9 Afs 137/2016 — Nejvyšší správní soud

31 Af 4/2017- 235 - text  14 31 Af 4/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Magdaleny Ježkové a soudců JUDr. Jany Kábrtové a Mgr. Tomáše Blažka ve věci žalobce: AUTOTRANS PETROL s.r.o., v konkursu, IČO 25252771 sídlem Jaroměřská 47, 552 11 Velichovky zastoupený advokátem Mgr. Zbyňkem Čermákem sídlem Gočárova třída 504/54, 500 02 Hradec Králové proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno za účasti: Kancelář správců v.o.s., IČO 04204867 insolvenční správce žalobce sídlem Čechyňská 419/14a, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 12. 2016, č. j. 53850/16/5300-22442-711492, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 12. 2016, č. j. 53850/16/5300-22442-711492, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 8 228 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku do rukou jeho zástupce. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce napadl žalobou dle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v záhlaví specifikované rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl jeho odvolání proti celkem 19 rozhodnutím (dodatečným platebním výměrům) vydaným dne 21. 12. 2015 Finančním úřadem pro Královéhradecký kraj (dále jen „správce daně“). Správce daně doměřil žalobci daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období červen 2012 až prosinec 2013 v celkové výši 89 282 827 Kč, zároveň mu předepsal penále z doměřené daně. 2. Důvodem doměření DPH bylo neuznání žalobcem nárokovaného odpočtu daně z nákupů pohonných hmot uplatněného na ř. 40 daňových přiznání. Žalobce v kontrolovaném období nakupoval pohonné hmoty od tuzemských dodavatelů s místem nakládky v jiných členských státech, z místa nakládky je přepravoval přímo do tuzemska buď svými přepravními prostředky, anebo najatými přepravci. Předmětné pohonné hmoty byly následně stočeny buď na čerpacích stanicích patřících žalobci, pronajatých žalobcem, nebo na čerpacích stanicích jeho odběratelů. Správce daně posoudil tyto transakce jako pořízení zboží z jiného členského státu EU ve smyslu § 16 odst. 5 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“), žalobci tedy dle správce daně vznikla povinnost přiznat daň dnem přemístění zboží do tuzemska ve smyslu § 25 odst. 2 a 3 zákona o DPH. S odkazem na rozsudek Evropského soudního dvora (nyní Soudní dvůr Evropské unie, dále jen „Soudní dvůr“) ze dne 6. 4. 2006, ve věci C-245/04, EMAG Handel Eder OHG proti Finanzlandesdirektion für Kärnten (dále jen „EMAG“), a na rozsudek Soudního dvora ze dne 16. 12. 2010 ve věci C-430/09, Euro Tyre Holding BV proti v Staatssecretaris van Financiën (dále jen „Euro Tyre“), správce daně konstatoval, že osobou uskutečňující pořízení zboží uvnitř EU je osoba, která zboží přepravovala a která měla v průběhu přepravy právo se zbožím nakládat jako s vlastní věcí, tj. v daném případě žalobce. Žalobci vznikl nárok na odpočet daně, avšak na ř. 43 daňových přiznání. Žalovaný se s uvedenými závěry správce daně plně ztotožnil. 3. V průběhu soudního řízení byl prohlášen konkurs na majetek žalobce. Krajský soud proto (s ohledem na tehdejší judikaturu Nejvyššího správního soudu) žalobci sdělil, že prohlášením konkursu na jeho majetek došlo v souladu s § 263 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“), ex lege k přerušení soudního řízení vedeného v této věci pod sp. zn. 31 Af 4/2017 a že dle § 264 odst. 2 může insolvenční správce dlužníka AUTOTRANS PETROL s.r.o. (Kancelář správců v.o.s.) podat návrh na pokračování v řízení (přičemž by se stal účastníkem řízení namísto žalobce). Insolvenční správce této možnosti využil. 4. Následně však rozšířený senát Nejvyššího správního soudu rozsudkem ze dne 10. 7. 2018, č. j. 4 As 149/2017 – 121, dovodil, že vedení insolvenčního řízení s účastníkem řízení ve věcech správního soudnictví jako dlužníkem nemůže mít žádný vliv na soudní řízení ve správním soudnictví. Jinak řečeno, skutečnost, že insolvenční soud prohlásil v průběhu řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu konkurs na majetek žalobce, nemá vliv na pokračování daného řízení, tj. řízení se nepřerušuje dle § 263 odst. 1 insolvenčního zákona (viz také rozsudek NSS ze dne 2. 8. 2018, č. j. 10 Afs 187/2017 – 35). Zároveň platí, že rozhodnutí insolvenčního soudu nemá žádný vliv na procesní postavení dlužníka v rámci řízení ve správním soudnictví (dlužník tedy je i nadále účastníkem daného řízení). S ohledem na uvedený judikaturní obrat krajský soud začal v této věci opětovně jednat jako s žalobcem přímo se společností AUTOTRANS PETROL s.r.o., nikoliv s jejím insolvenčním správcem, společností Kancelář správců v.o.s. Zmíněný insolvenční správce nicméně využil možnosti uplatňovat v tomto řízení práva osoby zúčastněné na řízení. II. Shrnutí argumentace obsažené v žalobě 5. Žalobce předně poukázal na skutečnost, že správce daně vydal dne 20. 5. 2015 zajišťovací příkazy, kterými uložil žalobci, aby okamžikem jejich vydání zajistil úhradu dosud nestanovené daně z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 2012 až prosinec 2013 složením jistoty na depozitní účet správce daně v celkové výši 89 281 414 Kč. Žalobce podal proti uvedeným zajišťovacím příkazům odvolání, které žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 29. 6. 2015. Žalobce toto rozhodnutí žalovaného napadl žalobou, které vyhověl krajský soudu rozsudkem ze dne 26. 10. 2016, č. j. 31 Af 55/2015 – 333. Finanční orgány však nepřizpůsobily průběhu daňového řízení (vedeného v nyní posuzované věci) soudnímu přezkumu zajišťovacích příkazů. Správce daně dne 21. 12. 2015 vydal dodatečné platební výměry, v důsledku čehož nastala situace uvedená v § 168 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“), aniž by se správce daně zabýval námitkami uplatněnými žalobcem proti zajišťovacím příkazům. Dne 1. 12. 2016 (tedy poté, co byl rozsudek krajského soudu č. j. 31 Af 55/2015 – 333 již doručen účastníkům) pak žalovaný vydal nyní posuzované rozhodnutí. Ani žalovaný nepřezkoumal napadené zajišťovací příkazy a nezabýval se námitkami, které proti nim žalobce uplatnil. 6. Vydání uvedených zajišťovacích příkazů pak dle žalobce bylo prvním úkonem správcem daně vůči němu, kterým byla zahájena daňová kontrola v této věci (ve smyslu § 87 odst. 1). K doručení zajišťovacích příkazů do datové schránky žalobce totiž došlo ještě před sepsáním protokolu o zahájení daňové kontroly. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nesprávně dovozuje, že daňová kontrola byla zahájena dne 20. 5. 2015 při ústním jednání, jehož průběh je zaznamenán v protokolu. Žalobce je ale názoru, že tímto úkonem jej správce daně již pouze seznámil s tím, že daňová kontrola bude prováděna. V návaznosti na uvedenou skutečnost žalobce namítl, že lze mít důvodné pochybnosti o zákonném zahájení daňové kontroly. Pokud platí, že zajišťovací příkazy jsou neúčinné, jak dovodil krajský soud v rozsudku č. j. 31 Af 55/2015 – 333, daňová kontrola byla zahájena nezákonně. Od toho se odvíjí práva a povinnosti účastníků řízení a běh lhůt k vyměření daňové povinnosti. Žalovaný tuto podstatnou otázku v napadeném rozhodnutí nevyřešil. 7. Žalobce dále namítl nezákonnost napadeného rozhodnutí spočívající v porušení základních zásad daňového řízení, v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, v nedostatečně odůvodněných pochybnostech k účetnictví žalobce, v nesprávném výkladu přenesení důkazního břemene a v neprovedení navrhovaných důkazních prostředků. 8. Žalobce je názoru, že unesl své důkazní břemeno, které jej ve smyslu § 92 odst. 3 daňového řádu tížilo, neboť předložil správci daně formálně bezvadné daňové doklady se všemi požadovanými náležitostmi. Důkazní břemeno tak přešlo na správce daně. K tomu, aby správce daně unesl své důkazní břemeno dle § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu, pak nestačí pouhé popření skutečností tvrzených daňovým subjektem. Správce daně je povinen předložit dostatek podkladů, které jeho pochybnosti odůvodňují, nemůže vycházet pouze z teoretických spekulací nebo konstrukcí. Správce daně vyzval dne 18. 6. 2015 žalobce, aby prokázal, kým byla uskutečněna přeprava z jiného členského státu do tuzemska. Správce daně ale nevyjádřil, jaké konkrétní pochybnosti má o předloženém účetnictví žalobce. Jestliže správce daně kvalifikovaným způsobem nezpochybnil účetnictví žalobce, bylo jeho povinností z tohoto účetnictví vycházet. Žalobce tedy přijatými daňovými doklady na zakoupení pohonných hmot v tuzemsku od daňových subjektů působících na území ČR unesl své důkazní břemeno zakládající nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na ř. 40, neboť zboží bylo zakoupeno na území ČR s příslušným DPH. 9. Správce daně si vytvořil domněnku o možné nevěrohodnosti předložených účetních dokladů a tuto domněnku z vlastní evidence ve vztahu k dodavatelům žalobce neprověřil. Žalobce tak byl zatěžován nepřípustným požadavkem