9 Afs 83/2009 — Nejvyšší správní soud

52 Af 25/2015- 177 - text pokračování -19- 52Af 25/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Aleše Korejtka a JUDr. Petry Venclové, Ph.D. ve věci žalobce A., IČO: „X“, se sídlem „X“, zastoupeného Tomášem Matouškem, advokátem, se sídlem Dukelská 15, 500 02 Hradec Králové, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13.5.2015, č. j. 14222/15/5300-21444-711428, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Žalované rozhodnutí a řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo Dne 2.6.2011 byla u žalobce zahájena daňová kontrola (viz protokol č. j. 150935/11/248932605231) daně z přidané hodnoty (dále též „DPH“) za zdaňovací období říjen 2009 (dále též „předmětné zdaňovací období“). Daňové kontrole předcházelo vytýkací řízení (§ 43 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, dále též „ZSDP“ či „zákon o správě daní a poplatků“, resp. od 1.1.2011 § 89 ve spojení s § 264 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též „daňový řád“) zahájené 22.12.2009 (výzva Finančního úřadu v Pardubicích č. j. 211187/09/248912603009). Žalobce přesunul ke 22.7.2010 sídlo na „X“, nicméně na základě dožádání Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 25.10.2010 (list číslo 132 správního spisu) byly učiněny další úkony v rozpracovaném vytýkacím řízení Finančním úřadem v Pardubicích a na základě dožádání Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 4.5.2011 (list číslo 163 správního spisu) pak Finanční v Pardubicích ukončil vytýkací řízení a zahájil daňovou kontrolu. V průběhu daňové kontroly byl výkon správy DPH delegován (rozhodnutím Generálního finančního ředitelství ze dne 13.10.2011 ve spojení s rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 22.5.2012) podle § 18 odst. 1 daňového řádu na Finanční úřad v Pardubicích (dále též „prvostupňový správce daně“ či „finanční úřad“). Prvostupňový správce daně se zaměřil především na prověřování skutečností týkajících se obchodní spolupráce žalobce s dodavateli CH., s. r. o. (dále též „CH.“), M.S.O., s. r. o. (dále též „M.S.O.“), V., s. r. o. (dále též „V.“), A., s. r. o. (dále též „A.“), A.G., s. r. o. (dále též „A.G.“), I., s. r. o (dále též „I.“), C.M., s. r. o. (dále též „C.M.“) a Z., s. r. o. (dále též „Z.“), jejichž dodávky zboží byly součástí žalobcem deklarovaného nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. V průběhu daňové kontroly DPH za předmětná zdaňovací období bylo zjištěno, že obchodní činnost dodavatelů CH., M.S.O., V., A., A.G., I., C.M. a Z. (obdobně jako ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 52 Af 13/2015) sloužila pouze k zastření skutečného toku zboží za účelem možného vyhýbání se povinnosti přiznat DPH při pořízení zboží z jiného členského státu Evropské unie (dále též „EU“) dle § 25 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění platném a účinném pro předmětná zdaňovací období (dále též „ZDPH“ či „zákon o dani z přidané hodnoty“). O fyzické existenci předmětného zboží – kovového odpadu, o jeho dodání do provozovny žalobce a o přepravě předmětných dodávek neměl prvostupňový správce daně pochyb. K získání neoprávněné daňové výhody (resp. podvodu) došlo dle prvostupňového správce daně tak, že mezi skutečného dodavatele zboží, kterým byla osoba registrovaná k dani v jiném členském státě EU, a žalobce v postavení odběratele byl vložen další článek (resp. články) – tuzemský plátce DPH, který byl tímto postaven do pozice pořizovatele zboží od osoby registrované k dani v jiném členském statě EU. U tohoto článku pak došlo k fiktivnímu přijetí zboží, které je předmětem daně dle § 2 odst. 1 pism. c) ZDPH. Pořizovateli v takovém případě vznikla povinnost přiznat daň dle § 25 odst. 1 ZDPH a za dodržení zákonných podmínek také nárok na odpočet daně dle § 72 ZDPH. Celkový dopad na daňovou povinnost pořizovatele, v případě plného nároku na odpočet daně, je tedy neutrální. V okamžiku, kdy dojde k uskutečnění zdanitelného plnění při dodání takto pořízeného zboží, vzniká za vymezených podmínek tomuto dodavateli povinnost přiznat a zaplatit daň na výstupu. V tomto okamžiku, v rámci uvedeného nákupu a prodeje téhož zboží, vzniká dodavateli zboží vlastní daňová povinnost, kterou je povinen ve stanoveném termínu přiznat a daň uhradit u svého místně příslušného správce daně. Protože u těchto obchodních článků (viz zpochybněné dodavatele výše) nedošlo ke splnění zákonných povinností a tito dodavatelé zboží daň, kterou inkasovali v rámci úhrady za prodané zboží od svého odběratele (žalobce), do státního rozpočtu neodvedli, došlo k narušení principu daňové neutrality, na kterém je založen systém DPH. Situace, kdy jeden z účastníků neodvede státní pokladně vybranou daň a další si ji odečte, a to za účelem získání zvýhodnění, které je v rozporu s účelem Směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28.11.2006 o společném systému DPH (dále též „Směrnice 2006/112/ES“ či „Směrnice“), je v judikatuře Evropského soudního dvora označována jako „podvod na DPH“ či „podvodné jednání“. Ačkoliv podvody na DPH mohou nabývat různých podob, jejich podstata je stejná - určitý subjekt v řetězci obdrží částku DPH, ale tento subjekt, či jiný subjekt nacházející se v řetězci, ji daňovým orgánům neodvede. Tímto jednáním je narušována již sama podstata daně z přidané hodnoty, spočívající v její neutralitě. Proto v případě, kdy bylo dodání zboží uskutečněno pro osobu povinnou k dani, jež měla nebo mohla vědět, že se svým nákupem účastní plnění, které je součásti podvodu na DPH, musí být takové osobě odmítnut nárok na odpočet daně, neboť v souladu s judikaturou Evropského soudního dvora je nárok na odpočet daně chráněn pouze za situace, že plátce daně o záměru zkrátit daň nevěděl a ani s přihlédnutím ke všem objektivním okolnostem nemohl vědět. Prvostupňový správce daně v rámci daňové kontroly DPH za předmětná zdaňovací období vyhledal a popsal skutečnosti, ze kterých lze jednoznačně dovodit, že žalobce věděl (vědomá nedbalost) nebo mohl vědět (nevědomá nedbalost), že se účastní obchodů zasažených podvodem. Konkrétně lze dle prvostupňového správce daně za objektivní skutečnosti prokazující, že předmětná zdanitelná plnění byla součástí daňového podvodu, označit následující skutečnosti: a) zpochybnění dodavatelé jsou nekontaktní, jejich spolupráce s místně příslušným správcem daně je nulová nebo problematická, neplní si své povinnosti týkající se úhrady daně, b) předcházející dodavatelé (dodavatelé dodavatelů), které se podařilo dohledat, vykazují stejné znaky jako zpochybnění dodavatelé, c) jednatelé a společníci zpochybněných dodavatelů jsou občané Maďarska či Slovenska (s výjimkou V.), Jak plyne z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4.4.2012, č. j. 2T 10/2011 – 1615, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16.11.2012, sp. zn. 3 To 92/2012, zaměstnanec žalobce K.V. byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. l, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. L tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle § 56 odst. 3 tr. Zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Společně s tímto obžalovaným byli uznáni vinnými a odsouzeni též V.K., J.K. a J.D.. Obžalovaní byli uznáni vinným na tom skutkovém základě, že v Kostěnicích u Pardubic, na základě předchozí vzájemné dohody K.V., zaměstnance společnosti A., spol. s r. o., původně se sídlem „X“, od 22.7.2010 se sídlem „X“ (dále též „A.“), a M.K., nar. „X“, občana Rumunska, proti němuž bylo vedeno samostatné trestní řízení, s V.K., podnikajícím coby fyzická osoba s místem podnikání „X“, J.K., podnikajícím coby fyzická osoba s místem podnikání „X“, a J.D., podnikajícím coby fyzická osoba s místem podnikání „X“, a v době od 1.9.2009 jednatelem společnosti V., s. r. o. se sídlem „X“ (dále jen V.), v úmyslu získat vyplacení neoprávněného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, zastírali skutečný původ kovového odpadu dodávaného do společnosti A. začleněním V.K., J.K. a J.D. jako dodavatelů do řetězce plátců daně mezi společnost A. a její skutečné dodavatele, osoby registrované k dani v jiném členském státě EU, aby mohli uplatňovat nárok na odpočet daně na vstupu a čerpat nadměrné odpočty daně z přidané hodnoty vzhledem k tomu, že společnost A. dále vykazovala dodání kovového odpadu do jiného členského státu EU, které je podle § 63 a násl. zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, osvobozeno od uplatnění daně na výstupu s nárokem na odpočet daně. d) zpochybnění dodavatelé byli do obchodního rejstříku až na výjimky zapsáni několik měsíců před