4 Ads 160/2011 — Nejvyšší správní soud

29 Ad 17/2021- 63 - text  7 29 Ad 17/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kábrtovou ve věci žalobce: P. Z. zastoupen JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Vodičkova 709/33, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Česká republika – Ministerstvo vnitra orgán nemocenského pojištění PO BOX 122, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 7. 2021, čj. MV-79636-3/OSZ -2021, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobou napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí orgánu I. stupně – vedoucího odboru personálního Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje ve věcech nemocenského pojištění ze dne 3. května 2021, čj. KRPH-24100-8/ČJ-2021-0500OP, o nepřiznání nemocenského za dobu od 1. ledna 2021 do 14. ledna 2021, rozhodnutí orgánu I. stupně bylo potvrzeno. 2. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že žalobce, který byl do 31. prosince 2020 ve služebním poměru příslušníka Policie ČR, podal žádost o doplacení nemocenského za prvních 14 dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti. Žalobce byl vyzván k doplnění podání, neboť z tohoto nebylo zřejmé, zda žádá o doplacení služebního příjmu v nemoci nebo o doplacení nemocenského. Žalobce sdělil, že žádá o doplacení nemocenského. 3. Dne 3. 5. 2021 bylo vydáno rozhodnutí orgánu I. stupně, kterým žadateli nebyl přiznán nárok na nemocenské za období 1. 1. 2021 – 14. 1. 2021, a to dle §§ 23 a 26 odst. 1 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění (dále jen „zákon o nemocenském pojištění“), tedy za prvních 14 dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti. 4. V žalobou napadeném rozhodnutí pak žalovaný uvedl, že dle § 14 až § 17 zákona o nemocenském pojištění, upravujících obecné podmínky nároku na dávky je stanoveno, že nárok na dávku vzniká, jestliže podmínky pro vznik nároku na dávku byly splněny v době pojištění. V případě nemocenského platí, že tato dávka náleží též, jestliže ke vzniku dočasné pracovní neschopnosti došlo po zániku pojištění v ochranné lhůtě. Dle § 23 cit. zákona má nárok na nemocenské pojištěnec, který byl uznán dočasně práce neschopným, trvá-li dočasná pracovní neschopnost déle než 14 kalendářních dnů, z uvedené zásady neplatí žádná výjimka. Za pojištěnce se dle § 3 písm. a) považuje též fyzická osoba po zániku pojištění, pokud jí plyne ochranná lhůta, uplatňuje nárok na dávku, nebo dávku pobírá. Žalobcova dočasná pracovní neschopnost vznikla dne 1. 1. 2021, dle ust. § 15 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění nemocenské náleží též, jestliže ke vzniku dočasné pracovní neschopnosti došlo po zániku pojištění v ochranné lhůtě. Ochranná lhůta činí v případě žalobce 7 kalendářních dnů ode dne zániku pojištění a prvním dnem běhu této lhůty je 1. 1. 2021, tedy den po dni skončení služebního poměru a současně den vzniku jeho dočasné pracovní neschopnosti. Podpůrčí doba pak u nemocenského začíná 15. kalendářním dnem trvání dočasné pracovní neschopnosti a končí dnem, jímž končí dočasná pracovní neschopnost, pokud nárok na nemocenské trvá až do tohoto dne, nejdéle však po dobu 380 kalendářních dnů ode dne vzniku dočasné pracovní neschopnosti (zde odkaz na § 26 odst. 1 cit. zákona). 5. Žalovaný argumentoval tím, že zákon stanovuje u nemocenského stejnou délku podpůrčí doby, bez ohledu na to, zda ke vzniku dočasné pracovní neschopnosti došlo za trvání pojištění či v ochranné lhůtě, zákon nerozlišuje, zda je pojištěnci v prvních 14 dnech dočasné pracovní neschopnosti finančně kompenzován ušlý výdělek či nikoliv. Žalovaný poukázal na znění právní úpravy, platné do 31. 12. 2008, podle něhož náleželo nemocenské již od prvního dne trvání dočasné pracovní neschopnosti, s novým zákonem byla povinnost finančně zabezpečit pojištěnce v prvních 14 dnech dočasné pracovní neschopnosti přenesena na zaměstnavatele. Uvedl, že cit. změna měla více zainteresovat zaměstnavatele na vývoji nemocnosti a úrazovosti, vést k důslednější kontrole její opodstatněnosti a účinnějšímu postihu případů zneužívání. 6. Žalované rozhodnutí se dále vyjádřilo k námitce žalobce o karenční době tak, že v posuzované věci se o karenční dobu nejedná, jedná se o dobu, která není v zákoně o nemocenském pojištění vůbec řešena. Správní orgán připomněl znění čl. 26 odst. 3 Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 130, o léčebně preventivní péči a dávkách v nemoci, kdy jestliže zákonodárství členského státu stanoví, že nemocenské se poskytuje až po vypršení čekací doby, tato doba nesmí přesahovat první tři dny, po které je zastaven výdělek. V důvodové zprávě k zákonu o nemocenském pojištění je pak uvedeno, že karenční doba není u nemocenského stanovena. To však na případ žalobce nedopadá, neboť výdělek nebyl zastaven, ale došlo k ukončení zaměstnání (skončení služebního poměru). Současná platná právní úprava nemocenského pojištění karenční dobu nezná. 7. Žalovaný v rozhodnutí reagoval i na námitku žalobce, který v odvolání namítal, že pokud by 14 denní čekací doba byla vztažena na pojištěnce, který nemá nárok na náhradu mzdy, ani na jiné peněžité plnění v době pracovní neschopnosti, byl by takový pojištěnec ponechán bez prostředků na živobytí, což považoval za rozporné s ústavním právem na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci, stanoveným čl. 30 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že mu nepřísluší posuzovat soulad zákona s ústavním pořádkem ČR. Žalovaný rovněž připomněl znění ust. § 16 písm. b) zákona o nemocenském pojištění, dle něhož nemá nárok na výplatu nemocenského pojištěnec za dobu, po kterou mu náleží podle zvláštních právních předpisů ze zaměstnání, z něhož tyto dávky náleží, nadále započitatelný příjem. Vzhledem k tomu, že příslušníkovi se v době neschopnosti ke službě poskytuje služební příjem po dobu jednoho měsíce, nelze zahájit výplatu nemocenského od dřívějšího data. Žalovaný odkázal na komentované znění zákona o nemocenském pojištění: ŽENÍŠKOVÁ, Marta; PŘIB, Jan. Zákon o nemocenském pojištění s komentářem a příklady, 10. aktualizované vydání. Olomouc: ANAG, 2018, str. 94: „I v případě, že náhrada mzdy nenáleží, lze nemocenské poskytnout až od 15. dne trvání PN“. II. Žalobní argumentace 8. V žalobě žalobce uvedl, že dne 31. 12. 2020 byl propuštěn ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. m) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon č. 361/2003 Sb.“). V rámci 7 denní ochranné lhůty se stal práce neschopným a poukazuje na znění § 15 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění, dle něhož náleží nemocenské, jestliže ke vzniku dočasné pracovní neschopnosti nebo k nařízení karantény došlo po zániku pojištění v ochranné lhůtě. Přesto mu bylo nemocenské poskytnuto až po uplynutí 14 dnů, a to s odkazem na § 26 zákona o nemocenském pojištění, dle něhož podpůrčí doba u nemocenského začíná 15. kalendářním dnem trvání dočasné pracovní neschopnosti, s tím, že v období od 1. do 14. dne dočasné pracovní neschopnosti dostává pojištěnec náhradu mzdy od svého zaměstnavatele, a proto, že žalobce nemá zaměstnavatele, náhrada mzdy mu nenáleží a nemocenské lze poskytnout od 15. dne pracovní neschopnosti. 9. Žalobce dále uvedl, že žalovaný argumentoval mj. i tím, že zákon v § 14 – 17 upravuje obecné podmínky pro poskytování dávek nemocenského pojištění a v § 23 – 31 pak konkrétní podmínky pro poskytování nemocenského, obě hlavy jsou zařazeny v části třetí tohoto zákona (dávky) a z tohoto důvodu je nutné nárok na výplatu nemocenského posuzovat z hlediska podmínek stanovených v obou hlavách a nelze ho posuzovat a aplikovat samostatně. V odvolání tedy žalobce vznesl námitku tzv. karenční doby i to, že s ohledem na to, že se ocitl zcela bez jakéhokoliv příjmu, nastala situace, rozporná s ústavním právem na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci, vyplývajícím z čl. 30 Listiny základních práv a svobod. 10. Žalobce s následným výkladem zákona žalovaným nesouhlasí a je přesvědčen, že bylo zapotřebí v jeho případě vycházet z dikce § 14 a 15 zákona o nemocenském pojištění – nárok na dávku vzniká, jestliže podmínky pro vznik nároku na dávku byly splněny v době pojištění a že nemocenské náleží též, jestliže ke vzniku dočasné pracovní neschopnosti nebo k nařízení karantény došlo po zániku pojištění v ochranné lhůtě. Je přesvědčen, že na situaci, kdy nemocenské v prvních 14 dnech neschopnosti nenahrazuje náhrada mzdy, nelze aplikovat stejná pravidla. Ochrannou lhůtu chápe tak, že jejím smyslem je to, aby bývalý pojištěnec nezůstal bez finančních prostředků, a to po dobu, než získá nemocenské pojištění z jiného zaměstnání, jemu nebyl výdělek zastaven za trvání zaměstnání, ale byl ukončen z důvodu skončení služebního poměru. 11. Ke sdělení žalovaného, že není oprávněn posuzovat soulad zákona s ústavním pořádkem ČR, žalobce namítl, že zásada ústavnosti je základním principem pro rozhodování správních orgánů a poukázal na nález Ústavního so