7 Afs 216/2006 — Nejvyšší správní soud

52 A 13/2024- 89 - text 15 52 A 13/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci v Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Petry Venclové, Ph.D., a JUDr. Aleše Korejtka v právní věci žalobce: Ing. M. V. proti žalovanému Krajský úřad Pardubického kraje, IČ 70892822 sídlem Komenského náměstí 125, 532 11 Pardubice za účasti: 1. Ing. P. L. 2. P. M. 3. Bc. K. T., DiS. 4. Bc. I. T., DiS. v řízení o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 9. 1. 2024, č. j. KrÚ 81111/ODSH/2023 – Sv, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Pardubic ze dne 12. 7. 2023, č. j. MmP 94192/2023, jímž tento správní orgán I. stupně v deklaratorním řízení podle ust. § 142 odst. I. zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění (dále jen „správní řád“) rozhodl tak, že na pozemcích parc. č. X a Y v katastrálním území Spojil (dále v textu jen „předmětné pozemky“ nebo „výše uvedené pozemky“) se nachází veřejně přístupná účelová komunikace. Žalobu odůvodnil následujícím způsobem. 2. Po úvodním popisu skutkového stavu vymezil žalobce žalobní body v části IV. žaloby pod body 1–6. V bodech 1 a 2 namítl, že žalovaný se nevypořádal s námitkami týkající se konkludentního souhlasu v období kolektivizace a nebral „v potaz“ podmínky dané legislativou platné v tomto období, když vlastníci předmětných pozemků nemohli v rámci kolektivizace vyjadřovat svůj nesouhlas, protože pozemky byly v užívání zemědělského družstva. K tomu uvedl podrobnější argumentaci, stejně jako k ostatním žalobním bodům, a to v části V. žaloby. Ve vztahu k tomuto žalobnímu bodu č. 1 popsal situaci týkající se období kolektivizace, uvedl judikaturu NSS potvrzující, že v rámci restitučního nabytí nemovitého majetku není souhlas předchozího vlastníka pro restituenty závazný. Rovněž v případě žalobního bodu II. namítl, že žalovaný se nevypořádal se vznesenou námitkou ke konkludentnímu souhlasu, která se vztahuje k restitučnímu a dědickému období, kdy majitelé předmětných pozemků vyjadřovali svůj aktivní nesouhlas s užíváním cesty (písemné vyjádření majitelů zahrádek, kteří toto období pamatují – Ing. P. L. a paní P. M.). V žalobním bodu č. III. žalobce namítl, že pozemek nesplňuje hlavní zákonný znak pozemní komunikace, protože předmětné pozemky neslouží jako dopravní cesta zajišťující dopravní spojení, na předmětné pozemky se lze dostat pouze přes pozemní komunikace parc. č. Z, tyto pozemky nejsou zároveň v evidenci o veřejně přístupných účelových komunikací obce Spojil. Uvedené pozemky jsou nezpevněného charakteru, s travnatým povrchem, označené cedulkou „soukromý pozemek“, vede k nim pouze jedna spojnice, a to mezi ulicemi Pod Habřím a předmětnými pozemky. Tato spojnice (parc. č. Z) je pěší stezkou a je využívána pouze jako komunikace pro pěší a cyklisty. K předmětným pozemkům se nelze dostat vozidly, což je v rozporu se stanoviskem v žalovaném rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Podle žalovaného rozhodnutí u pozemků parc. č. X se jedná pouze o část tohoto pozemku tak, aby bylo možné odbočit pozemku parc. č Z, na kterém se nachází místní komunikace IV. třídy, přičemž podle zákona č. 13/1997 Sb., (§ 6 odst. 2 písm. b, dále jen „zákon o pozemních komunikacích“) je místní komunikace IV. třídy definována jako komunikace nepřípustná provozu silničních motorových vozidel, tedy k předmětným pozemkům se nelze dostat vozidly, což je v rozporu se stanoviskem v žalovaném rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Zároveň tento pozemek není v evidenci o veřejně přístupných účelových komunikacích obce Spojil. Ve IV. žalobním bodu žalobce namítl, že se žalovaný nevypořádal s hodnotícím znakem nutné komunikační potřeby a veřejného zájmu, předmětné pozemky využívá pouze omezený okruh uživatelů. V době vzniku zahrádek byl plnohodnotný přístup k jejich pozemku zajištěn cca 1,5 metrů širokou cestou, která se nachází na opačném konci zahrádek, a ve které je zároveň uloženo elektrické vedení pro potřeby zahrádek, přičemž to, „že si majitelé zahrádek tento prostor zahradili, aniž by si zajistili přístup z veřejné komunikace přes vlastní pozemek a spoléhali na to, že jí vedlejší účastník umožní jezdit přes svůj pozemek, není důvodem nutné komunikační potřeby a povolení cesty po cizím pozemku“. V souladu se zásadou proporcionality zásahu do vlastnického práva by měla vždy dostat přednost cesta po vlastních pozemcích před cestou omezující vlastnické právo jiných soukromých osob. Navíc zde chybí veřejný zájem k deklaraci existenci veřejně přístupné účelové komunikace, když obecné užívání účelové pozemní komunikace spočívá v možnosti blíže neurčeného okruhu osob tuto komunikaci bezplatně užívat, v daném případě se jedná pouze o omezený okruh uživatelů (majitelů zahrádek). V projednávané věci neexistuje ani žádný „veřejný bod zájmu“, který by mohla široká veřejnost využívat (obchod, zdravotnické středisko, hřiště apod.). V žalobním bodu č. V. pak žalobce namítl, že se žalovaný nezabýval zařazením předmětných pozemků do územního systému ekologické stability, a to konkrétně do LBK 3 s odkazem na výňatek z územního plánu obce Spojil, podle ust. § 63 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., je zakázáno zřizovat nebo rušit veřejně přístupové účelové komunikace, stezky a pěšiny mimo zastavěné území bez souhlasu příslušného orgánu ochrany přírody. V daném případě nebyl dán souhlas příslušného orgánu ochrany přírody. Předmětné pozemky jsou zařazeny do územního systému ekologické stability, v textové části územního plánu, kterou žalobce v žalobě konkrétně uvedl, je zdůrazněna péče správních orgánů a pozornost v případě plánovaných zásahu či případně změn v této oblasti. Změna využití tohoto území by měla být zvážena, když z územního plánu vyplývá, že „plánovaná výstavba účelových komunikací a zcelováni pozemků je v rozporu s platným územním plánem“. Stanovisko příslušného orgánu pro územní plánování nebylo začleněno do dokumentace tohoto konkrétního rozhodnutí. 3. V poslední žalobním bodu pod číslem VI. žalobce zpochybnil deklaratorně stanovené rozměry účelové komunikace, když Magistrát města Pardubic jako správní orgán I. stupně stanovil rozměr šiří 6 metrů a délce 5 metrů na pozemku parc. č. X, přičemž toto rozhodnutí porušuje ustanovení zákona o zeměměřičství (č. 200/1994 Sb.), které stanovuje přesné postupy a pravidla pro zeměměřičskou činnost. Měření bylo provedeno bez dodržení standartních postupů, rozměr byl deklarován úřední osobou, jejíž kvalifikace pro tuto činnost není známa a byl stanoven pomocí měřidla, jehož kalibrace nebyla doložena, což zpochybňuje přesnost a spolehlivost výsledků. Žalobce provedl své soukromé měření, naměřil 3,8 metrů od plotů zahrádek po okraj vodního příkopu, zatímco úřadem deklarovaná hodnota činí 6 metrů. To svědčí o nepřesnosti měření provedeném úřadem. V odvolání tuto námitku žalobce uvedl, žalovaný se s ním nevypořádal. 4. V závěrečném shrnutí pak žalobce zopakoval stručně námitky uvedené v žalobních bodech, k tomu ještě doplnil, že se „domnívá“, že žádost o vydání deklaratorního rozhodnutí přímo souvisí s černou stavbou rodinného domu v zahrádkářské kolonii a že rozhodnutí správních orgánu vyvolává „dojem“, že závěrečná odůvodnění byla směřována ve prospěch černé stavby. Žalobce navrhl, aby soud žalované rozhodnutí zrušil. 5. Žalovaný odkázal na obsah žalovaného rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu zamítl. 6. Osoby zúčastněné na řízení se k žalobě nevyjádřily. 7. Krajský soud v řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích žalobních bodů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům: 8. Na tomto místě soud považuje za vhodné připomenout, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku. Podle rozsudku NSS ze dne 22. 10. 2014, č. j. 6 Ads 237/2014-9 (srov. též rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008-13) „povinnost orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v. Nizozemí). Námitku lze vypořádat i tak, že soud v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní a tím – minimálně implicite – námitku vypořádá. Absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění rozhodnutí soudu nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Tako