7 Afs 216/2006 — Nejvyšší správní soud

52 A 3/2025- 49 - text 15 52 A 3/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Dvořákem, v právní věci žalobce: Ing. M. M. zastoupený advokátem JUDr. Pavlem Brachem sídlem Klapálkova 3132/4, 149 00 Praha 4 proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, IČ 70892822 sídlem Komenského náměstí 125, 532 11 Pardubice v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 11. 2024, č. j. KUPA-22757/2024-3, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno usnesení Magistrátu města Pardubic ze dne 9. 10. 2024, č. j. OSA/P-431/24-D/47, jímž bylo dle ustanovení § 102 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění (dále jen „správní řád“) zastaveno řízení o návrhu (žádosti) žalobce o upuštění od výkonu zbytku správního trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel, který mu byl uložen rozhodnutím správního orgánu I. stupně č. j. OSA/P-431/24-D/26 na dobu osmi měsíců, tedy od 15. 5. 2024 do 15. 1. 2025, kdy polovina výkonu zákazu činnost nastala dne 15. 9. 2024. Žalobce odůvodnil žalobu následujícím způsobem. 2. V rozsáhlé žalobě (28 stran textu) žalobce po popisu skutkového a právního stavu uvedl následující námitky. Žalobce namítl, že „přišel a priori primárně o právo a možnost, aby byla jeho žádost posouzena ve smyslu § 47a odst. 4 a 5 zákona o odpovědnosti za přestupky, když řízení o žádosti žalobce bylo zastaveno. Rozhodnutím (usnesením) správní orgán I. stupně o zastavení došlo k zastavení řízení z důvodu, že žalobce nesplnil podmínky pro rozhodnutí správního orgánu I. stupně stanovené správním orgánem a zveřejněné na webu správního orgánu I. stupně, správní orgán I. stupně tak učinil „velice alibistickým způsobem“, když se nejednalo o novou žádost podle ustanovení § 101 respektive § 102 správního řádu. Žalobce nepodával žádnou žádost o nové rozhodnutí podle § 101 správního řádu, nebylo možné rozhodnout v řízení před správním orgánem I. stupně usnesením o zastavení řízení. Správní orgán I. stupně mohl učinit pouze vyhověním či zamítnutím takové žádosti žalobce, tj. meritorním rozhodnutím. K tomu dále uvedl rozsáhlou argumentaci týkající se rozhodování správních orgánů o takových žádostech, z niž vyplývá závěr, že podle názoru žalobce, jestliže by správní orgán dospěl k závěru, že žalobce nesplnil zákonem nestanovenou povinnost, nemůže tak správní orgán I. stupně odůvodnit vydání usnesení o zastavení řízení, protože splnění povinnosti včas odevzdat řidičský průkaz není zákonem stanovenou prokazovanou skutečností pro řízení o žádosti. Tato jeho námitka, kterou žalobce uplatnil i v odvolání, nebyla vypořádána i odvolacím správním orgánem. Žalobce dále namítl, že správní orgán I. stupně „docílil procesního závěru uvedeného v usnesení o zastavení řízení tak, že tím, že nebyly splněny podmínky stanovené jím samotným a které zveřejnil na svém webu, automaticky způsobuje imperfektnost jím podané žádosti o upuštění zbytku sankce, proto musel tento správní orgán řízení o žádosti zastavit usnesením o zastavení řízení“. Správní orgán tak učinil jen s oporou o svá pravidla, která má uvedena na svém webu. Platná právní úprava (zejména § 47 odst. 4 zákona o odpovědnosti za přestupky) nestanoví další konkrétní kritéria pro rozhodnutí o předmětné žádosti a zákon nezmocňuje správní orgány, aby taková rozhodná kritéria byla upravena vyhláškou. Naopak platí, že zákon zakládá možnost pružného rozhodování správního orgánu I. stupně o příslušné žádosti na základě individuálních znaků každého případu, žalobce poukázal i na to, že výkon pravomoci správního orgánu nesmí představovat projev výkonu moci, který má znaky svévole či dokonce zlovůle, žalobce poukázal i na princip rovnosti, proporcionality atd. Pokud správní orgán v usnesení o zastavení řízení uvedl, že žalobce nesplnil podmínky, které byly stanoveny zmíněným způsobem (tedy na webu správního orgánu), tak se jedná o „další mantinely“, které nejsou nastaveny regulérně v souladu se zákonem. A to považoval žalobce za „zásadní chybu“, když tímto způsobem nedochází k rozlišování případu od jiného, když s ohledem na ustanovení § 47 odst. 4 zákona o přestupcích tak „být má a musí“. K tomu uvedl žalobce další své úvahy a považoval tak postup správních orgánů za nesprávný a i nezákonný, když „Ostatně ani takové posuzování podle správním orgánem prvního stupně striktně stanovených podmínek zveřejněných na webu správního orgánu nemusí vést ke spravedlivému rozhodování, zejména za situace, kdy bude za splnění striktně daných podmínek uveřejněných na webu správního orgánu upuštěno od sankce tomu, kdo je jinak obecně vzato velice dopravně problematickým dopravním predátorem, a to jen, že se zrovna takový „vešel do tabulky“ správního orgánu prvního stupně, ale k jeho řidičským vlastnostem a historii by již nepřihlédl. Tuto svou argumentaci k této námitce pak žalobce v podstatě velmi „květnatým“ a rozsáhlým způsobem rozvedl v další části žaloby obsahující argumentaci, která se týká této námitky, tedy obsahující názor žalobce, že v daném případě nemohl správní orgán I. stupně rozhodovat na základě stanovených podmínek uveřejněných na svém webu. Dále žalobce namítl, že od 1. 1. 2024 „nikdo nemusí vozit v autě u sebe“ řidičský průkaz a že tedy v podstatě dvou denní zpoždění s odevzdáním řidičského průkazu, které žalobce „empiricky nezjistil a ani neposoudil“ nemůže mít za následek, že se jedná o porušení zákona, které by představovalo „ledabylý způsob vedení života“, jenž by nezaručoval, že další výkon zákazu činnosti není potřebný a žalobce poukázal i na minimální škodlivost pro okolnost, že k odevzdání řidičského průkazu došlo s minimálním zpožděním. Správní orgán tak rezignoval na správní uvážení ohledně všech materiálních hledisek daných ust. § 47 odst. 4 zákona o přestupcích. Žalobce zopakoval ještě svoji námitku týkající se již první uvedené námitky, tedy že postup správního orgánu I. stupně neumožnil individualizaci při rozhodování a jednalo se o paušalizaci. Žalobce dále namítl, že předložil správnímu orgánu spolu s vyjádřením ze dne 07. 10. 2024 i doklad o odevzdání řidičského průkazu, který správní orgán neprovedl jako důkaz. Dále žalobce uvedl, že si je vědom toho, že jednal tak, že jeho jednání v případě včasného neodevzdání řidičského průkazu naplňuje formální znaky skutkové podstaty přestupku dle ust. § 125f odst. 4 písm. b) zákona o silničním provozu, dále žalobce konstatoval z konstantní soudní judikatury (rozsudek KS v Plzni ze dne 29. 7. 2022, č. j. 33 A 9/2022-29) závěry o tom, že aby dané jednání mohlo být posuzováno jako přestupek, musí být naplněna určitá míra škodlivosti pro společnost a že konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činů lze výjimečně učinit v případech, v nichž ze závažných důvodů není možné uplatňovat represi a pokud posuzovaný čin svoji závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím protiprávním činům dané právní kvalifikace. Protože Magistrát města Olomouce, jemuž byl řidičský průkaz žalobcem dne 23. 5. 2024 odevzdán, nepřistoupil k uložení pokuty za tento přestupek, tak jednání žalobce nevykazuje žádné znaky škodlivosti, byť formální znaky přestupku byly naplněny, což mělo být zohledněno i ve správním řízení, v němž bylo žalované rozhodnutí vydáno. V další námitce žalobce poukázal opětovně na skutečnost, že od 1. 1. 2024 nemusí mít řidič u sebe řidičský průkaz při jízdě vozidlem na pozemní komunikaci, k tomu žalobce opět uvedl rozsáhlou a bohatě rozvinutou argumentaci s tím, že „to, že se má odevzdávat řidičský průkaz v době, kdy se již v kapse nosit nemusí, bude již asi rovněž přežitek, byť z formálního hlediska se jedná svými zákonnými znaky o povinnost, jejíž nesplnění je přestupkem.“ Tato skutečnost měla být tedy zohledněna i při rozhodování správního orgánu. Žalobce navrhl, aby soud žalované rozhodnutí zrušil a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. 3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě zopakoval argumentaci, uvedenou v žalovaném rozhodnutí, odkázal na jeho obsah a navrhl, aby soud žalobu zamítl. 4. Na prvním místě musí soud poukázat na to, že sama okolnost, že soud nepřisvědčil argumentaci účastníka řízení, nepředstavuje bez dalšího porušení jeho práv. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že jde o právo jednotlivce na vyhovění jeho návrhu či na rozhodnutí v jeho prospěch (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2773/11, dostupné /stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu/ na http://nalus.usoud.cz). 5. Soud dodává, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (s