzeného nezákonného zásahu v souladu s § 87 odst. 1, věta za středníkem s. ř. s. Učinil tak bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s., když k takovému postupu udělila žalobkyně souhlas výslovně, žalovaný pak postupem dle věty druhé téhož ustanovení. S ohledem na skutkové okolnosti však považuje krajský soud za vhodné se u této problematiky pozastavit. Při svých úvahách krajský soud zohlednil závěry uvedené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2016, č. j. 7 As 93/2014-48 (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu citovaná v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nssoud.cz), dle kterého navrhne-li účastník v řízení o žalobě provedení důkazů před správním soudem podle § 71 odst. 1 písm. e) s. ř. s., nelze takový návrh považovat za nesouhlas s rozhodnutím bez jednání ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s. Dle názoru krajského soudu je výše uvedený závěr, byť se vztahoval k řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí, bez dalšího aplikovatelný i u další