43 Az 3/2025 – Krajský soud v Hradci Králové

43 Az 3/2025- 38 - text  11 43 Az 3/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudcem Mgr. Ondřejem Bartošem ve věci žalobce: S. A. K. zastoupen Mgr. Bc. Tomášem Auerem, advokátem se sídlem Teplého 2786, 530 02 Pardubice proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 4. 2025, č. j. OAM-1068/DS-D03-ZA21-2024, ve věci mezinárodní ochrany takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce podal dne 12. 5. 2025 u krajského soudu žalobu proti shora označenému rozhodnutí, kterým žalovaný rozhodl, že mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), se žalobci neuděluje. 2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se žalovaný zabýval důvody pro udělení azylu ve smyslu ustanovení § 12 zákona o azylu, existencí důvodů pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny ve smyslu § 13 cit. zákona a pro udělení humanitárního azylu ve smyslu § 14 cit. zákona, dále se zabýval důvody pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a cit. zákona a konečně i existencí důvodů pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny ve smyslu § 14b cit. zákona. Dospěl přitom k závěru, že v případě žalobce není dán žádný z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany, jak jsou předvídány výše citovanými ustanoveními zákona o azylu. II. Žalobní argumentace 3. Ve včas podané žalobě žalobce žádal, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Uvedl, že napadeným rozhodnutím byla zkrácena jeho práva, v důsledku čehož mu hrozí závažná újma. Napadené rozhodnutí označil za nezákonné, neboť žalovaný nedostál zásadě materiální pravdy, když se sám nepokusil zjistit, zdali konverze ke křesťanství nemůže pro žalobce představovat riziko ohrožení života v důsledku opuštění islámu. 4. Žalovaný nesprávně posoudil skutkový stav a zcela bagatelizoval specifickou žalobcovu situaci, aniž by vyhodnotil individuální okolnosti. Nepřihlédl k jeho předchozím pokusům o konverzi, zkušenostem s pronásledováním a spojitosti náboženské identity žalobce s incidenty, které se mu staly v zemi původu. Žalobce byl původně sunnitským muslimem, ale v roce 1998/1999 chtěl konvertovat ke křesťanství. To mu nebylo umožněno, tak konvertoval k ahmadismu. Žalobce se v České republice snažil o konverzi ke katolickému křesťanství, která stále probíhá. V zemi původu žalobce čelil hrozbám. V roce 1998 mu civilista mířil zbraní na hlavu a volal policii, když se pokusil navštívit posilovnu. V roce 2011 byl okraden, ale policie incident neřešila. Dalšího incidentu se vůči žalobci dopustily ozbrojené složky, které na něj při čekání na svatbu mířily zbraní a požadovaly, aby odjel. Tyto incidenty souvisely s žalobcovým pokusem o konverzi, ale žalovaný je nesprávně vyhodnotil jako běžné a nesouvisející s jeho náboženským přesvědčením. 5. Pokud by se žalobce vrátil do Pákistánu, hrozí mu smrtelný trest za konverzi od islámu ke křesťanství. Navrácení žalobce by tak představovalo porušení práva na život a závazků, kterými je Česká republika vázána dle mezinárodního práva. Žalobce je přesvědčen, že jsou naplněny podmínky § 14a zákona o azylu, neboť mu skutečně hrozí vážná újma v případě návratu. 6. Rozhodnutí žalovaného také porušuje princip non-refoulement, neboť žalobce vystavuje reálnému nebezpečí, které bylo žalovaným bagatelizováno. 7. Žalobce odmítá úvahu žalovaného, že má pouze povrchní znalost křesťanství. Pro něj jako pro cizince je velmi obtížné uvést správnou terminologii církevních hodnostářů. Stejně tak je složité si zapamatovat složité názvy kostelů. 8. Ve vztahu k úvaze žalovaného, proč by žalobce měl vykonávat křesťanskou víru stejně jako dosavadní náboženství, žalobce namítl nepřezkoumatelnost, protože žalovaný svou úvahu ničím nepodložil. Stejně tak je nepřezkoumatelný úsudek žalovaného, proč závěry z citované informace Ministerstva vnitra Velké Británie nevyložil ve prospěch žalobce. III. Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že popírá oprávněnost žaloby a nesouhlasí s ní, neboť neprokazuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. Odkázal na obsah správního spisu, zejména na žádost o udělení mezinárodní ochrany a jednotlivé protokoly o pohovoru včetně ostatního spisového materiálu. Žalovaný zjistil skutečný stav věci, zabýval se dostatečně všemi skutečnostmi, které žalobce sdělil, a opatřil si úplné podklady pro vydání rozhodnutí. 10. V průběhu správního řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je obava žalobce o svůj život v zemi původu v důsledku konverze ke křesťanství. 11. Žalovaný neshledal žádné azylově relevantní okolnosti, pro které by měla být žalobci udělena mezinárodní ochrana. Žalobce v průběhu správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr, že ve své vlasti vyvíjel činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by byl azylově relevantním způsobem jakkoli pronásledován. Žalovaný nedospěl ani k závěru, že by žalobce mohl ve vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů, tak jak na ně pamatuje § 12 písm. b) zákona o azylu. V podrobnostech žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. 12. K tvrzené konverzi žalobce k ahmadismu žalovaný uvedl, že z pohovoru provedeného se žalobcem bylo zjevné, že ahmadismus nikdy nepraktikoval, a ani státní složky Pákistánu si nebyly vědomy toho, že by žalobce kdy měl k ahmadismu přestoupit. Žalobce správnímu orgánu sám uvedl, že kromě toho, že měl podepsat formulář, nebyl nikdy jako ahmadijec aktivní. Nevykazoval žádné zásadní povědomí o této věrouce. I samo jeho tvrzení, že se chtěl stát ahmadijcem, protože již nechtěl být muslimem, prokazuje absenci jakéhokoli povědomí o věrouce tohoto hnutí, neboť z pohledu osoby, která skutečně přistoupila k ahmadijskému hnutí, by se jednalo o naprostý protimluv, neboť členové ahmadijského hnutí sami sebe za muslimy považují. V cestovním dokladu má žalobce stále uvedenu informaci, že je muslimem. Je tak zřejmé, že ani státní orgány domovského státu nezaznamenaly konverzi žalobce k tomuto náboženství. Po provedeném správním řízení žalovaný nezjistil, že by žalobce byl vystaven v zemi původu jakémukoliv skutečnému příkoří, tím spíše ne pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Žalobci bylo naopak umožněno v Pákistánu působit v různých oblastech, vzdělávat se tam, opakovaně ze země vycestovat a znovu se do ní navracet, a to po celou dobu, kdy si dle jeho názoru státní orgány Pákistánu byly vědomy toho, že je ahmadijec. (Termíny „ahmadismus“, „ahmadijec“ ad. jsou uváděny doslovně tak, jak je používá žalobce a žalovaný, a takto jsou pro přehlednost užívány v dalším textu, jakkoli to zcela neodpovídá jazykovému úzu – pozn. soudu.) 13. Žalovaný připustil, že osoby, které konvertovaly od islámu ke křesťanství, mohou za určitých podmínek čelit v Pákistánu nebezpečí pronásledování. To se ovšem týká těch, kteří ke křesťanství přestoupili v zahraničí a po návratu do Pákistánu svou víru veřejně propagují a aktivně šíří. Pákistán nebrání vyznávání křesťanství diskrétním způsobem. Žalovaný trvá na závěru, že v případě žalobce lze odůvodněně očekávat, že i kdyby v České republice dokončil svou konverzi ke křesťanství, bude své náboženství vykonávat stejně, jako vykonával svá předchozí náboženská přesvědčení. Žalobce ve svém pohovoru uvedl, že věří ve vědu a přírodu, pravidelně se nemodlil ani jako muslim a o konverzi ke křesťanství se pokouší teprve nyní v souvislosti se svým pobytem v České republice, a to navzdory tomu, že o ní dle svých slov uvažoval přinejmenším již na konci 90. let. Žalobce ke konverzi nevyužil ani svého pobytu ve Spojených státech amerických či ve Švýcarsku, kde v mezidobí pobýval, ale vrátil se místo toho zpět do Pákistánu. Znalost křesťanství je u žalobce velice povrchní, nebyl schopen ani uvést názvy kostelů, které navštívil, či užít správné terminologie pro pojmenovaní nejvyšších církevních hodnostářů. V případě žalobce dle názoru žalovaného tedy nelze oprávněně očekávat, že by zničehonic začal svou konverzi ke křesťanství veřejně propagovat způsobem, který by mohl vést k jakýmkoli problémům se státními či nestátními aktéry v Pákistánu. IV. Posouzení věci krajským soudem 14. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního soudního řádu správního (s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění podmínek § 51 s. ř. s. 15. Žaloba není důvodná. 16. Z předloženého správního spisu vyplynulo, že žalobce dne 7. 1. 2025 poskytl údaje k žádosti o mezinárodní ochranu a téhož dne proběhl i první pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Za přítomnosti tlumočnice anglického jazyka konkrétně sdělil, že nikdy neužil žádná jiná