6 As 30/2003 — Nejvyšší správní soud

52 Af 49/2016- 50 - text pokračování -10- 52Af 49/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Aleše Korejtka a JUDr. Petry Venclové, Ph.D., v právní věci žalobce: Nieten Internationale Spedition, s.r.o., IČ: 643 60 172, se sídlem U Nietenu 65, 344 01 Chrastavec, zastoupeného JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem, se sídlem nám. Míru 143, 344 01 Domažlice, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, 140 96 Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8.6.20116, č.j. 5300-2/2016-900000-304.4, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Vymezení věci: Rozhodnutím žalovaného uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku bylo podle § 116 odst. 1 písm. c) zák. č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“), s přihlédnutím k nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství, ve znění do 30.4.2016 (dále jen „celní kodex“), nařízení Komise (EHS) č. 2454/93, kterým se provádí celní kodex, ve znění do 30.4.2016 (dále jen „nařízení č. 2454/93“) zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu pro Pardubický kraj (dále jen „celní úřad“) -Výzva ručiteli k úhradě úroku z prodlení za dlužníka podle § 260l zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon (dále jen „celní zákon“) č.j. 63607-5/2015-590000-11 ze dne 13.11.2015. Daňový subjekt společnost HAMWELL s.r.o. IČ: 24780839 (dále jen „celní dlužník“) dne 11.2.2013 podala celnímu úřadu celní prohlášení ev. č. MRN 13CZ5900001 GUNK2T2 s návrhem na propuštění zboží (pánská obuv se svrškem a podešví z plastu, zn. TUTTO PER TUTTO, dovezená z Číny) do celního režimu volný oběh, přičemž pro zajištění celního dluhu předložil celní dlužník záruční listinu č. 1111194 ze 11.2.2013 (záruka do nejvyšší částky 58 000 Kč) a záruční listinu č. 111197 ze dne 11.2.2013 ( záruka do nejvyšší částky 52 000 Kč ), ve kterých se žalobce jako ručitel zavázal společně a nerozdílně s celním dlužníkem splnit celní dluh(část A ručitelské listiny - Závazek ručitele: „Zajišťuje se celní a daňový dluh, kterým se rozumí povinnost uhradit clo, daně a poplatky, vybírané při dovozu včetně jejich příslušenství s výjimkou pokut.“). Následně bylo zboží propuštěno do navrženého celního režimu a celnímu dlužníkovi bylo doměřeno dovozní clo na základě deklarovaných celních hodnot. Po stanovení celní hodnoty zboží bylo tak celnímu dlužníkovi doměřeno dodatečným platebním výměrem č.j. 25588/2014-590000-11 ze dne 9.5.2014 dovozní clo v částce 51 241 Kč se lhůtou splatnosti d o 29.5.2014. Vzhledem k tomu, že celní dlužník doměřené dovozní clo ve lhůtě splatnosti neuhradil, vyzval celní úřad žalobce jako ručitele z předložených záručních listin k úhradě dlužné částky za celního dlužníka. Rozhodnutím ze dne 17. 6. 2014, č. j. 32573-3/2014-590000-11, celní úřad oznámil stěžovateli zahájení řízení o uložení povinnosti uhradit clo ručitelem podle § 260l odst. 1 celního zákona, které bylo vyměřeno celnímu dlužníkovi, a zároveň vyzval stěžovatele k vyjádření. Stěžovatel se v průběhu řízení vyjadřoval v tom smyslu, že pro zahájení řízení není důvod a postup celního úřadu považoval za nesprávný a nezákonný. Platební výměr, kterým bylo žalobci jako ručiteli předepsáno dovozní clo k úhradě ve výši 51 241 Kč, byl vydán dne 7.7.2014 pod č.j. 32573-6/2014-590000-11. Úhradu provedl žalobce dne 14.7.2014. Žalobce napadl tento platební výměr odvoláním, rozhodnutím žalovaného ze dne 21.5.2015 č.j. 9117-3/2015-900000-304.3 bylo odvolání zamítnuto a platební výměr potvrzen. Uvedené rozhodnutí o výměře celního dluhu žalobci jako ručiteli bylo předmětem soudního řízení vedeného u nadepsaného krajského soudu pod sp. zn. 52 Af 34/2015, přičemž žaloba i následná kasační stížnost žalobce byla zamítnuta, jak bude podrobněji uvedeno níže. Rozhodnutí žalovaného, kterým byla potvrzena výzva žalobci jako ručiteli k úhradě úroku z prodlení za dlužníka podle § 260l celního zákona (specifikováno v záhlaví rozsudku), bylo napadeno žalobou o přezkum zákonnosti rozhodnutí správního orgánu podle části třetí, hlavy II., dílu 1. zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“). Žaloba byla podána včas ve lhůtě dvou měsíců od oznámení žalovaného rozhodnutí žalobci podle § 72 odst. 1 s.ř.s. Žalobní body: Žalobce tvrdí, že žalovaný vydal nezákonné rozhodnutí, neboť údajné ručení žalobcem za celní dluh na základě záručních listin bylo uvolněno, čímž by zaniklo, pokud by vůbec v minulosti došlo k jeho vzniku, což žalobce odmítá. Žalobce tvrdí, že závěr o vzniku a existenci ručení z titulu záručních listin je v rozporu se skutkovým a právním stavem věci. Dle žalobkyně nelze uvolnění jistoty, o čemž byl žalobce elektronicky vyrozuměn, považovat pouze za technickou operaci a nespojovat s tímto úkonem zánik případného ručitelského závazku z důvodu toho, že takovým způsobem dle zákona ani dle záručních listin ručitelský závazek nezaniká a proto, že se žalobce zavázal splnit celní dluh včetně příslušenství. Žalobce přitom namítá, že postup žalovaného je v rozporu s legitimním očekáváním, jestliže byla jistota uvolněna, přičemž přesný postup pro uvolnění jistoty není zákonem stanoven, pouze je uvolnění zajištění (jistoty) uvedeno v čl. 199 celního kodexu. Žalobce sporuje, že by součástí celního sluhu bylo příslušenství v podobě úroku z prodlení, uvádí, že z celního zákona takové ustanovení vyčíst nelze. Žalobce trval na tom, že se nikdy nestal ručitelem, což dovozuje z toho, že povolením č.j. 6158/2013 5900000-22.1 z neznámého dne (uvedeno v části B. Přijetí poskytnuté záruky), Celní úřad Česká Třebová povolil, aby se stal žalobce na žádost celního dlužníka ručitelem, avšak v roce 2013 Celní úřad Česká Třebová neexistoval, tudíž nemohl žádné takové povolení vydat. Dále uvádí, že žádné povolení není ani založeno ve spise. Dále žalobce poukazuje na to, že záruční listiny neobsahují požadované náležitosti podle § 11 a příl. č. 7 vyhl. č. 421/2012 Sb., neboť před podpisem ručitele není uvedena poznámka „Záruka ve výši padesát dva tisíce Kč“ resp. „Záruka ve výši padesát osm tisíc Kč“, u podpisu ručitele není uvedeno jméno, příjmení a funkce nebo pracovní zařazení a dále proto, že žalobci nebylo doručeno rozhodnutí o přijetí záruky k zajištění celního dluhu, tedy dle žalobce nikdy nedošlo k účinnému přijetí záruky. Žalobce proto požadoval, aby krajský soud žalované rozhodnutí zrušil včetně předcházejícího rozhodnutí celního úřadu, a uplatnil právo na náhradu nákladů řízení. Vyjádření žalovaného: Žalovaný ve svém vyjádření odmítl důvodnost žaloby a setrval na zhodnocení skutkového stavu a na právním zhodnocení věci, jak jej provedl v žalobou napadeném rozhodnutí. Podle názoru žalovaného jsou vytýkané nedostatky záruční listiny pouze formálního charakteru, přičemž s technickým uvolněním jistoty nelze spojovat zánik ručitelského závazku, neboť takový druh jeho zániku zákon neuvádí. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost a práva na náhradu nákladů řízení se vzdal. Posouzení věci krajským soudem: Krajský soud přezkoumal zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí podle skutkového a právního stavu v době rozhodování správních orgánů v mezích žalobních bodů ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1, 2 s.ř.s., a to po provedení veřejného jednání ve věci. Na tomto místě soud považuje za vhodné připomenout, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v. Nizozemí). Nadto je třeba si uvědomit, že orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy - minimálně implicite -vypořádá. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto přístup by totiž mohl vést zejména u velmi obsáhlých podání až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. k tomuto odstavci rozsudek NSS ze dne 22.10.2014, č.j. 6 Ads 237/2014-9 a dále např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 - 13). Zároveň je nutné dodat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry (proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení /srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13) p