7 Afs 216/2006 — Nejvyšší správní soud

52 Af 2/2024- 52 - text 13 52 Af 2/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci v Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Petry Venclové, Ph.D., a JUDr. Aleše Korejtka v právní věci žalobkyně: EUROBIT GROUP s. r. o. IČ: 27495477 sídlem Teplého 1375, 530 02 Pardubice zastoupená JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, 702 00 Ostrava proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno v řízení o žalobě proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v Brně ze dne 14. 11. 2023, č. j. 38170/23/5100-41453-711335, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně (dále v textu i jako „žalobce“) se včasnou žalobou domáhala soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu pro Pardubický kraj ze dne 14. 4. 2020, č. j. 657191/20/2801-52521-609400, jímž tento správní orgán I. stupně jako správce daně podle ustanovení § 254 odst. 1 a 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v platném znění (dále jen “daňový řád”), přiznal žalobkyni úrok z neoprávněného jednání správce daně ve výši 5 363 220 Kč. Žalovaným rozhodnutím bylo toto rozhodnutí správce daně změněno tak, že byl žalobkyni přiznán tento úrok v celkové výši 5 954 980 Kč. Žalobkyně odůvodnila žalobu následujícím způsobem. 2. Po celkovém shrnutí procesního stavu věci žalobkyně uvedla žalobní body v části IV. žaloby, které obsahují následující námitky. 3. Předně namítla, že závěry žalovaného jsou v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu (dále jen “NSS”) vyjádřeným v jeho rozsudku ze dne 9. 5. 2023, č. j. 4 Afs 42/2023-41, kterým bylo zrušeno předchozí rozhodnutí žalovaného v dané věci ze dne 17. 6. 2022, č. j. 23015/22/5100-41453-712277 a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný podle názoru žalobce účelově přehlédl závěr NSS, uvedený v tomto rozsudku (bod 70), podle něhož byly částky převedené na úhradu daně stanovenou nezákonnými zajišťovacími příkazy na základě institutu převedení přeplatku podle § 154 daňového řádu vymáhány neoprávněně a žalobci proto náleží z tohoto neoprávněného jednání správce daně dvojnásobný úrok podle § 254 odst. 2 daňového řádu. NSS v tomto rozsudku neuvedl, jak nezákonně dovodil žalovaný k bodu 20 napadeného rozhodnutí o odvolání, že by žalobci nepřináležel zvýšený úrok za celou dobu neoprávněného vymáhání, respektive, že by tento úrok žalobci nepřináležel za celou dobu od počátku vymáhání až do okamžiku ukončení účinnosti zajišťovacích příkazů nabytím právní moci dodatečných platebních výměrů. Doba dvojnásobného úročení má pokrývat celou dobu vymáhání, přičemž žalobce odkázal na bod 60 uvedeného rozsudku NSS. Žalobce zdůraznil, že částky, které jsou odčerpány bez ohledu na vůli daňového subjektu, jsou úročeny dvojnásobnou sazbou až do okamžiku vrácení daňovému subjektu, neboť daňový subjekt nemůže s ohledem na byť i jen formálně vedenou exekuci podnikat, protože veškeré finanční prostředky, které by mu měly náležet, bude vždy inkasovat správce daně. Žalobci tedy náleží zvýšený úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 2 daňového řádu až do stanovení daně, tj. do 27. 10. 2016. Žalobce poté pro přehlednost uvedl, jak konkrétně mělo být úročení zvýšeným úrokem dle § 254 odst. 2 daňového řádu podle něj provedeno u jednotlivých částek. Žalobce poté polemizoval s jednotlivými závěry žalovaného, uvedl, že “žalovaný naopak zastává fiskálně výhodný právní názor, na jehož základě dochází ke zcela minimálnímu úročení exekuovaných finančních prostředků zvýšeným úrokem z neoprávněného jednání správce daně, redukcionistická premisa žalovaného z rozsudku NSS vůbec nevyplývá, když dvojnásobný úrok pokrývá jen dobu od vydání exekučního příkazu do inkasa exekuované částky správcem daně, a to jen ve vztahu ke konkrétní částce, která je předmětem konkrétního exekučního příkazu. Žalovaný přehlédl, že podle NSS žalobci náleží zvýšený úrok za dobu, kdy na žalobci bylo nezákonně vymáháno, přičemž správce daně neoprávněně průběžně vymáhal až do skončení účinnosti zajišťovacích příkazů, což žalovaný vůbec nezohlednil”. Neoprávněné vymáhání neskončilo samotným výběrem finančních prostředků, nýbrž trvalo po celou dobu účinnosti zajišťovacích příkazů. Podstatné podle žalobce je, že veškeré inkasované finanční prostředky měl žalovaný úročit zvýšeným úrokem z neoprávněného jednání správce daně za období od zahájení exekučních úkonů až do okamžiku zániku účinnosti zajišťovacích příkazů. Žalobce taktéž upozornil, že finanční orgány na žalobci vymáhaly finanční prostředky rovněž na základě nezpůsobilých exekučních výzev, které v době účinnosti zajišťovacích příkazů jako exekuční titul označovaly dodatečné platební výměry. Po celou dobu od vydání těchto exekučních nezákonných výzev až do skončení účinnosti zajišťovacích příkazů je nutné vymáhání finančních prostředků správcem daně považovat bez dalšího za nezákonné a žalobci náleží úrok dle § 254 odst. 2 daňového řádu. Dále namítl, že tvrzení žalovaného v bodu 47 žalovaného rozhodnutí o tom, že v době vedení vymáhání se domníval, že exekuci vede na základě nepravomocných dodatečných platebních výměrů před stanovením daně, a nikoliv na základě zajišťovacích příkazů, je podle názoru žalobce irelevantní. Žalobce navrhl, aby soud žalované rozhodnutí včetně orgánu prvního stupně zrušil a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. 4. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na obsah žalovaného rozhodnutí, navrhl, aby soud žalobu zamítl. 5. Krajský soud v řízení vedeném podle ust. §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb. s.ř.s., v platném znění (dále jen “s.ř.s.”), přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích žalobních bodů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým právním závěrům. 6. Mezi účastníky nejsou sporné a ze správního spisu vyplývají následující rozhodné skutečnosti. 7. Žalobkyně uplatnila nárok na odpočet DPH u nakoupených pohonných hmot, které dovážela do tuzemska, a to ve zdaňovacím období květen a červen 2011 a leden až prosinec 2012. Specializovaný finanční úřad (tehdejší správce daně) pojal obavu, že nárok na odpočet není oprávněný, že bude žalobkyni doměřena daň a že tato bude nedobytná. Uložil jí proto zajišťovacími příkazy úhradu DPH, celkem ve výši 20 568 075,46 Kč. Protože žalobkyně dobrovolně povinnost stanovenou zajišťovacími příkazy nesplnila, nařídil Specializovaný finanční úřad daňovou exekuci, a to exekučními příkazy ze dne 29. 7. 2014 na přikázání pohledávky. Celkem jimi vymohl 73 402,23 Kč. Vedle této částky správce daně převedl z jiných daňových účtů žalobkyně podle § 154 odst. 2 daňového řádu na nedoplatek vzniklý na základě zajišťovacích příkazů přeplatek žalobkyně na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti ve výši 18 553 Kč a přeplatek na DPH ve výši 3 748 Kč a ve výši 112 960 Kč. Dále na nedoplatek převedl Celní úřad pro Pardubický kraj na základě žádosti správce daně částku 20 000 000 Kč inkasovanou z bankovní záruky. 8. Žalobkyně podala proti zajišťovacím příkazům odvolání. Žalovaný odvolání zamítl. Proti rozhodnutí o odvolání proti zajišťovacím příkazům se žalobkyně bránila správní žalobou. Všechny zajišťovací příkazy byly s konečnou platností zrušeny Krajským soudem v Hradci Králové, a to rozsudky ze dne 29. 11. 2017, č. j. 31 Af 32/2016-52 a č. j. 31 Af 33/2016-56. 9. Mezitím však správce daně vedl daňovou kontrolu upínající se k žalobkyní uplatněným odpočtům za zdaňovací období květen a červen 2011 a leden až prosinec 2012. Dne 26. 8. 2015 vydal (a též žalobkyni doručil) dodatečné platební výměry, jimiž doměřil žalobkyni DPH celkem ve výši 27 557 866 Kč. Ve všech výrocích dodatečných platebních výměrů je uvedeno, že doměřená daň (včetně penále) je splatná v souladu s § 168 odst. 4 a § 251 odst. 3 daňového řádu ke dni stanovení daně. Ke dni 26. 8. 2015 správce daně převedl podle § 168 odst. 4 daňového řádu částku evidovanou na úhradu zajišťovacích příkazů na úhradu daně. 10. Proti dodatečným platebním výměrům podala žalobkyně odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 10. 2016, č. j. 44679/16/5300-22444-711307, které nabylo právní moci dne 27. 10. 2016, zamítl (dále jen „rozhodnutí o odvolání proti dodatečným platebním výměrům“). Proti rozhodnutí o odvolání proti dodatečným platebním výměrům se žalobkyně bránila správní žalobou, Krajský soud v Hradci Králové jej zrušil rozsudkem ze dne 24. 1. 2020, č. j. 31 Af 68/2016-111. Rozhodnutím ze dne 23. 4. 2020, č. j. 882962/20/2801-52521-609400, správce daně dle § 155 daňového řádu vrátil žalobkyni přeplatek, který vznik v souvislosti se zrušením rozhodnutí o odvolání proti dodatečným platebním výměrům. Žalobkyně podáním ze dne 7. 2. 2020 uplatnila nárok na úrok z neoprávněného jednání správce daně. 11. Pro úplnost je třeba dodat, že rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 1. 2020, č. j. 31 A