4 As 218/2014 — Nejvyšší správní soud

31 Af 36/2015- 270 - text  14 31 Af 36/2015 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Magdaleny Ježkové a soudců JUDr. Jany Kábrtové a Mgr. Tomáše Blažka ve věci žalobce: M. M. se sídlem Barthstrasse 16, Mnichov, Spolková republika Německo insolvenčního správce dlužníka VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft se sídlem Germeringer Str. 1, Krailling, Spolková republika Německo, (dále jen „dlužník“) zastoupen JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 34/466, Praha 8 – Karlín proti žalovanému: Generálnímu ředitelství cel se sídlem v Praze 4, Budějovická 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. dubna 2015, č. j. 13785-2/2015-900000-302 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 26. ledna 2015, č. j. a rozhodnutí Celního úřadu pro Královéhradecký kraj ze dne 30. prosince 2014, č. j. 69638-2/2014-550000-11, se zrušují a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 42 265 Kč do osmi dnů od právní moci rozsudku do rukou zástupce žalobce. Odůvodnění: 1. V úvodu krajský soud uvádí, že k datu 1. 2. 2015 bylo zahájeno insolvenčního řízení ohledně majetku dlužníka a insolvenčním správcem byl ustanoven žalobce. Stalo se tak na základě usnesení Okresního soudu ve Weilheimu, Spolková republika Německo (sp. zn. IN 415/14). V souladu s ust. § 426 zákona č. 180/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů, dále jen („insolvenční zákon“) spadá jak předběžné insolvenční řízení, tak nyní zahájené hlavní insolvenční řízení proti dlužníkovi pod režim Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. 5. 2000 o úpadkovém řízení. Oprávnění insolvenčního správce jednat za dlužníka pak vyplývá z ust. § 80 německého insolvenčního řádu ze dne 5. 10. 1994, dle něhož zahájením insolvenčního řízení přechází právo dlužníka spravovat majetek patřící do insolvenční podstaty a právo s ním disponovat na insolvenčního správce. Ve smyslu uvedeného tedy bude soud nadále jednat s žalobcem. 2. Včas podanou žalobou namítal žalobce nezákonnost shora identifikovaného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl odvolání dlužníka do rozhodnutí Celního úřadu pro Královéhradecký kraj o nevyhovění žádosti o vyloučení věcí z daňové exekuce a dané rozhodnutí potvrdil. 3. V žalobě uvedl, že jako příjemce napadeného rozhodnutí označil žalovaný organizační složku dlužníka. Totéž žalovaný učinil i ve výroku rozhodnutí, kdy pro odštěpný závod zavedl zkratku „odvolatel“ a tuto dál používal i v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z obsahu žalovaného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, je nepochybné, že jsou určena a výslovně se týkají odštěpného závodu dlužníka. Žalovaný tak dle názoru žalobce setrval na tom, že odštěpný závod má právní subjektivitu z hlediska hmotného i procesního práva. 4. Žalobce zdůraznil, že odštěpný závod nemá právní subjektivitu. Znamená to tedy, že nemůže být nositelem práv a povinností, nemůže mu například náležet vlastnické právo a nemůže být účastníkem řízení pro nedostatek procesní subjektivity. Odštěpný závod zahraniční právnické osoby totiž nemá způsobilost k právním úkonům. Žalobce připomenul, že tyto závěry vyplývají i z konstantní judikatury Nejvyššího soudu i odborné literatury. Připomenul rovněž, že tyto právní závěry platí i pro aktuální právní úpravu, tedy nový občanský zákoník – zákon č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Uvedl, že veřejná evidence (veřejné rejstříky), pokud obsahují údaje o odštěpném závodu (organizační složce), ještě neznamenají, že daný subjekt disponuje způsobilostí v právním slova smyslu. V této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu uvedenou v jeho rozsudku ze dne 29. 7. 2003, č. j. 32 Odo 945/2002-82, z níž jednoznačně plyne, že skutečnost, že organizační složka zahraniční právnické osoby umístěná na území České republiky je zapsána do obchodního rejstříku, neznamená, že tato organizační složka je nositelem právní subjektivity a způsobilým účastníkem řízení. Jakýkoliv správní akt vydaný ve vztahu k odštěpnému závodu je neexistující, nulitní. K této nulitě musí správní orgán i soud přihlédnout z úřední povinnosti. Dále žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž plyne jednoznačný závěr o tom, že je nepřípustné, aby účastníkem správního řízení byl někdo, kdo nemá právní subjektivitu (rozsudek ze dne 5. 3. 2014, č.j. 3 As 25/2013-46). Pokud žalovaný k námitce týkající se této judikatury tvrdí, že tento rozsudek se týká případu, kdy příjemcem individuálního správního aktu byla právnická osoba, která již neexistovala, pak v případě dlužníka se jedná o subjekt, který z hlediska právní subjektivity také neexistuje. Žalobce připomenul, že na tomto principu nic nezměnila ani nová právní úprava. Konstatoval, že rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu i žalovaného postihuje někoho, kdo nemá právní subjektivitu (způsobilost k právnímu jednání) a způsobilost být účastníkem řízení (procesní způsobilost). 5. Uvedl, že registrace za dříve platného daňového řádu, tedy zákona č. 337/1992 Sb., probíhala podle § 33 odst. 1 a 3, když počítal s tím, že poplatník (tím byla též zahraniční právnická osoba) oznámí zřízení své stálé provozovny a oprávnění k podnikání. Místně příslušný správce daně poplatníka zaregistruje. Ten se stává daňovým subjektem. Pokud žalobce podal žádost o registraci eventuálně i vadnou, bylo povinností správce daně i správního orgánu vyzvat jej k odstranění vad podání. A to zjevně správce daně neučinil a registraci provedl shora uvedeným způsobem. Též nový daňový řád, tedy zákon č. 280/2009 Sb. (dále jen „daňový řád“) počítá s tím, že daňovým subjektem je zahraniční právnická osoba a odštěpný závod je jen jeho (plátcovou) pokladnou. Ovšem institut plátcovy pokladny se neuplatní u daně z přidané hodnoty, ani u spotřebních daní. S institutem plátcovy pokladny počítá zákon o daních z příjmů (zákon č. 586/1992 Sb. – dále jen „zákon o daních z příjmů“). 6. Odštěpný závod žalobce případě spotřebních daní nemůže vystupovat jako plátcova pokladna dlužníka ani jako daňový subjekt. Proč zákonodárce nepovažuje za plátcovu pokladnu odštěpný závod pro účely této daně, je zvláštní, ale takový je současný právní stav. 7. Žalobce připomněl rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č.j. 5 Afs 64/2012 – 79, z něhož dle jeho názoru jednoznačně vyplývá, že organizační složka zahraniční právnické osoby nemůže být vlastníkem nemovitosti. Vlastníkem nemovitosti může být jen subjekt, který má způsobilost k právnímu jednání, a to bez ohledu na to, zda je v příslušném rejstříku zapsán jako vlastník organizační složka. V takovém případě zápis v katastru nemovitostí neodpovídá právnímu a skutkovému stavu. 8. Žalovaný, jak žalobce uvedl, tvrdí, že nemůže souhlasit, že žalobce právně neexistuje a že mu tudíž nemůže náležet vlastnické právo. A to tím spíše ne, když žalobce je zapsán jako vlastník nemovitých věcí ve veřejném seznamu. K tomu uvedl, že oproti tvrzení celních orgánů finanční orgány tvrdí, že v katastru nemovitostí je nesprávně uveden jako vlastník odštěpný závod. Jestliže odštěpný závod nemůže být vlastníkem nemovitých věcí, logicky nemůže být ani vlastníkem movitých věcí. V této souvislosti upozornil, že protokol o soupisu movitých věcí sepsaný správcem daně dne 19. 9. 2014 se má týkat dlužníka – odštěpného závodu. 9. Tento protokol byl sepsán s někým, a má postihovat nikoho, kdo nemá způsobilost k právům povinnostem, jakož i nemá procesní subjektivitu. 10. Žalobce trvá na tom, že výše uvedené vady dosavadního řízení a celkově komunikace s daňovým subjektem způsobují, pokud ne nicotnost tak nezákonnost těchto úkonů správce daně. Takové nedostatky jednání orgánů veřejné správy nelze přejít s tím, že se jedná o pouhé formální nepřesnosti. Uvedl, že zahraniční právnická osoba podléhá povinnostem na území, kde také provozuje hospodářskou činnost. Stejně tak se ale těší stejným právům jako jiné podnikatelské subjekty podnikající na území České republiky. V případě zahraniční právnické osoby tomu tak není. Celní orgány vydávaly paakty, na jejichž základě měla německá společnost na území České republiky podnikat a tato německá společnost s důvěrou v jejich správnost provozovala na území České republiky hospodářskou činnost. Nyní se ukazuje, že tyto akty jsou nezákonné, respektivě nicotné. 11. Dále žalobce namítal, že z rozhodnutí správce daně není zřejmé, zda je vydala a podepsala osoba oprávněná. Současně upozornil, že k elektronické verzi rozhodnutí není ani připojen uznávaný elektronický podpis, jak to stanoví § 102 písm. g) daňového řádu. V elektronické verzi se jen uvádí, kdo věc vyřizuje a že k podpisu došlo dne 7. 10. 2014. Uznávaný elektronický podpis absentuje dle názoru žalobce i v rozhodnutích napadených. Žalobce poznamenal, že jméno a příjmení oprávněné úřední osoby jsou součástí uznávaného elektronického podpisu, což vyplývá i z ust. § 11 odst. 3 pís