7 Afs 216/2006 — Nejvyšší správní soud

52 A 31/2024- 72 - text 14 52 A 31/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Aleše Korejtka a JUDr. Petry Venclové, Ph.D., v právní věci žalobce: RNDr. Z. Š. proti žalovanému: Zeměměřický a katastrální inspektorát v Pardubicích, IČ 46494804, Čechovo nábřeží 1791, 530 86 Pardubice v řízení o žalobě proti rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Pardubicích ze dne 13. 6. 2024, č. j. ZKI PA-O-017/00592/2024-03, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrálního pracoviště Pardubice, ze dne 26. 3. 2024, č. j. OR-17/2024-606-11, jímž bylo v řízení o návrhu na opravu chyb v katastrálním operátu podle ust. § 8 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (dále jen „katastrální zákon“) rozhodnuto o návrhu na opravu chyby v katastrálním operátu obnovením zápisu zástavního práva za pohledávkou sumy 15 000 Kč, 4,5% úroky a 5% úroky z prodlením a vedlejšími závazky do výše 3 000 Kč k pozemkové parcele p. č. X v k. ú. X, respektive k parcelám z původní pozemkové parcely p. č. Y vzniknuvších v evidenci KN tak, že katastrální úřad tímto rozhodnutím vyslovil nesouhlas s provedením žalobcem navrhované opravy chyby v katastrálním operátu a uvedenému návrhu žalobce nevyhověl. Žalobce odůvodnil žalobu následujícím způsobem. 2. Žalobce nejprve uvedl argumentaci žalovaného, podle níž zástavní věřitel podal žalobu na určení zániku předmětného zástavního práva a že o této žalobě rozhodly pravomocně soudy a že na základě jejich rozsudku bylo předmětné zástavní právo vymazáno. Žalobce zamítl, že „tato tvrzení neodpovídají skutečnosti“, když zástavní dlužník podal žalobu na určení zániku neexistujícího zástavního práva za pohledávkou 15 000 s příslušenstvím do 3 000 určenou neoprávněnou osobou, která se vydávala za někoho, kým není, zkráceně řečeno „podvodníkem“. Žalobce uvedl, že „soudy tedy rozhodly v neexistující věci, respektive ve věci definované „podvodníkem.“ Podle názoru žalobce soudy rozhodly o zástavním právu zajišťujícího pohledávku v aktuální výši 3 600 stanovené „podvodníkem“, nikoliv o zástavním právu za pohledávku ve výši 5 231 000 Kč, respektive 7 832 730,36 Kč stanovené skutečnými soudními znalci. Žalobce uvedl, že „žalovaný nemůže klást k tíži žalobce nezodpovědnost soudců, kteří v rozsudcích akceptovali ocenění věci podvodníkem, respektive nepřesvědčili se, že znalec Ing. K. je k takovému ocenění oprávněnou osobu“. Žalobce dále uvedl, že předmětné zástavní právo dle dlužního úpisu č. d. Z k pozemkové parcele p. č. X v k. ú. X je dosud zavkladováno v knihovní vložce č. M pro katastrální obec Pardubice, na ručně vedeném LV č. N pro obec Pardubice, přičemž dosud návrh na vklad výmazu tohoto zástavního práva nikdo nepodal a o vkladu výmazu tohoto zástavního práva nikdo dosud pravomocně nerozhodl, přičemž „nikdo ani nepodal žádost o vklad výmazu ani žalobu na určení zániku předmětného zástavního práva apod.“. K výmazu zástavního práva neexistoval jakýkoliv podklad, žalovaný se mýlí, když v žalovaném rozhodnutí deklaruje, že k výmazu zástavního práva dle výše uvedeného dlužního úpisu nebylo v roce 2013 třeba pravomocného rozhodnutí o povolení vkladu výmazu. Žalobce odkázal na ustanovení § 5 odst. 3 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., podle něhož katastrální úřad provede vklad údaji o právních vztazích do katastru na základě pravomocného rozhodnutí o povolení vkladu. Pokud žalovaný odůvodňuje své rozhodnutí takové diskontinuitou evidence nemovitostí mezi lety 1949 a evidencí po roce 1964, tak diskontinuitu vnesl do KN až nynější „ve skrze prohnilý režim“. V závěru žaloby poté žalobce uvedl, že se jednalo o podvodný výmaz zástavního práva za pomoci ustavení „bílého koně“, společnosti PAITON a. s., která koupila pozemek zatížený zástavním právem, zástavní právo bylo oceněno „podvodníkem“, žaloba na určení zániku zástavního práva ve výši podle „podvodníka“ pak vedla k oloupení „dědiců o dědictví“ a jednalo se o podvodný výmaz zástavního práva. Závěrem žalobce uvedl, „žalovaný si je nepochybně vědom, že není možno vymazat zástavní právo za pohledávku v aktuální výši 5 234 000,- Kč resp. 7 832 730,36 Kč na základní soudních rozsudků, které rozhodly o zániku zástavního práva za pohledávkou 3 600 Kč. Přesto sveřepě hájí tento podvod. To je hanebné zvlášť při vědomí, že autoři rozhodnutí jsou placeni z daní žalobce“. Žalobce navrhl, aby soud rozhodl tak, že oprava chyby bude povolena a tím bude nahrazeno rozhodnutí žalovaného. 3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na obsah žalovaného rozhodnutí, navrhl, aby soud žalobu zamítl. 4. Krajský soud v řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích žalobních bodů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům: 5. Na tomto místě soud považuje za vhodné připomenout, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku. Podle rozsudku NSS ze dne 22. 10. 2014, č.j. 6 Ads 237/2014-9 (srov. též rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008-13) „povinnost orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v. Nizozemí). Námitku lze vypořádat i tak, že soud v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní a tím – minimálně implicite – námitku vypořádá. Absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění rozhodnutí soudu nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto požadavek by mohl vést až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní soud vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení. Rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008–13, dostupný na www.nssoud.cz). Akceptována je odpověď implicitní i Ústavním soudem (srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09 /odstavec 4 odůvodnění/, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10 /odstavec 5 odůvodnění/, usnesení ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 515/09 /odstavec 6 odůvodnění/, nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68). Obdobně se k této otázce staví i Nejvyšší správní soud (srov. rozsudky ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012–50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013–30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013–50, bod 17). Skutečnost, že soud nepřisvědčil argumentaci účastníka řízení, nelze bez dalšího považovat za porušení jeho práva na spravedlivý proces. Toto právo nelze vykládat tak, že jde o právo jednotlivce na vyhovění jeho návrhu či na rozhodnutí v jeho prospěch (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2773/11, dostupné /stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu/ na http://nalus.usoud.cz).“ 6. Nadto je třeba si uvědomit, že orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy – minimálně implicite – vypořádá. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto přístup by totiž mohl vést zejména u velmi obsáhlých podání až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008–13). Soud není povinen výslovně reagovat na každé tvrzení obsažené v žalobě (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19 a ze dne 6. 6. 2019, č. j. 7 As 185/2018-37, bod 9). 7. Zároveň je nutné dodat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry (proto zpravidla postačuje, jsou –li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení /srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13, d