1 As 89/2010 — Nejvyšší správní soud

30 A 36/2020- 144 - text  18 30 A 36/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudkyň Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Ivony Šubrtové, ve věci žalobce: JUDr. F. K. zastoupen Mgr. Petrou Raškovou, advokátkou se sídlem Šaldova 466/34, Praha 8 proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové za účasti: Ředitelství silnic a dálnic ČR se sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4 zastoupené Mgr. Jiřím Sitou, advokátem se sídlem Rybná 14, Praha 1 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. února 2020, č. j.: KUKHK-8461/DS/2020-2 (Ma), takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Městský úřad Jaroměř (dále také jen „vyvlastňovací úřad“) vydal dne 2. 12. 2019 pod č. j. PDMUJA 44828/2019 rozhodnutí, kterým ve výroku I. s odkazem na zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vyvlastnění“), a na zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o urychlení výstavby infrastruktury“), odňal vlastnické právo žalobce k pozemku pozemková parcela č. X v katastrálním území X, obci X, okresu Náchod, ve výměře 1161 m2, evidovaném v druhu pozemku orná půda, zapsaném na listu vlastnictví č. 171 u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrálního pracoviště Náchod (dále také jen „Pozemek“) s tím, že vlastnické právo k Pozemku přechází na Českou republiku, přičemž příslušnou k hospodaření s ním je státní příspěvková organizace Ředitelství silnic a dálnic ČR (dále také jen „vyvlastnitel“ nebo „ŘSD ČR“). 2. Výrokem II. určil vyvlastňovací úřad lhůtu k uskutečnění účelu vyvlastnění, a to tak, že s užíváním Pozemku pro účel, pro který se vyvlastňuje, musí být vyvlastnitelem započato nejpozději do 48 měsíců od nabytí právní moci žalobou napadeného rozhodnutí. Účelem vyvlastnění se rozumí zahájení provádění veřejně prospěšné stavby „Dálnice D11, stavba 1107 Smiřice – Jaroměř“(dále také jen „Stavba“), o jejímž umístění bylo rozhodnuto na podkladě územního rozhodnutí Městského úřadu Jaroměř č. 41/05 ze dne 15. 12. 2005, č. j. Výst.3510/41/05-Kt, které nabylo právní moci dne 26. 1. 2006 (dále také jen „Územní rozhodnutí o umístění Stavby“). 3. Ve výroku III. stanovil vyvlastňovací úřad výši náhrady za vyvlastněný Pozemek, a to 30 190 Kč. 4. K odvolání žalobce žalovaný uvedené vyvlastňovací rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil a odvolání zamítnul. 5. Proti výroku III. vyvlastňovacího rozhodnutí podal žalobce u zdejšího soudu samostatnou žalobu, k jejímuž projednání mají založenu pravomoc obecné soudy, nikoliv soudy ve správním soudnictví. II. Podstata obsahu žaloby 6. Žalobce v úvodu žaloby ocitoval čl. 6 odst. 1 věty prvé mezinárodní Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. (dále též „Úmluva“), ze kterého plyne, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Žalobce se domnívá, že současná platná a účinná právní úprava vyvlastnění není s uváděným v souladu, neboť zákon č. 405/2012 Sb. znovu zavedl rozdělení soudního řízení následujícího po vydání pravomocného správního rozhodnutí o vyvlastnění na řízení správní (o zákonnosti vyvlastnění) a na řízení občanskoprávní (o stanovení náhrady za vyvlastnění). 7. Tato dvoukolejnost neodpovídá dle žalobce požadavkům citovaného čl. 6 Úmluvy, když tomuto není dáno za dost s ohledem na tam zakotvený požadavek „projednání věci v přiměřené lhůtě“. V této souvislosti žalobce odkázal na řadu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, ze kterých plyne, že opětovným rozdělením soudního přezkumu vyvlastnění byla zákonodárcem porušena zásada ochrany majetku nabytého v dobré víře vyplývající z mezinárodní smlouvy, jíž je Česká republika vázána, a která má proto přednost před zákonem, uvedená v čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. V intencích principu ochrany majetku nabytého v dobré víře totiž platí, že se vyvlastňovanému má dostat adekvátní náhrady již v době, kdy k vyvlastňování majetku dochází. Abnormálně dlouhé zpoždění při výplatě odškodnění za vyvlastnění majetku má za následek zvýšení finanční ztráty vyvlastněné osoby a staví ji do situace nejistoty, zejména při znehodnocování měny v některých státech. Stejně tak je tomu u abnormálně dlouhých zpoždění ve správních nebo soudních řízeních, v nichž je odškodnění stanoveno, obzvláště když jsou vyvlastněné osoby nuceny jich užít, aby získaly odškodnění, na něž mají nárok. 8. Žalobce pokračoval tím, že Ústavní soud také ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že je třeba respektovat čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který vyžaduje, aby o právu (tedy o věci samé, nikoli jen o zákonnosti předchozího správního aktu) rozhodl soud nebo soudu podobný orgán (viz např. bod 26. nálezu Ústavního soudu z 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1135/14). Přezkum správním soudem ale dle současné právní úpravy umožňuje jen zrušení napadeného rozhodnutí správního orgánu, nikoliv jeho nahrazení, čímž však čl. 6 odst. 1 Úmluvy naplněn dle žalobce není. 9. Neústavnost rozporované právní úpravy je dle mínění žalobce dále eskalována tím, že žalobě na přezkoumání zákonnosti vyvlastnění byl ve věcech upravených zákonem o urychlení výstavby infrastruktury odňat automatický odkladný účinek. 10. S ohledem na tato svá tvrzení žalobce krajskému soudu navrhoval, aby řízení přerušil a věc předložil Ústavnímu soudu k rozhodnutí o zrušení části zákona č. 405/2012 Sb. a části zákona o urychlení výstavby infrastruktury, s tím cílem, aby ze zákona o urychlení výstavby infrastruktury bylo vypuštěno ustanovení znemožňující soudní rozhodování o vyvlastnění dle části V. o. s. ř. (§ 4 odst. 2 citovaného zákona) a tím obnoven stav možnosti soudního rozhodování tak, jak byl upraven v původním znění zákona o vyvlastnění. 11. V rámci prvního žalobního bodu přišel žalobce s tvrzením, že vydaná rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou tzv. rozhodnutí nulitní. Celý žalobní bod v zásadě stojí na tvrzení, že oba správní orgány chybně posoudily účastenství v řízení na straně vyvlastnitele, resp. nevzaly v potaz absenci aktivní legitimace ŘSD ČR ve věci podle speciální procesní právní normy – zákona o vyvlastnění, jenž obsahuje kogentní právní ustanovení (§ 17 odst. 1) o tom, že účastníkem daného řízení o vyvlastnění vlastnických práv k pozemku je jen vyvlastnitel (zde ŘSD ČR) a vyvlastňovaný, a nemůže se proto tohoto řízení účastnit žádný jiný subjekt, tedy stát, v jehož prospěch bylo rozhodnuto. 12. Oba správní orgány také měly rozhodnout v rozporu s kogentní definicí vyvlastnitele (§ 2 písm. c/ zákona o vyvlastnění), kterým je ten, jenž se domáhá, aby na něj přešlo vlastnické právo k vyvlastňovanému pozemku, a proto nelze rozhodnout o vyvlastnění ve prospěch jiného, samostatného subjektu práv a povinností – tj. státu. 13. Žalobce konkrétně uvedl, že je-li účastenství v zákoně o vyvlastnění vymezeno kogentním způsobem (což shodně platí u všech ostatních procesních předpisů platných v České republice), nemohly tedy správní orgány dovodit oprávnění ŘSD ČR jednat ve vyvlastňovacím řízení ve prospěch státu pouze z ustanovení § 55 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen také „zákon o majetku ČR“), dle jehož odst. 1 organizace nemají vlastní majetek; za podmínek stanovených tímto zákonem nabývají majetek pro stát a jejich příslušnost hospodařit s majetkem (§ 8) se řídí ustanovením § 9. Je tedy dle žalobce zřejmé, že ustanovení § 55 odst. 1 zákona o majetku ČR se úzce vztahuje jen na nabývání majetku pro stát v režimu tohoto zákona (například kupní smlouvou, kterou byl žalobce ochoten s ŘSD ČR uzavřít, pokud by však obsahovala správně vypočtenou tržní cenu ve smyslu nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1904/14 a II. ÚS 1135/14)), nikoliv však v režimu zákona o vyvlastnění, zákona o urychlení výstavby infrastruktury, popř. zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), podle nichž (a jen podle nichž) měly oba správní orgány jednat a rozhodovat. 14. V rámci druhého žalobního bodu žalobce namítal vadu správních řízení spočívající v podjatosti rozhodujících správních orgánů I. i II. stupně. 15. Žalobce v řízení vznesl námitku podjatosti správních orgánů I. i II. stupně opírající se o tvrzení, které podepřel důkazy, jež nebyly nikterak zpochybněny a byly i Ministerstvem pro místní rozvoj jako orgánem o této námitce dříve rozhodujícím považovány za v