2 Azs 178/2022 — Nejvyšší správní soud

52 A 67/2024- 31 - text  - 9 - 52 A 67/2024 USNESENÍ Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Dvořáka a soudců Aleše Korejtka a Jaroslava Vávry ve věci žalobkyně: X, narozená X státní příslušnice Ukrajiny v České republice bytem X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu takto: I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá vydání rozsudku, jímž by soud a) určil, že „zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobkyni jako nepřijatelné ze dne 20. 9. 2024 byl nezákonný“, b) přikázal „žalovanému, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu žalobkyni“, se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně podala dne 20. 9. 2024 žádost o udělení dočasné ochrany, jelikož je cizincem spadajícím pod § 3 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace (dále jen „zákon č. 65/2022 Sb.“ nebo též „Lex Ukrajina“). Žalovaný označil její žádost za nepřijatelnou ve smyslu § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina, neboť žalobkyni již byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě Evropské unie, a to konkrétně v Litvě. 2. Dne 23. 10. 2024 byla soudu doručena žaloba na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného podle § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), v níž žalobkyně namítá, že zásah žalovaného ze dne 20. 9. 2024 spočívající v tom, že žalobkyni vrátil žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Současně se žalobkyně domáhá obnovení stavu před vrácením žádosti o dočasnou ochranu. 3. Žalobkyně uvedla, že je občankou Ukrajiny, pochází z obce X. V době před vypuknutím válečného konfliktu (24. 2. 2022) pobývala ve své zemi. Z Ukrajiny uprchla dne 28. 2. 2024 nejprve do Litvy, kde byla registrována k dočasné ochraně. V Litvě se však rozešla se svým přítelem, ztratila ubytování a tím se ocitla v těžké situaci. Jelikož v Litvě neměla práci ani ubytování, na Ukrajinu se nemohla kvůli válce vrátit, tak se rozhodla odcestovat, tedy přesídlit za svojí sestrou, která žije v České republice. Sestra jí může poskytnout v České republice podporu i ubytování. Přicestovala dne 18. 9. 2024. 4. Žalobkyně se z výše uvedených důvodů dostavila dne 20. 9. 2024 do Krajského asistenčního centra pomoci Ukrajincům (KACPU) v Pardubicích, kde podala žádost o poskytnutí dočasné ochrany v České republice. Tato žádost však byla označena jako nepřijatelná. S ohledem na aktuálně probíhající válečný konflikt na Ukrajině se žalobkyně nemůže vrátit do své země původu. Nemůže se vrátit ani do Litvy, neboť tam nemá kontakty a byla by tam zcela sama. Nemá ani prostředky na cestu. Žalobkyně by zde ráda žila, tedy v bezpečné zemi, kde se nemusí obávat o svůj život a kde žije její sestra. Jiné pobytové oprávnění v České republice není schopna získat. 5. Žalobkyně nezpochybňuje, že na území Litvy získala dočasnou ochranu, domnívá se však, že tato skutečnost nebrání podání žádosti o dočasnou ochranu a jejímu získání v jiném členském státě Evropské unie. Žalobkyně dále v žalobě uvedla, že si je vědoma toho, že podle § 5 odst. 2 Lex Ukrajina je Ministerstvo vnitra oprávněno nepřijatelnou žádost cizinci vrátit a sdělit mu důvod této nepřijatelnosti a že soudní přezkum je vyloučen. Žalobkyně je nicméně přesvědčena, že právo na soudním přezkum je třeba dovodit z čl. 8 a 29 směrnice 2001/55/ES 29 a z čl. 47 Listiny základních práv EU. V této souvislosti žalobkyně odkázala na několik rozsudků správních soudů, ve kterých soudy dovodily rozpornost § 5 odst. 2 Lex Ukrajina s právem Evropské unie a s tím související neaplikovatelnost výluky ze soudního přezkumu. Odkázala zejména na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2023, č. j. 11 A 80/2022–79, ale i na další judikaturu. 6. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a odkázal na to, že postupoval dle zákona. Podrobným podáním se vymezil proti tomu, že by bylo možné, aby žalobkyně získala dočasnou ochranu za situace, kdy jí již předtím tento institut poskytl jiný členský stát EU. Eventuelně navrhl přerušení řízení do doby rozhodnutí SD EU ve věci zn. C-753/23 předložené Nejvyšším správním soudem. Žalobkyně však není osobou vyloučenou z dočasné ochrany. 7. Soud k žalobě uvádí následující. 8. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb., se ustanovení tohoto zákona použijí přednostně před ustanoveními jiných právních předpisů upravujících právní vztahy podle odstavce 1, nestanoví-li tento zákon jinak. 9. Podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., je žádost o udělení dočasné ochrany nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie. 10. Podle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb., Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky nepřijatelnou žádost cizinci vrátí a sdělí mu důvod nepřijatelnosti; soudní přezkum je vyloučen. 11. Podle § 17 odst. 1 zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, v rozhodném znění (dále též „zákon o dočasné ochraně cizinců“), žalobu proti rozhodnutí ministerstva lze podat ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí. Podle odst. 2 téhož ustanovení je k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu má žalobce hlášené místo pobytu. 12. Podle odůvodnění směrnice 2001/55/ES Evropská rada na svém zvláštním zasedání v Tampere ve dnech 15. a 16. října 1999 uznala, že je třeba se dohodnout o otázkách poskytování dočasné ochrany vysídleným osobám na základě solidarity mezi členskými státy (bod 7). Je proto nezbytné vypracovat minimální normy pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a přijmout opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí na přijímání těchto osob a vyrovnávání se s následky z toho plynoucími (bod 8). Tyto normy a opatření jsou z důvodů účinnosti, souvislosti a soudržnosti, a zejména proto, aby se předešlo riziku druhotného pohybu osob, vzájemně provázané a na sobě závislé. Měly by proto tvořit jediný právní dokument (bod 9). 13. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES členské státy přijmou opatření nezbytná k zajištění povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany, a to na celé období trvání ochrany. Za tímto účelem budou vydány potřebné dokumenty nebo jiné rovnocenné doklady. 14. Podle čl. 11 směrnice 2001/55/ES členský stát převezme zpět osobu požívající na jeho území dočasné ochrany, pokud se tato osoba v průběhu doby stanovené rozhodnutím Rady podle článku 5 bez povolení zdržuje na území jiného členského státu nebo se bez povolení snaží na toto území vstoupit. Na základě dvoustranné dohody členské státy mohou rozhodnout, že tento článek nebudou používat. 15. Podle čl. 28 odst. 1 směrnice 2001/55/ES mohou členské státy vyloučit osobu z poskytnutí dočasné ochrany, pokud a) existují závažné důvody se domnívat, že i) tato osoba spáchala zločin proti míru, válečný zločin nebo zločin proti lidskosti, jak jsou definovány v mezinárodních dokumentech vypracovaných za účelem přijetí předpisů týkajících se těchto zločinů; ii) tato osoba spáchala vážný nepolitický zločin mimo území hostitelského členského státu předtím, než na území tohoto státu byla přijata jako osoba požívající dočasné ochrany. Závažnost očekávaného trestního postihu se posoudí na základě povahy trestného činu, z něhož je daná osoba podezřelá. Mimořádně kruté činy mohou být kvalifikovány jako vážné nepolitické zločiny, přestože byly údajně spáchány s politickým cílem. Toto se vztahuje jak na účastníky trestných činů, tak na jejich návodce; iii) tato osoba je vinna činy proti cílům a zásadám Spojených národů; b) existuje důvodné podezření, že by tato osoba mohla ohrozit bezpečnost hostitelského členského státu nebo že vzhledem ke skutečnosti, že byla na základě pravomocného rozsudku odsouzena za mimořádně závažný trestný čin, představuje nebezpečí pro společnost hostitelského členského státu. 16. Podle čl. 29 směrnice 2001/55/ES platí, že osoby vyloučené členským státem z poskytnutí dočasné ochrany nebo zajištění sloučení rodiny jsou oprávněny podat v daném členském státě opravný prostředek. 17. Žalobkyně se i přes výluku obsaženou v § 5 odst. 2 Lex Ukrajina dovolává možnosti soudního přezkumu s odkazem právě na čl. 29 směrnice 2001/55/ES, jemuž podle jeho přesvědčení § 5 odst. 2 tohoto zákona odporuje. Z čl. 29 směrnice 2001/55/ES (i podle Nejvyššího správního soudu – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2022, č. j. 2 Azs 178/2022–46, bod 23) ovšem neplyne povinnost členského státu podrobit soudnímu přezkumu jakékoli negativní rozhodnutí o žádosti o poskytnutí dočasné ochrany, popř. faktický úkon (zde vrácení žádosti žadateli jako nepřijatelné) se stejnými důsledky. Opravný prostředek mohou podle citovaného ustanovení podat pouze cizinci, kteří byli vyloučeni z pos