8 As 110/2015 — Nejvyšší správní soud

61 A 6/2018- 57 - text  13 61 A 6/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Venclovou, Ph.D., ve věci žalobkyně: DLS, spol. s r.o., IČ 615 05 129 sídlem Těšnov 1163/5, 110 00 Praha zastoupená advokátem Mgr. Janem Blažkem sídlem Riegrova 223/20, 301 00 Plzeň proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, IČ 70892822 sídlem Komenského náměstí 125, 532 11 Pardubice v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 10. 2018, č. j. KrÚ 66790/2018/ODSH/14, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Rozhodnutím žalovaného, které je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí, bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Pardubic (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 30. 7. 2018, č. j. OSA/D-3372/17/53, sp. zn. OSA/D-3372/17, podle kterého se žalobce dopustil spáchání přestupku podle ust. § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), za což mu byla uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení v paušálně stanovené výši 1 000 Kč. 2. Žalobce napadl žalované rozhodnutí včasnou žalobou podanou podle ust. § 65 a násl. zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). 3. Žalobce považuje napadené rozhodnutí žalovaného za nesprávné, nezákonné a nepřezkoumatelné, když jak napadeným rozhodnutím, tak i postupem správních orgánů, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, byl údajně zkrácen na svých právech. Za zásadní nedostatek napadeného rozhodnutí považuje žalobce porušení ust. § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu, neboť má za to, že správní orgán I. stupně projednal přestupek provozovatele vozidla, přestože neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ačkoliv mu byly poskytnuty údaje odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Dále žalobce tvrdil, že správní orgán I. stupně vykládal veškeré důkazy pouze v neprospěch žalobce a některé důkazy navržené žalobcem dokonce ani neprovedl, aniž by to jakkoliv zdůvodnil. 4. Žalobce se měl dopustit přestupku jako provozovatel vozidla tím, že nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem, a to konkrétně dne 20. 7. 2017 v době minimálně od 6:20 do 6:25 hodin, kdy neznámý řidič vozidla tovární značky Citroen, RZ XXX XXXX na pozemní komunikaci v ulici Smilova, u domu č.p. 358, v Pardubicích nerespektoval přenosnou dopravní značku B 28 – zákaz zastavení s dodatkovou tabulkou „PLATÍ DNE 20. 7. 2017 ČIŠTĚNÍ KOMUNIKACE OD 6 HODIN“ a zastavil a stál na uvedeném místě neoprávněně. Žalobce správnímu orgánu I. stupně k výzvě sdělil, že předmětné vozidlo poskytl k užívání společnosti CZECH RENT A CAR s.r.o., IČO: 251 10 799, se sídlem Praha 3, Táboritská 23, PSČ 130 87, na základě smlouvy o operativním leasingu, což žalobce doložil správnímu orgánu I. stupně příslušnou smlouvou o operativním leasingu ze dne 13. 6. 2017. Tato autopůjčovna pronajala vozidlo paní V. M. O. P., nar. X, bytem V. 780 00, F. (žalobce poskytl správnímu orgánu I. stupně kopii cestovního pasu), což žalobce doložil nájemní smlouvou ze dne 18. 7. 2017 uzavřenou mezi uvedenou autopůjčovnou jako pronajímatelem a paní V. M. O. P. jako nájemcem. Žalobce zdůraznil, že nedílnou součástí uvedené nájemní smlouvy byly obchodní podmínky společnosti CZECH RENT A CAR s.r.o. (obchodní podmínky EUROPCAR, které žalobce poskytl správnímu orgánu I. stupně), na jejichž základě tato řidička nesměla bez předchozího písemného souhlasu této společnosti přenechat užívání vozidla jiným osobám, přičemž tato společnost neposkytla písemný souhlas k užívání vozidla jinou osobou. Dle žalobce je nepochybné, že nikdo jiný než označená řidička předmětné vozidlo řídit nemohl. 5. Žalobce tvrdí, že nebyly učiněny nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, jak vyžaduje zákon o silničním provozu, neboť vyjma zaslání jedné výzvy správní orgány žádné kroky neučinily, přestože měly od žalobce k dispozici veškeré indicie, na jejichž základě mohlo být zahájeno správní řízení o přestupku s paní V. M. O. P. Žalobce v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2016, č. j. 3 As 204/2015-22 (rozsudky NSS jsou dostupné na www.nssoud.cz), podle kterého ani zaslání dvou zásilek výzvy k podání vysvětlení nemusí představovat dostatečné úsilí, nepodaří-li se je řádně doručit. V daném případě přitom dle žalobce správní orgán I. stupně zaslal pouze jedinou výzvu, tuto se dokonce povedlo řádně doručit, nicméně na ni nebylo nikterak reagováno, a tak již správní orgán I. stupně žádné kroky nečinil. Správní orgány rozhodly takovým způsobem, že vznikly nedůvodné rozdíly (ust. § 2 odst. 4 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, dále jen „správní řád“), přičemž tyto rozdíly nejsou v napadeném rozhodnutí nikterak odůvodněny, žalobce má na mysli zejména rozpor s uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2016, č. j. 3 As 204/2015-22). Dle žalobce se měl správní orgán I. stupně např. opakovaně pokusit vyzvat paní V. M. O. P. k podání vysvětlení, eventuálně mohl využít institut dožádání do ciziny ve smyslu ust. § 13 odst. 6 správního řádu, případně uložit pořádkovou pokutu. Paní V. M. O. P. přitom neodepřela podat vysvětlení ze zákonných důvodů, jak se dle žalobce snaží dovozovat žalovaný odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2016, č. j. 6 As 128/2015-32 v odůvodnění žalovaného rozhodnutí, nýbrž na výzvu k podání vysvětlení vůbec nereagovala. Žalobce přitom zdůraznil, že nelze odhlédnout od toho, že označený řidič je státní příslušník členského státu Evropské unie, proto správní orgány disponují celou řadou nástrojů, které mohou uplatnit vůči osobě označené žalobcem za přestupce. 6. Žalobce má za to, že splnil svoji povinnost provozovatele vozidla sdělit správnímu orgánu příslušné údaje o totožnosti řidiče. Prověření těchto údajů a případné usvědčení označeného řidiče jako pachatele přestupku je pak již povinností správního orgánu. Žalobce je přesvědčen, že správní orgán I. stupně rezignoval na řádné zjištění skutkového stavu a namísto toho zahájil řízení o přestupku s provozovatelem vozidla, pro nějž však nebyly splněny zákonné podmínky, přičemž vadný postup pak v celém rozsahu aproboval žalovaný. 7. Pokud jde o shora sporované dokazování jako nedostatečné, pak žalobce konkretizoval, že navrhl, výpověď paní V. M. O. P. a výpověď pana K., zaměstnance společnosti CZECH RENT A CAR s.r.o, který předmětné vozidlo předával uvedené osobě a který by se tak mohl vyjádřit k tomu, jak byla řidička poučena o svých povinnostech ve vztahu k pravidlům silničního provozu. Tato výpověď by tak potvrdila tvrzení žalobce o tom, že vynaložil veškeré možné úsilí, aby přestupku zabránil, což má dle žalobce zcela zásadní význam při posuzování možného zproštění odpovědnosti právnické osoby za přestupek. 8. Žalobce přitom tvrdil, že správní orgány žádný z těchto důkazů neprovedly a ani řádně nezdůvodnily, proč důkazy odmítají provést. 9. Žalobce dále tvrdil, že objektivní odpovědnost právnické osoby automaticky neznamená, že se správní orgán nemusí vůbec zabývat otázkou zavinění. Vůle právnické osoby je totiž vždy utvářena některou osobou fyzickou a pro účely správního trestání je třeba zodpovědět otázku, zda se případného protiprávního jednání za právnickou osobu dopustila taková fyzická osoba, jejíž jednání je této právnické osobě přičitatelné. To znamená, že je-li účastníkem řízení o uložení pokuty právnická osoba, pak je povinností správního orgánu zabývat se otázkou zavinění, a to ve vztahu k fyzické osobě, jejíž jednání je právnické osobě přičitatelné. Správní orgán tak dle právního názoru žalobce může uložit pokutu právnické osobě za přestupek podle ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu pouze za předpokladu, že dospěje k závěru o minimálně nedbalostní formě zavinění takové fyzické osoby, jejíž jednání je právnické osobě přičitatelné, ve vztahu k nezajištění toho, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. V opačném případě je odpovědnost právnické osoby i jako provozovatele vozidla zcela vyloučena. Správní orgány se však otázkou zavinění vůbec nezabývaly a namísto toho rozhodly o vině účastníka řízení, přestože pro takový postup nebyly splněny zákonné předpoklady. Dle žalobce se tak měly správní orgány zabývat otázkou, zda nebyly splněny podmínky pro případné zproštění odpovědnosti právnické osoby za přestupek. Dle ust. § 21 odst. 1 zák. č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) totiž platí, že právnická osoba za přestupek neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila. Žalo