7 Afs 216/2006 — Nejvyšší správní soud

52 Az 2/2024- 24 - text 6 52 Az 2/2024 [OBRÁZEK][OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Dvořákem ve věci žalobce: F. I. zastoupený advokátem JUDr. Matějem Šedivým sídlem Václavské náměstí 831/21, 110 00 Praha proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, IČ 00007064 sídlem Poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ze dne 5. 9. 2024, č.j. OAM-885/ZA-ZA11-D05-2024, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnuto tak, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle ust. § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v platném znění (dále jen „zákon o azylu“) a že řízení o udělení mezinárodní ochrany se zastavuje podle ust. § 25 písm. i) téhož zákona, a že státem příslušným k posouzení podané žádosti podle článku 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 (dále v textu jen „Nařízení Evropského parlamentu a Rady“ nebo i „Nařízení Dublin III.“) je Chorvatská republika. Žalobce žalobu odůvodnil následujícím způsobem: 2. Žalobce uvedl, že podle žalovaného rozhodnutí je státem příslušným pro projednávání žádosti o azyl Chorvatská republika, přičemž „provedeným dokazováním pak bylo zjištěno, že žalobce vyjádřil obavy z pronásledování jak na území domovského státu, přičemž stran Chorvatské republiky uvedl, že tam nemá vytvořené žádné funkční zázemí, a to na rozdíl od České republiky, kde je plně integrován“. Žalobce spatřuje nezákonnost rozhodnutí v nedostatku jeho odůvodnění, z rozhodnutí není zřejmé, proč žalobce odmítá usilovat o dosažení mezinárodní ochrany v jiném členském státě a zda-li v této souvislosti necítí obdobné nebezpečí, které mu dle podané žádosti hrozí při vycestování do domovského státu, rozhodnutí neuvádí „zhola nic“ k důvodům podání předmětné žádosti a nic k obavám žalobce z pronásledování na území Litvy. Žalobce navrhl, aby soud žalované rozhodnutí zrušil a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. 3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na obsah žalovaného rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu zamítl. 4. Krajský soud v řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“) přezkoumal žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům. 5. Mezi účastníky nejsou sporné a z obsahu žalovaného rozhodnutí a správního spisu vyplývají následující rozhodné skutečnosti. 6. Žalobce v žádosti o udělení mezinárodní ochrany v České republice sdělil, že dne 25. 4. 2024 cestoval letecky do Chorvatska, kde měl slíbenou práci, tu se mu nepodařilo získat, a proto přijel do České republiky, přičemž uvedl, že měl chorvatské vízum s platností do května 2024 a následně obdržel oprávnění k pobytu platné do 10. 1. 2025. K důvodu o žádosti o mezinárodní ochranu žalobce uvedl, že se nemůže vrátit do Uzbekistánu, protože má dluhy a bojí se o své zdraví, neboť peníze neposlal včas a dle jeho slov zákony u nich nefungují. V rámci pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 16. 7. 2024 žalobce uvedl, že přes internet si našel společnost GetWork, která měla zprostředkovat práci v Chorvatsku, s tou se domluvil na práci, ale tu nezískal, když uvedl, že byl vyhnán dvěma Ázerbájdžánci a z Chorvatska odjel, když se mu nepodařilo práci najít. Do České republiky přicestoval, protože zjistil, že je zde možné práci najít s důstojnou mzdou a do Chorvatska se vrátit nechce, neboť by tam nemohl najít práci a je možné, že lidé, se kterými měl konflikt, na něj budou čekat. Vzhledem k tomu, že Chorvatsko je členským státem Evropské unie, tak se žalovaný zabýval v prvé řadě otázkou přípustnosti žádosti o udělení mezinárodní ochrany, přičemž postupoval podle příslušných ustanovení Nařízení Evropského parlamentu a Rady, přičemž tento postup je podrobně popsán na straně 3 a 4 žalovaného rozhodnutí a žalovaný dospěl k závěru, že v Chorvatské republice vznikla povinnost objektivně a nestranně posoudit žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany a učinit akceptaci jeho přemístění na území Chorvatské republiky, když Chorvatská republika je příslušná k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu žalobce podle čl. 22 odst. 7 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (Dublin III.). K tomu je třeba poznamenat, že tento závěr žalovaného žalobce nijak v žalobě nezpochybnil a jeho námitky se týkají posouzení obav žalobce z pronásledování jak na území domovského státu (žalobce je státním příslušníkem republiky Uzbekistán), tak i v Chorvatsku. 7. Podle ust. § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, je-li k posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný jiný členský stát Evropské unie. 8. Podle ust. § 25 písm. i) zákona o azylu se řízení zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná. 9. Podle ust. § 10 odst. 2 zákona o azylu, je-li žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, neposuzuje se, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje důvody pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany. 10. Jak soud již výše uvedl, a vyplývá to i z obsahu žalovaného rozhodnutí a správního spisu, dospěl žalovaný v souladu s zákonem o azylu a na základě Nařízení Evropského parlamentu a Rady (Dublin III.) k závěru, že příslušným k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany není Česká republika, ale jiný členský stát Evropské unie, a to Chorvatská republika. Tento závěr žalovaný řádně odůvodnil a nelze žalované rozhodnutí považovat v této části za nepřezkoumatelné. Ostatně žalobce ani proti tomuto závěru v žalobě nevznesl žádnou konkrétní námitku. Žalobce pouze namítl, že rozhodnutí je nezákonné z důvodu nedostatečného odůvodnění týkajícího se posouzení důvodu žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany. Této námitce žalobce však soud nepřisvědčil, a to s následujícím odůvodněním. 11. Předně je třeba opětovně konstatovat, že žalovaný správně dospěl k závěru, že byl dán důvod k zastavení řízení podle ust. § 25 písm. i) zákona o azylu, když důvodem k tomuto rozhodnutí byla nepřípustnost žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle ust. §10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, jelikož příslušný posouzení žádosti o mezinárodní ochranu je jiný členský stát, a to Chorvatská republika, nikoliv Česká republika. V takovém případě nebyl žalovaný povinen zabývat se věcnými důvody žádosti o udělení mezinárodní ochrany, což vyplývá z ustanovení § 10 odst. 2 zákona o azylu. V tomto případě byl žalovaný povinen usoudit pouze to, zda přemístění žadatele o mezinárodní ochranu do státu primárně určeného jako státu příslušného pro posouzení jeho žádosti nebrání systémové nedostatky, pokud jde o azylové řízení nebo podmínky přijetí žadatelů v daném státě ve smyslu článku 3 odst. 2 druhého pododstavce Nařízení Evropského parlamentu a Rady (Dublin III.), jež s sebou nesou pro žadatele o mezinárodní ochranu riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, přičemž tyto závěry „musí mít oporu ve zprávách o fungování azylového systému v tomto státě, v případě v dalších podkladech, které budou obsaženy ve správním spise“ (k tomu srov. rozsudek NSS ze dne 12. 1. 2017, 5 Azs 229/2016-44). Dále z judikatury NSS vyplývá, že „před vydáním rozhodnutí o přemístění ve smyslu článku 26 a článku 27 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, tedy rozhodnutí o tom, že žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná dle § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, že řízení ve věci mezinárodní ochrany se zastavuje dle § 25 písm. i téhož zákona a že příslušný k posouzení dané žádosti je dle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 jiný stát, má správní orgán povinnost vyplývající z § 36 odst. 3 správního řádu umožnit žadateli vyjádřit se k podkladům tohoto rozhodnutí.“ (srov. rozsudek NSS ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 229/2016-44). V daném případě, jak vyplývá z žalovaného rozhodnutí a ze správního spisu, žalovaný postupoval výše zmíněným způsobem, tedy před vydáním rozhodnutí v souladu s ust. § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění, vyzval žalobce, aby se dne 4. 9. 2024 dostavil ve 14:20 k seznámení s podklady rozhodnutí, kde by se měl možnost seznámit s informacemi, které byly podkladem pro vydání žalovaného rozhodnutí a že mohl uvést nové skutečnosti nebo další informace, které by měl vzít správní orgán v úvahu při posuzování žádosti o mezinárodní ochranu, toto předvolání si žalobce převzal dne 14. 8. 2024, a k seznámení s podklady rozhodnutí se vůbec nedostavil. 12. Jak vyplývá z žalovaného rozhodnutí, tak si žalovaný v souladu s výše uvedenými závěry, obsaženými i v judikatuře NSS, obstaral po