8 Azs 290/2018 — Nejvyšší správní soud

28 A 8/2022- 60 - text  16 28 A 8/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Konečnou ve věci žalobce: H. M. zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 25 adresa pro doručování: AK Čechovský & Václavek, s. r. o. Opletalova 25, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie Olšanská 2, P. O. Box 78, Praha 3 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 2022, č. j. CPR-33944-4/ČJ-2022-930310-V234, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a rozhodnutí správního orgánu 1. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 12. 9. 2022, čj. KRPA-297007-6/ČJ-2022-000022-50, kterým mu byla uložena povinnost dle ustanovení § 50a odst. 2 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), opustit území členských států Evropské unie. II. Shrnutí žalobních bodů 2. Včas podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání zákonnosti shora uvedeného rozhodnutí a navrhl jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Dle jeho názoru žalovaný nezjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, následně nesprávným a v konkrétní situaci žalobce nepřiléhavým způsobem aplikoval zákonná ustanovení a dopustil se zásadních chyb v aplikaci a výkladu právních norem, čímž zatížil své rozhodnutí nezákonností a nepřezkoumatelností. Svoje námitky žalobce soustředil do následujících dvou žalobních bodů: Nedostatečně zjištěný skutkový stav věci 3. Žalobce je přesvědčen, že správnímu orgánu I. stupně poskytl veškerou nezbytnou součinnost, aby mohl být objasněn skutkový stav v souladu s ustanovením § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), když v rámci podání vysvětlení označil skutečnosti i osoby, které svědčí v jeho prospěch. Správní orgán I. stupně však v rozporu se svou povinností zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, učinil svá skutková zjištění na základě podaného vysvětlení žalobce a provedených lustrací, aniž by provedl nezbytné důkazy ke zjištění a posouzení intenzity zásahu do soukromého a rodinného života žalobce i jeho rodinných příslušníků. Na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu pak dospěl k nesprávnému závěru o přiměřenosti svého rozhodnutí z hlediska zásahu do rodinného a soukromého života žalobce. V této souvislosti žalobce upozornil na judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně na rozsudek ze dne 16. 10. 2019, čj. 7 Azs 374/2018-28, v němž uvedený soud uvedl: „Na stranu druhou však musí být závěry o přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života cizince, jemuž je povinnost opustit území ukládána (v daném případě stěžovatelky), opřeny o dostatečně zjištěný skutkový stav a reflektovat individuální, a zde do značné míry výjimečné a atypické, okolnosti posuzované věci.“ Dle žalobce nezákonný postup správního orgánu I. stupně aproboval i žalovaný, a to aniž by se dostatečným způsobem vypořádal s námitkami uplatněnými v odvolání. 4. Žalobce poukázal na to, že protože je dané řízení vedeno z úřední povinnosti, koresponduje s porušením ustanovení § 3 správního řádu zároveň porušení ustanovení § 50 odst. 3 správního řádu, když správní orgán byl bez jakýchkoliv návrhů povinen zjistit všechny rozhodné okolnosti případu, a to i ty, které svědčí ve prospěch žalobce. Správní orgán I. stupně však nedostál této své povinnosti, čímž byly porušeny i další zásady správního řízení, především pak zásady obsažené v ustanovení § 2 odst. 1, 3 a 4 správního řádu, protože správní orgány nepřihlédly ke specifickým okolnostem řešeného případu a už vůbec nešetřily oprávněné zájmy žalobce. Zejména pak má žalobce za to, že ačkoliv k tomu byly správní orgány povinny, zcela nedostačujícím způsobem vzaly v potaz oprávněné zájmy žalobce a celé jeho rodiny, když již na základě podaného vysvětlení, případně později odvolání, v němž žalobce svou situaci podrobněji rozvedl, muselo být zřejmé, že napadaným rozhodnutím bude do jeho soukromého a rodinného života zasaženo značným způsobem. Měl proto ve smyslu relevantní judikatury ESLP vážit, zda zájem státu na tom, aby žalobce opustil území v tomto konkrétním a individuálním případě, převáží nad zájmem žalobce na ochraně jeho soukromého a rodinného života. 5. Dle žalobce správní orgán I. stupně v tomto směru neprovedl dokazování nezbytné ke zjištění všech skutkových okolností svědčících v jeho prospěch, v důsledku čehož nemohl ani následně řádně poměřovat zájem státu na opuštění území členských států Evropské unie cizincem se zájmem na respektování jeho soukromého a rodinného života. Dle žalobce tak došlo k porušení ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců a mezinárodních úmluv, jimiž je Česká republika vázána, a to konkrétně k porušení článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy zároveň došlo k porušení ústavního pořádku České republiky, neboť ze strany správních orgánů bylo jednáno v rozporu s článkem 1 odst. 2 a článkem 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, stejně jako v rozporu s čl. 10 odst. 2 a čl. 32 Listiny základních práv a svobod. 6. Žalobce vyslovil přesvědčení, že ze strany správních orgánů došlo pouze k formálnímu shrnutí skutkových zjištění, která se však mnohdy neopírají o relevantní důkazy, přičemž z těchto skutkových zjištění, která nemají dostatečnou oporu ve spisu, správní orgány dovozovaly své nesprávné závěry. Konkrétně má žalobce na mysli například skutečnost, že ačkoliv správní orgán I. stupně i žalovaný, měl povědomí o minulém řízení o mezinárodní ochraně žalobce, uzavřel, že jeho v odvolání tvrzení skutečnosti nejsou ničím podloženy a že mezinárodní ochrana nebyla žalobci ani členům jeho rodiny udělena. Ačkoliv žalobci mezinárodní ochrana skutečně udělena nebyla, poukazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu, čj. 9 Azs 133/2018-93, ze kterého vyplývá, že intenzita pronásledování rodiny mohla dosáhnout takové úrovně, pro kterou by bylo na místě mezinárodní ochranu přiznat. Mezinárodní ochrana následně nebyla udělena v navazujícím novém řízení toliko z důvodu změny politické situace v Arménii. Touto skutečností se však žalovaný vůbec nezabýval a stejně tak se nezabýval otázkou, zda nejsou v případě žalobce dány důvody znemožňující vycestování ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců. 7. Žalobce vyslovil nesouhlas i s argumentací žalovaného, že se do situace, kvůli které s ním je řízení vedeno, dostal vlastním zaviněním, protože se aktivně nesnažil svou pobytovou situaci na území řešit. Již v době zahájení předmětného řízení byla ve věci jeho trvalého pobytu na území ČR podána nadepsanému soudu žaloba s návrhem na přiznání odkladného účinku, který nakonec přiznán byl, což žalobci umožnilo podat žádost o vízum strpění, o které nebylo do dnešního dne rozhodnuto. Není tedy pravdou, že žalobce svou pobytovou situaci na území aktivně neřeší a nesnažil se neoprávněnému pobytu na území předejít. 8. Žalobce dále poukázal na konstatování žalovaného, že je možné, že účastník řízení v ČR ukončil studium maturitní zkouškou, avšak že vykonání maturitní zkoušky neznamená, že zlegalizuje jeho nelegální pobyt v ČR s tím, že jej toto konstatování utvrdilo v přesvědčení, že se správní orgány v jeho věci nezabývaly jeho soukromým a rodinným životem, neboť složení maturitní zkoušky v ČR nikdy netvrdil, protože je teprve studentem maturitního ročníku a tuto skutečnost uváděl z toho důvodu, že by bylo v důsledku jeho povinnosti opustit území narušeno jeho vzdělávání a příprava k maturitní zkoušce. 9. Žalobce dále uvedl, že v rámci odvolání odkazoval na protokol o podání vysvětlení svého otce v souběžně vedeném řízení pod čj. KRPA-296961-5/ČJ-2022-000022-50, ve kterém otec konkrétněji tvrdil okolnosti, v důsledku kterých by mohlo dojít k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života žalobce i ostatních členů jeho rodiny. Ani touto námitkou se žalovaný nezabýval a nezabýval se ani skutečnostmi v tomto vysvětlení uvedenými, což je rovněž v rozporu jak se zásadou vyšetřovací, tak se zásadou materiální pravdy. V této souvislosti žalobce zopakoval, že rozhodnutí obou správních nejsou opřena o dostatečně zjištěný skutkový stav. Žalobcův otec v rámci podaného vysvětlení, resp. žalobce v rámci odvolání, výslovně uvedl skutečnosti svědčící o nepřiměřenosti dopadů rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států Evropské unie do soukromého a rodinného života žalobce a celé jeho rodiny. Správní orgány však nevěnovaly těmto tvrzením a námitkám žalobce žádnou pozornost a intenzitou zásahu do soukromého a rodinného života žalobce a jeho rodinných příslu