7 Afs 216/2006 — Nejvyšší správní soud

52 A 5/2022- 140 - text 17 52 A 5/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci v Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Petry Venclové, Ph.D., a JUDr. Aleše Korejtka v právní věci žalobců: a) K. Z. b) P. Z. c) H. Č. všichni zastoupeni advokátem JUDr. Milošem Tuháčkem sídlem Převrátilská 330, Tábor proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje sídlem Komenského nám. 125, 5321 11 Pardubice za účasti: 1) CETIN, a. s., IČO: 04084063 sídlem Českomoravská 2510/19, 190 00 Praha 2) ZAPA beton, a. s., IČO: 25137026 sídlem Vídeňská 495, 142 00 Praha zastoupený advokátem JUDr. Vavřincem Kopincem sídlem Dachov čp. 86, 539 55 Miřetice 3) Město Hlinsko, zastoupené advokátem JUDr. Lubomírem Málkem sídlem Horní čp. 6, Havlíčkův Brod o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 2022, č. j. KrÚ 96041/2021/146/2019/OMSŘI/Ma, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobci (dále v textu i jako „žalobce“) se včasnou žalobou domáhali soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Hlinsko ze dne 21. 10. 2019, č. j. Hl 72963/2019/SÚ, jímž byl podle ust. § 94b odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, v platném znění (dále jen „stavební zákon“), a podle ust. § 13a vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, v platném znění (dále jen „vyhláška 503/2006 Sb.“), schválen stavební záměr na stavbu „Betonárka ZAPPA Hlinsko – dočasná stavba do 31. 12. 2022“ (dále jen „stavba“ nebo „betonárka“) na pozemcích uvedených v tomto rozhodnutí stavebního úřadu. Žalobci odůvodnili žalobu následujícím způsobem: 2. Žalobci uvedli v žalobě v podstatě dva žalobní body v části III. žaloby pod body 1 a 2. V bodu ad 1) namítli porušení § 78 odst. 5 správního řádu, přičemž tvrdili, že předchozí rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 9. 2020, č. j. KrÚ 71113/2020/2019/146/OMSŘI/Ma, bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočkou v Pardubicích ze dne 29. 7. 2021, č. j. 52 A 77/2020-235 (dále jen „předchozí rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 9. 2020“ a „zrušující rozsudek krajského soudu“), ve kterém krajský soud vytkl žalovanému, že se nevypořádal s odvolacími námitkami a s jejich vyjádřeními k podkladům I. rozhodnutí žalovaného, přičemž krajský soud vycházel z názoru, že revizní závazné stanovisko, vydané Městským úřadem Hlinsko dne 4. 12. 2018 (dále jen i jako „závazné stanovisko“), neobsahovalo hodnocení námitek žalobců a odůvodnění závazného stanoviska dle § 149 správního řádu neodpovídalo požadavku na odůvodnění meritorního rozhodnutí dle § 68 odst. 3 správního řádu. Žalobci v tomto žalobním bodu namítli, že se správní orgány v novém závazném stanovisku a v žalovaném rozhodnutí dostatečně nezabývaly argumenty žalobců, které se týkaly zařazení betonárky do plochy těžké průmyslové výroby, a nevyhodnotily dostatečně vlivy provozu betonárky na životní prostředí. Žalobci tedy namítli, že se správní orgány neřídily právně závazným názorem obsaženým v předchozím zrušujícím rozsudku krajského soudu. V druhém žalobním bodu ad 2), obsaženém v části III. žaloby, uvedli žalobci pod body 1 – 5 námitky, se kterými se podle jeho názoru správní orgány nevypořádaly. Předně namítli, že krajský úřad Pardubického kraje se v potvrzení závazného stanoviska, vydaném Městským úřadem Hlinsko, nevypořádal s námitkami žalobců, které vznesly vůči výkladu a aplikace metodiky vydané Ministerstvem pro místní rozvoj ČR, nazvaném Standart vybraných činností územního plánu (dále jen „metodika MMR“), jejíž obsah je standardizace výstupů pro závazné výkresy územních plánů a definování datového modelu vybraných části územního plánu. Správní orgány se nedostatečně zabývaly výkladem pojmu „lehká průmyslová výroba“ jako neurčitým právním pojmem. Závazné stanovisko nevymezilo, zda betonárka odpovídá hlavnímu využití nebo využití podmíněně nepřípustnému, přičemž název plochy obsahuje přívlastek za pomlčkou „lehký průmysl“. Správní orgány se nevypořádaly s názorem žalobců, že by „nedávalo smysl“, aby se v přípustném využití i v názvu plochy takto upřesňovalo využití plochy, když i hlavní využití umožňovalo veškerou průmyslovou činnost. Tvrzení žalovaného, že „název plochy není pro posouzení v souladu záměru s podmínkami využití ploch určující“ je tak třeba „odmítnout“. Další námitka bod ad 3) v druhém žalobním bodu rovněž směřuje proti výkladu zmíněné metodiky MMR, závazné stanovisko neobsahuje analogii betonárky s jinými přípustnými provozy (typy aktivit) uvedenými v předmětném výčtu a neposouzení vlivu konkrétního záměru na území, zejména na obytnou zástavbu. Závazné stanovisko rovněž nepřípustně zlehčuje charakter činnosti v betonárně, když tento provoz nespočívá pouze v samotném míchání betonové směsi, ale může znamenat například únik cementu a popílku atd. Konečně v poslední námitce ad 5) v druhém žalobním bodu žalobci namítli, že v závazném stanovisku je nepřípustně konstruováno splnění regulativů podmíněné přípustné činnosti za situaci, kdy není naplněna specifická podmínka bezproblémového napojení na plánovanou přeložku silnice I./34. Žalobci dále uvedli v průběhu řízení další argumenty, například na územní plány, v nichž jsou betonárky oproti závaznému stanovisku zařazeny v plochách výroby těžké, územní plán nebyl interpretován v souladu se zájmy osob, jichž by se povolovaná stavba mohla dotknout, tedy žalobců. Žalovaným rozhodnutím a závazným stanoviskem, které bylo podkladem pro žalované rozhodnutí, bylo tedy dle názoru žalobců zasaženo do jejich práva na spravedlivý proces, v žalovaném rozhodnutí chybějí stěžejní důvody na kterých je rozhodnutí postaveno, a toto neodpovídá požadavkům stanoveným v § 68 odst. 3 správního řádu, když v něm nejsou uvedeny důvody výroky, podklady pro jejich vydání, ani úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů. Žalované rozhodnutí je pak podle názoru žalobců nepřezkoumatelné. Žalobci navrhli, aby soud žalované rozhodnutí zrušil a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. 3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě poukázal na rozhodné skutečnosti vyplývající z žalovaného rozhodnutí a ze závazného stanoviska, vydaném krajským úřadem Pardubického kraje, respektive potvrzení závazného stanoviska, vydané Krajským úřadem Pardubického kraje dne ze 4. 12. 2018. Odkázal na obsah závazného stanoviska a žalovaného rozhodnutí, navrhl, aby soud žalobu zamítl. Osoby zúčastněné na řízení vyhodnotily žalobu jako nedůvodnou a ztotožnily se s důvody, o které žalovaný opřel výrok žalobou napadené rozhodnutí. 4. Krajský soud v řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích žalobních bodů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům: 5. Na tomto místě soud považuje za vhodné připomenout, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku. Podle rozsudku NSS ze dne 22. 10. 2014, č. j. 6 Ads 237/2014-9 (srov. též rozsudek NSS ze dne 28.5.2009, č.j. 9 Afs 70/2008-13) „povinnost orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hork v. Nizozemí). Námitku lze vypořádat i tak, že soud v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní a tím - minimálně implicite – námitku vypořádá. Absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění rozhodnutí soudu nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto požadavek by mohl vést až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní soud vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení. Rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 - 13, dostupný na www.nssoud.cz). Akceptována je odpověď implicitní i Ústavním soudem (srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09 /odstavec 4 odůvodnění/, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10 /odstavec 5 odůvodnění/, usnesení ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 515/09 /odstavec 6 odůvodnění/, nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68). Obdobně se k této otázce staví i Nejvyšší správní soud (srov. rozsudky ze dne 29. 3.