1 Azs 105/2008 — Nejvyšší správní soud

36 Az 2/2020- 65 - text  9 36 Az 2/2020 [OBRÁZEK][OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Jaroslavem Vávrou, v právní věci žalobce: S. N. zastoupen advokátkou Mgr. Terezou Smutnou sídlem Bratranců Veverkových 396, 530 02 Pardubice proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, IČ 00007064 Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 27. 12. 2019, č. j. OAM-331/ZA-ZA06-ZA17-PD3-2011, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Tlumočnici Jeleně Tomkové, bytem X, se přiznává tlumočné ve výši 525 Kč, které bude vyplaceno z účtu Krajského soudu v Hradci Králové do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Odměna ustanovené advokátky Mgr. Terezy Smutné se určuje ve výši 22 808,50 Kč. Odměna bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Hradci Králové do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobou doručenou soudu dne 27. 1. 2020 se žalobce domáhal soudního přezkumu napadeného rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný podle ust. § 53a odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v platném znění (dále jen „zákon o azylu“) zamítl žádost žalobce o prodloužení doplňkové ochrany ve smyslu ust. § 14a zákona a azylu a tuto doplňkovou ochranu neprodloužil. 2. Soud pro úplnost dodává, že soudní řízení ve věci neprodloužení doplňkové ochrany je u zdejšího soudu vedeno i v případě manželky žalobce, když v jejím případě byla podána prakticky identická žaloba. 3. Žalobce v žalobě a zejména pak v jejím doplnění uvedl, že v České republice žije s rodinou od roku 2006. V roce 2013 mu byla udělena doplňková ochrana, která byla následně dvakrát prodloužena. Žádosti o další prodloužení doplňkové ochrany ze dne 26. 7. 2018 nebylo s ohledem na zlepšení bezpečnostní situace v Bělorusku vyhověno. Žalobce se sice shoduje s žalovaným, že od roku 2012 došlo v Bělorusku k mírnému zlepšení situace, avšak stále se jedná o nedemokratický stát, výrazně potlačující lidská práva. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí vůbec nevypořádal s oficiálními prohlášeními a rozhodnutími orgánů Evropské unie, Organizace spojených národů i České republiky. Odkázal přitom na usnesení Evropského parlamentu ze dne 19. 4. 2018 o Bělorusku, z něhož vyplývá, že Bělorusko je stále zemí, kde dochází k omezování lidských práv, zastrašování a zadržování osob, které nesouhlasí s politickým režimem. Na toto usnesení navázala i Rada Evropské unie v rozhodnutí ze dne 25. 2. 2019, z něhož plyne prodloužení omezujících opatření vůči Bělorusku, přijatých v roce 2012. Znepokojení nad situací v oblasti lidských práv v Bělorusku pak vyjadřuje i rezoluce Organizace spojených národů přijatá dne 12. 7. 2019. Žalobce je s ohledem na svoji trestní minulost předmětem zájmu státních orgánů. Kromě uvedeného by žalobce mohl čelit perzekuci i s ohledem na své předchozí náboženské vyznání (Svědci Jehovovi). V Bělorusku jsou Svědci Jehovovi zavrhovanou církví. Žalobce tak má důvodnou obavu z pronásledování v případě návratu do vlasti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 29. 8. 2017, č. j. 9 Azs 39/2019-77 a rozsudek NSS ze dne 24. 8. 2017, č. j. 1 Azs 227/2017-33, podle nichž má odůvodněná obava z pronásledování prospektivní povahu. Rozhodujícím kritériem má být přiměřená pravděpodobnost. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí unáhlil, pokud učinil závěr o tom, že Svědci Jehovovi jsou v Bělorusku mimo nebezpečí. Žalovaný postupoval v rozporu se zásadou přiměřené pravděpodobnosti, neboť s ohledem na pronásledování Svědků Jehovových v jiných zemích (Rusko) existuje pravděpodobnost, že k tomuto může docházet i na území Běloruska. O tom svědčí i přiložené zahraniční články. Žalovaný však ve svém rozhodnutí vycházel pouze z malého množství dostupných informací. Navíc, podle NSS (rozsudek ze dne 29. 2. 2012, č.j. 2 Azs 38/2011-47) by měl žalovaný vycházet při rozhodování o doplňkové ochraně do jisté míry i z tvrzení žalobce. 4. Dále žalobce v žalobě namítal, že se žalovaný nikterak nezabýval otázkou možného zásahu do soukromého a rodinného života žalobce v případě neprodloužení doplňkové ochrany. V České republice žije s manželkou od roku 2006. Žije zde také jeho dcera a tři vnučky, se kterými je v pravidelném kontaktu. V Bělorusku žádnou rodinu nemá, jen přátele, se kterými se však nestýká a není s nimi v kontaktu. Odloučení od příbuzných by pro něj znamenalo nepřiměřený zásah do rodinného života, přičemž s ohledem na nebezpečí v Bělorusku by již své příbuzné nemusel nikdy spatřit. V České republice si vytvořil zázemí, má zde rodinu, bydlení a majetkové vazby. Závěrem pak s ohledem na uvedené žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil. 5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že námitky žalobce jsou neopodstatněné. Odkázal na správní spis a napadené rozhodnutí. Osvětlil, že již v minulém rozhodnutí dospěl k závěru, že žalobce není ve své vlasti pronásledován azylově relevantním způsobem, nemohl však vyloučit riziko nebezpečí vážné újmy po přijetí restriktivní novely zákona z roku 2012, která zpřísnila dohled nad politickými aktivisty v Bělorusku. V řízení o udělení doplňkové ochrany se zabýval náboženskou minulostí žalobce i jeho politickým profilem. Při posuzování žádosti o prodloužení doplňkové ochrany vycházel jak ze spisového materiálu k řízení ve věci mezinárodní ochrany, obsahu žádosti žalobce o prodloužení, protokolu o pohovoru k žádosti, tak i informací týkajících se bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Bělorusku, které shromáždil v průběhu správního řízení. Z podkladů shromážděných žalovaným jasně vyplývá, že v Bělorusku došlo k takovému zlepšení bezpečnostních poměrů, že žalobci s ohledem na jeho osobní situaci již nic nebrání v navrácení se do své vlasti, aniž by tam byl vystaven nebezpečí vážné újmy. Žalovaný připomněl, že doplňková ochrana je mimořádným pobytovým statusem a neslouží k pouhé úpravě pobytu cizinců na území České republiky. Neprodloužení doplňkové ochrany nebrání žalobci v tom, aby si svůj další případný pobyt na území České republiky upravil v souladu s příslušnými právními předpisy, zejména zákonem o pobytu cizinců. Sám žalobce se podle žalovaného vyjádřil tak, že chce v České republice žádat o trvalý pobyt. Žalovaný závěrem označil námitky žalobce za účelové a spekulativní a navrhl zamítnutí žaloby. 6. Krajský soud v řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích žalobních bodů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům. 7. Předně krajský soud konstatuje, že žalované rozhodnutí není nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů nebo nesrozumitelnost či netrpí jinou vadou (§ 76 s.ř.s.). Výrok v dané věci o neprodloužení doplňkové ochrany odpovídá platné právní úpravě a v odůvodnění byly uvedeny veškeré důvody výroku rozhodnutí, podklady pro jeho vydání a úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů (§ 68 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění). Žalobce v žalobě převážně opakuje, případně částečně rozvíjí, to, co již uvedl ve své žádosti o prodloužení doplňkové ochrany a posléze během pohovoru k této žádosti dne 24. 4. 2019. 8. Podle ust. § 14a odst. 1 zákona o azylu „Doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.“ 9. Podle ust. § 53a odst. 4 zákona o azylu „Osoba požívající doplňkové ochrany je oprávněna požádat o prodloužení doby, na kterou je doplňková ochrana udělena. Tuto žádost musí osoba požívající doplňkové ochrany podat nejpozději 30 dnů před uplynutím doby, na níž je jí doplňková ochrana udělena. Pokud podání žádosti o prodloužení doplňkové ochrany ve stanovené lhůtě zabrání důvody na vůli osoby požívající doplňkové ochrany nezávislé, je oprávněna tuto žádost podat do 3 pracovních dnů po odpadnutí těchto důvodů. Ministerstvo prodlouží dobu, po kterou je udělena doplňková ochrana, v případě, že osobě požívající doplňkové ochrany i nadále hrozí vážná újma (§ 14a) a nenastanou-li důvody pro její odejmutí (§ 17a). Doplňková ochrana se prodlouží nejméně o 2 roky; je-li důvodné nebezpečí, že by osoba požívající doplňkové ochrany mohla závažným způsobem narušit veřejný pořádek nebo ho již narušuje, prodlouží se doplňková ochrana o 1 rok. Při prodlužování doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny se post