10 Afs 113/2018 — Nejvyšší správní soud

31 Af 49/2018- 75 - text  9 31 Af 49/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Magdaleny Ježkové a soudců JUDr. Jany Kábrtové a Mgr. Tomáše Blažka ve věci žalobkyně: R.Š. proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně, Masarykova 427/31 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. srpna 2018, č. j. 33829/18/5100–41453–711866, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Včas podanou žalobou namítala žalobkyně nezákonnost shora identifikovaného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl její odvolání proti rozhodnutím Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj, ze dne 2. 4. 2013, č. j. 422352/13/2701–25200–608353, č. j. 422395/13/2701–25200–608353, č. j. 422397/13/2701–25200–608353, ze dne 12. 4. 2013, č.j. 424787/13/2701-25200-608353, č.j. 422819//13/2701-25200-608353, ze dne 12. 3. 2014, č.j. 384934/14/2701-25200-608353, o zřízení zástavního práva podle § 170 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) s přiměřeným použitím ust. § 1309 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). 1) Obsah žalobních bodů 2. Žalobkyně konstatovala, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neplatné a nicotné, protože neobsahuje zákonem stanovené náležitosti a naopak obsahuje neexistující zůstatky nedoplatků na daních a je tudíž třeba na něho nahlížet, jako by neexistovalo. Zůstatky nedoplatků na daních vycházejí dle jejího názoru z nezákonného jednání správce daně, který vydal dodatečné platební výměry za rok 2003 a 2004, a následujících výměrů nedoplatků daňových povinností u subjektu P. Š.. 3. V další části žaloby žalobkyně podrobně rozebrala proces daňové kontroly a následně i proces vyměření daně za zdaňovací období roku 2003 u uvedeného daňového subjektu, tedy P. Š., s nepochybným závěrem, že správce daně nezachoval poměr rozdělení příjmů a výdajů na spolupracující osobu v maximální výši, a dle jejího názoru svévolně určil částku rozdílu na 539 860 Kč namísto 540 000 Kč. Dále přesným výpočtem argumentovala, že považuje za zřejmé, že podíl výdajů nečiní 13,36 %, ale 13,36332 %, a rozdíl mezi příjmy a výdaji by činil maximální možnou hranici, tedy 540 000 Kč. Měla za to, že správce daně na základě protizákonného výpočtu vydal dodatečný platební výměr na rok 2003 na částku 1 042 491 Kč. Doměřená částka přitom měla činit 1 042 427 Kč. Dodatečný platební výměr měl být na částku nižší, čímž došlo k porušení práv daňového subjektu. 4. Dále se žalobkyně vyjádřila ke zdaňovacímu období roku 2004. Popsala průběh daňové kontroly a zdůraznila, že správce daně nezachoval poměr rozdělení příjmů a výdajů na spolupracující osobu v maximální výši, kdy jej omezovala pouze limitní částka 540 000 Kč. Správce daně svévolně určil částku rozdílu na 538 669 Kč. Považovala za zřejmé, že podíl výdajů nečinil 2,97 %, ale 2, 97733 5 %, čímž by respektoval rozhodnutí daňového subjektu a rozdíl mezi příjmy a výdaji by činil maximální možnou hranici, tedy 540 000 Kč. Vyslovila přesvědčení, že správce daně vyměřil daň za předmětná zdaňovací období ve výši 5 522 848 Kč v rozporu se zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“) a ustálenou judikaturou, neboť daň měla být vyměřena v nižší částce. 5. Žalobkyně zdůraznila, že z logiky věci dle jejího názoru plyne, že předmětné platební výměry jsou nezákonné, neplatné a nicotné, a proto všechny na ně navazující výměry na daň i její příslušenství jsou rovněž nezákonné, neplatné a nicotné a je třeba na ně nahlížet, jako by neexistovaly. 6. Dále uvedla, že napadená rozhodnutí jsou nezákonná, protože správce daně nevedl řádně správu daně a není tedy prokazatelné, v jaké výši a zda vůbec existuje daňový nedoplatek. Vyslovila přesvědčení, že správce daně měl z moci úřední dle § 64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní“) vrátit přeplatky na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků daňovému subjektu nebo převést na nedoplatek na dani, pokud ke dni vrácení přeplatku takový nedoplatek existoval a to v termínu dle platného zákona. Správce daně minimálně v případě vrácení přeplatku za rok 2008 nepostupoval v souladu se zákonem a přeplatky začal řešit až na základě žádosti daňového subjektu, a to až 4. 3. 2009. Správce daně tak v rozporu se zákonem navyšoval penále a úrok z prodlení z nedoplatku daně, když ten měl být od dubna 2008 postupně umořován. Správce daně dle názoru žalobkyně nepostupoval v souladu se zákonem, když zpětně z úřední povinnosti nezrušil a neopravil všechna dotčená rozhodnutí a výměry, které by reflektovaly převod přeplatků na nedoplatek na dani, pokud vůbec existoval. Minimálně tedy od 21. 3. 2008 jsou všechna dotčená rozhodnutí a výměry související s daní z příjmu fyzických osob, včetně příslušenství, nezákonné, neplatné, nicotné a je třeba na ně nahlížet, jako by neexistovaly. Rovněž tak dodatečný platební výměr na daň z přidané hodnoty ze dne 29. 9. 2008 vydaný na částku 812 646 Kč je naprosto shodný s výměrem ze dne 3. 5. 2007. Je nezákonný, neplatný, nicotný je třeba na něj nahlížet tak, jako by neexistoval ani jeden z nich. 7. Dále žalobkyně konstatovala, že napadené rozhodnutí směřuje proti majetku ve společném jmění manželů a je vůči příjemci účinné okamžikem jeho oznámení. Toto rozhodnutí správce daně zaslal žalobkyni až dne 4. 11. 2016. Do tohoto data nebylo vůči žalobkyni účinné, a nenabylo právní moci, byť postihovalo její majetek. Správce daně postihl zástavním právem i podíl žalobkyně na společném jmění manželů, aniž jí umožnil řádně se bránit a zvrátit toto rozhodnutí buď v rámci vyměřovacího řízení nebo v rámci přezkumu tohoto postupu ve správním soudnictví. Správce daně záměrně nebo svou nedbalostí nedoručil napadené rozhodnutí žalobkyni v dubnu 2013, ale až listopadu 2016, a to ve fázi, kde je movitý i nemovitý majetek náležející do společného jmění manželů zpeněžován v rámci daňové exekuce. Měla za to, že není možné přičíst k její tíži, že až nyní upozorňuje na protiprávní jednání správce daně a využívá svého ústavního práva chránit svůj majetek. Správce daně má kdykoliv v průběhu řízení z úřední povinnosti postupovat podle § 121 odst. 1 daňového řádu a přezkoumat nezákonné rozhodnutí. Upozornila, že žalovaný zapomíná, že procesní chybou správce daně se stalo, že žalobkyně nemohla brojit proti nezákonnému postupu správce daně dříve, tedy ještě v dubnu 2013. Správce daně tak učinil napadené rozhodnutí i celé daňové řízení zmatečným, nesmyslným, neurčitým a protizákonným, trpícím zásadními vadami, které jej činí nicotným. Odkázala přitom na judikaturu Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp.zn. ÚS 1463/09 a ÚS 1611/07. 8. Závěrem žalobkyně uvedla, že dle jejího názoru „neexistuje zástavní právo a tím doba pro doměření a vymáhání evidovaného daňového nedoplatku uvedeného v napadeném rozhodnutí i ostatních rozhodnutích správce daně uplynula (nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 161/07, ÚS 2082)“. 2) Písemné vyjádření žalovaného 9. Žalovaný trval na právním názoru vysloveném v žalobou napadeném rozhodnutí a plně odkázal na skutečnosti v něm uvedené. 10. Dále uvedl, že žalobkyně zřejmě nepochopila, či nechce chápat, že důkazy a námitky, které směřují do jiných řízení, zejména nalézacího řízení, musí být uplatněny právě tehdy. V dalších řízeních pro jejich uplatnění jednak není prostor a jednak by tím docházelo k prodlužování řízení donekonečna. Pokud tedy jde o věc již pravomocně rozhodnutou, a to jak v rámci rozhodování veřejné správy, tak i případně v rámci následného soudního přezkumu, nelze již vést ve věci samé řízení, respektive znovu o věci samé rozhodnout. 11. Žalovaný konstatoval, že zástavní právo správce daně, kdy zástavou je nemovitá věc podléhající evidenci v katastru nemovitostí, vzniká již doručením rozhodnutí o zřízení zástavního práva příslušnému katastrálnímu úřadu (§ 170 odst. 4 daňového řádu). Prima facie je tedy zřejmé, že v daňovém právu může správce daně zřídit zástavní právo tak, že pouze doručí rozhodnutí o vzniku zástavního práva správce daně příslušnému katastrálnímu úřadu, doručení rozhodnutí o vzniku zástavního práva správce daně daňovému subjektu, případně i jeho manželovi, je ryze informativního charakteru, neboť nemá vliv na vznik zástavního práva správce daně. Podotkl, že v daném případě došlo ke zřízení správcovského zástavního práva k nemovité věci pana Š.a, který byl jako individuální vlastník nemovitostí zapsán do katastru, ačkoliv zde mělo být zapsáno vlastnictví ve formě společného jmění manželů jeho a jeho manželky (žalobkyně). Jelikož správcovské zástavní právo vzniká doručením příslušnému katastrálnímu úřadu, a nikoliv daňovému subjektu, případně druhému z manželů, a jelikož lze zřídit správcovské zástavní práv