1 As 200/2018 — Nejvyšší správní soud

31 A 3/2017- 86 - text  10 31 A 3/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Magdaleny Ježkové a soudců JUDr. Jany Kábrtové a Mgr. Tomáše Blažka ve věci žalobce: L. K., narozený dne ... zastoupený advokátem Mgr. Ladislavem Preclíkem sídlem Velké náměstí 135/18, 500 03 Hradec Králové proti žalované: Vězeňská služba ČR, Věznice Valdice sídlem nám. Míru 55, Valdice v řízení o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu, takto: I. Určuje se, že zásah žalované spočívající v tom, že dne 12. 5. 2017 provedla na základě rozhodnutí ředitele žalované ze dne 12. 5. 2017, č. j. VS 6822100001/05/17-22/NVT/1, srážku z konta žalobce ve výši 1 500 Kč na náklady výkonu trestu žalobce za měsíc duben 2017, byl nezákonný. II. V rozsahu návrhu, aby soud žalované zakázal pokračovat v provádění srážek na náklady výkonu trestu odnětí svobody z konta žalobce před nabytím právní moci rozhodnutí o uložení povinnosti uhradit neuhrazené náklady výkonu trestu odnětí svobody a před uplynutím v něm případně stanovené lhůty k úhradě, a v rozsahu návrhu, aby soud žalované přikázal obnovit stav před nezákonným zásahem, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se žalobou ze dne 18. 5. 2017, doručenou zdejšímu soudu dne 19. 5. 2017, domáhal určení nezákonnosti zásahu žalované spočívajícího v tom, že rozhodnutím ředitele žalované ze dne 12. 5. 2017 mu byla uložena povinnost uhradit neuhrazené náklady výkonu trestu odnětí svobody za období duben 2017 v částce 1 500 Kč, a to do 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. II. Obsah žaloby, stanovisko žalovaného a rekapitulace dosavadního průběhu řízení 2. Žalobce tvrdil, že „srážka z přijatých peněz“ je způsobem výkonu rozhodnutí, který zákon nezná. Současně nezákonnost spatřoval v tom, že srážka byla provedena dříve, než se rozhodnutí ředitele věznice stalo vykonatelným, a bez toho, že by bylo vydáno rozhodnutí o výkonu rozhodnutí (exekuci). 3. Žalobce dále shrnul právní úpravu vztahující se k povinnosti odsouzených hradit náklady výkonu trestu odnětí svobody – odkázal zejména na § 35 odst. 1 a § 36 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o výkonu trestu odnětí svobody“), na § 8 odst. 2 a 4 a § 9 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 10/2000 Sb., o srážkách z odměny osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody zaměstnány, o výkonu rozhodnutí srážkami z odměny těchto osob a chovanců zvláštních výchovných zařízení a o úhradě dalších nákladů (dále jen „vyhláška o srážkách z odměn odsouzeného“), a na § 18 nařízení generálního ředitele Vězeňské služby ČR č. 43/2010, o postupu při rozúčtování odměn osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody a v ústavu zabezpečovací detence zaměstnány, o úhradě nákladů spojených s výkonem vazby a trestu odnětí svobody a o evidenci finančních prostředků obviněných a odsouzených (dále jen „nařízení generálního ředitele VS ČR č. 43/2010“). 4. Argumentoval přitom, že generální ředitel VS ČR nemá zmocnění k vydání nařízení č. 43/2010, které umožňuje z konta „R“ (na něž se dle tohoto nařízení převádí polovina peněz, které odsouzený obdržel do věznice, pokud nejsou určeny ke zvláštním účelům dle § 17 nařízení) úhradu nákladů výkonu trestu „srážkou z přijatých peněz“ pro rozhodnutí, které dosud není vykonatelné. Věta druhá § 18 odst. 3 uvedeného nařízení je tak v rozporu se zákonem. 5. Dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1351/16. Ústavní soud dle žalobce uvedl, že exekuci přikázáním jiných peněžitých pohledávek lze uplatnit jen vůči té polovině peněžních prostředků, s níž odsouzený nemůže plně disponovat, tj. vůči kontu „R“ a „E“, a že jiným způsobem tyto peněžní prostředky nelze exekučně postihnout. Pro úhradu pohledávek exekucí přikázáním jiných peněžitých pohledávek je rozhodující pořadí a nikoliv, zda se jedná o (ne)přednostní pohledávku. Žalovaná tak svým nařízením získává lepší pořadí a dopouští se poškození věřitele. 6. Žalobce konečně také namítl, že rozhodnutím ředitele věznice je mu dána možnost dobrovolné úhrady nákladů výkonu trestu do 30 dnů od nabytí právní moci daného rozhodnutí. Pokud by žalobce svou povinnost v této lhůtě nesplnil, pak teprve by ředitel věznice, coby správce daně, mohl nařídit daňovou exekuci přikázáním pohledávky s připočtením nákladů za nařízení daňové exekuce. V takovém případě by žalobce neplnil povinnost odsouzeného dle § 35 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, což by se jistě projevilo v hodnocení věznice pro řízení o přeřazení do věznice s mírnějším režimem či pro řízení o podmíněném propuštění. Jestliže jsou u žalobce pro náklady výkonu trestu prováděny „srážky z přijatých peněz“, pak nezasvěcený pozorovatel musí nutně dojít k závěru, že žalobce neplní povinnosti odsouzeného. 7. Žalobce proto navrhl, aby krajský soud rozsudkem určil, že srážka z přijatých peněz ve výši 1 500 Kč pro úhradu nákladů výkonu trestu, provedená žalovanou dne 12. 5. 2017 z peněžních prostředků žalobce bez pravomocného a vykonatelného exekučního titulu a bez nařízení daňové exekuce, je nezákonným zásahem. Zároveň navrhl, aby krajský soud zakázal žalované pokračovat v porušování žalobcových práv a přikázal žalované obnovit stav před nezákonným zásahem. 8. Dne 6. 4. 2018 krajský soud obdržel podání žalobce nadepsané „doplnění argumentace“. Podle žalobce mohla věznice použít „zbývající část peněžních prostředků“ ve smyslu § 25 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody na úhradu neuhrazených nákladů výkonu trestu i proti vůli odsouzeného a bez exekučního titulu (postupem podle § 9 odst. 1 vyhlášky o srážkách z odměn odsouzeného) jen před 1. 1. 2012. Jedná se o znění z doby, kdy neuhrazené náklady výkonu trestu ještě nebyly daňovou pohledávkou. Z toho vychází i § 18 nařízení generálního ředitele VS ČR č. 43/2010. Od 1. 1. 2012 však odsouzený může disponovat s celou polovinou peněžních prostředků na úhradu zákonem vyjmenovaných pohledávek, mezi něž patří i neuhrazené náklady výkonu trestu. Proti vůli odsouzeného již tedy věznice nemůže svévolně odečíst z této druhé poloviny peněžních prostředků neuhrazené náklady výkonu trestu, ale musí postupovat podle zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“), a instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 4/2012-INV-M. Žalobce namítl, že shodně vykládá uvedené ustanovení zákona i Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1351/16. 9. Dne 17. 4. 2018 krajský soud obdržel další podání žalobce, tentokrát nadepsané jako „souhrn právní argumentace“. Žalobce zde opětovně argumentoval, že postup žalované byl v rozporu s právní úpravou účinnou od 1. 1. 2012 a s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1351/16. 10. Žalovaná ve vyjádření k žalobě předně uvedla, že rozhodnutí ředitele věznice, kterým byla žalobci na základě § 35 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody uložena povinnost uhradit neuhrazené náklady výkonu trestu, splňuje standardní formální náležitosti rozhodnutí správního orgánu a náležitosti stanovené § 22 a § 23 nařízení generálního ředitele VS ČR č. 43/2010. Podle názoru žalované se zároveň dotýká právní sféry žalobce takovým způsobem, že je podle § 76 odst. 5 uvedeného zákona připuštěn jeho přezkum ve správním soudnictví. Z obsahu žaloby i formulace návrhu výroku soudního rozhodnutí, jehož vydání se žalobce domáhá, je však zřejmé, že jde o žalobu podanou podle § 82 a násl. s. ř. s., nikoliv o žalobu podanou podle § 65 a násl. s. ř. s. Podaná žaloba je tedy nepřípustná podle § 85 s. ř. s., protože žalobce se mohl domáhat ochrany nebo nápravy jinými právními prostředky. A to nejprve stížností proti předmětnému rozhodnutí ředitele Věznice Valdice dle § 9 odst. 2 vyhlášky o srážkách z odměn odsouzeného, poté žalobou proti případnému zamítavému rozhodnutí generálního ředitele VS ČR. Žalobce sice v žalobě tvrdí, že dne 15. 5. 2017 podal proti uvedenému rozhodnutí ředitele Věznice Valdice stížnost, žalované však nebyla žádná taková stížnost doručena. 11. K vykonatelnosti rozhodnutí ředitele věznice o uložení povinnosti uhradit neuhrazené náklady výkonu trestu odnětí svobody žalovaná uvedla, že i kdyby žalobce podal stížnost proti danému rozhodnutí, tak tato případná stížnost nemá podle § 9 odst. 2 vyhlášky o srážkách z odměn odsouzeného odkladný účinek. 12. K tvrzení žalobce, podle nějž věta druhá § 18 odst. 3 nařízení generálního ředitele VS ČR č. 43/2010 je v rozporu se zákonem, žalovaná uvedla, že dané nařízení bylo vydáno podle § 1 odst. 2 zákona č. 555/1992 Sb., v návaznosti na vyhlášku o srážkách z odměn odsouzeného a zákon o výkonu trestu odnětí svobody. 13. Dle žalované Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1351/16 uvedl, že exekuci přikázáním jiných peněžitých pohledávek lze uplatnit jen vůči té polovině peněžních prostředků, s níž odsouzený nemůže volně disponovat (tj. vůči kontu „R“ a „E“), a