7 Afs 216/2006 — Nejvyšší správní soud

52 Ad 16/2024- 46 - text 13 52 Ad 16/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Dvořákem v právní věci žalobce: P. B. zastoupený advokátem Mgr. Janem Kvapilem, ČAK 13992, se sídlem Sakařova 1631, 530 03 Pardubice proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 8. 2024, č.j. MPSV-2024/185347-919, sp. zn. SZ/MPSV-2024/108641-919, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 08. 2024, č.j. MPSV-2024/185347-919, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Odměna ustanovenému advokátovi Mgr. Janu Kvapilovi se přiznává v částce 2.600 Kč, přičemž mu tato částka bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Hradci Králové do 30 dní od právní moci tohoto rozhodnutí Odůvodnění: 1. Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce ČR – Krajské pobočky v Pardubicích (dále jen „ÚP“) ze dne 02. 04. 2024, č.j. 10734/2024/PAA, kterým byl zamítnut návrh na změnu výše příspěvku na péči. 2. Žalobce v bodě I. předmětné žaloby uvedl, že je těžce nemocným člověkem (ZTP), který si není schopen sám hájit svá práva, proto požádal o ustanovení zástupce. V bodě II. podané žaloby uvedl, že žádal o zvýšení závislosti na pomoci jiné osoby na stupeň II., neboť nemá zvládat tyto základní životní potřeby: mobilitu, orientaci, komunikaci, tělesnou hygienu, péči o zdraví, osobní aktivity, péči o domácnost a částečně i stravování. Nad rámec uvedeného požádal o umožnění euthanasie. V návaznosti na uvedené vylíčení rozhodných skutečností pak navrhnul petit, aby soud žalobci umožnil euthanazii, přiznal pomoc jiné fyzické osoby ve stupni II. a nahradil náklady řízení. 3. Krajský soud následně vyhověl žádosti o ustanovení zástupce žalobci, neboť ten je soudu dobře znám z mnohých jiných řízení, načež mu ustanovil jako zástupce Mgr. Jana Kvapila, ev. č. 13992, sídlem Sakařova 1631, 530 03 Pardubice. 4. Následně krajský soud obdržel dne 11. 10. 2024 od ustanoveného právního zástupce žalobce doplnění žaloby, spolu s kopií žalovaného rozhodnutí, jakož i dalšími podklady. Nejprve stojí uvedeno, že žalobce považuje napadené rozhodnutí, jakož i jemu předcházející rozhodnutí, za nesprávné a nezákonné. In concreto stojí namítáno, že posudková komise učinila nesprávné závěry, když jsou neúplné, necelistvé a nepřesvědčivé. V dotčených posudcích stojí uvedeno, že žalobce není schopen zvládat tři základní životní potřeby, a to tělesnou hygienu, osobní aktivity a péči o domácnost. Ostatní posuzované základní životní potřeby zvládat má, byť v pomalejším tempu s facilitátory a občasnou kontrolou či připomínáním. V této souvislostí žalobce upozornil na skutečnost, že už dříve mu byl přiznán I. stupeň závislosti, při jehož posuzování se dospělo k závěru, že nezvládá mj. mobilitu. Podle vyjádření žalobce se jeho zdravotní komplikace v meziobdobí nezlepšily, ale naopak mělo dojít k jejich zhoršení, proto mu je nesrozumitelné, jak mohla dojít posudková komise nyní k závěru, že mobilitu zvládá. Žalobce se domnívá, že pouhý odkaz na absenci těžkého postižení hybnosti horních a dolních končetin ve smyslu jejich ochrnutí je nedostatečným odůvodnění ze strany posudkové komise, když nemá žádnou vypovídající hodnotu ve vztahu k posuzování samotného zvládání mobility ze strany žalobce, neboť sama (ne)přítomnost takového ochrnutí není sama o sobě rozhodující. Žalobce nadále poukazuje na nezbytnost hodnocení funkčního dopadu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu na schopnost zvládal základní životní potřeby. 5. Žalobce má dále za to, že posudková komise nesprávně vyhodnotila i schopnost žalobce zvládat další základní životní potřeby, a to konkrétně orientaci a komunikaci. Žalobce se odkazuje na samotné vylíčení závěrů posudkové komise, když bylo uvedeno, že příčinou jeho dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je chronická těžká sociální fobie, chronická těžká posttraumatická porucha, úzkostná porucha, recidivující depresivní dekompenzace se suicidálními projevy. Žalobce dodává, že není schopen se orientovat v obvyklých situacích a zejména v nich přiměřeně reagovat. Nad rámec uvedeného se žalobce domnívá, že nezvládá ani poslední základní životní potřebu, a to komunikaci, což odůvodňuje na základě neurčitosti a nesrozumitelnosti jeho podání, která činí vůči soudům a správním orgánům. K doplnění žaloby byla připojena i fotokopie žalovaného rozhodnutí, včetně kopie posudku a protokolu o jednání, jakož i usnesení OS pro Prahu 8. 6. Žalovaný se ve svém vyjádření k předmětné žalobě víceméně odkázal na obsah žalovaného rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu zamítl. In concreto žalovaný uvedl, že při zjištěném zdravotním stavu není z posudkově medicínského hlediska důvod pro hodnocení zbývajících základních životních potřeb jako nezvladatelných, když se nejedná o těžké postižení hybnosti horních a dolních končetin ve smyslu jejich ochrnutí, ani závažné postižení zraku stupně praktické nevidomosti ani sluchu v praktické nedoslýchavosti. Nejedná se o těžké mentální postižení, ani těžké pozbytí duševních kompetencí. Nejen z uvedených důvodů tak žalovaný považuje zdravotní posudek za komplexní, objektivní a přesvědčivý. 7. Krajský soud v řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích žalobních bodů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům. 8. Na tomto místě soud považuje za vhodné připomenout, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku. Podle rozsudku NSS ze dne 22. 10. 2014, č. j. 6 Ads 237/2014-9 (srov. též rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2009, č.j. 9 Afs 70/2008-13) „povinnost orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v. Nizozemí). Námitku lze vypořádat i tak, že soud v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní a tím – minimálně implicite – námitku vypořádá. Absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění rozhodnutí soudu nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto požadavek by mohl vést až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní soud vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení. Rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 - 13, dostupný na www.nssoud.cz). Akceptována je odpověď implicitní i Ústavním soudem (srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09 /odstavec 4 odůvodnění/, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10 /odstavec 5 odůvodnění/, usnesení ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 515/09 /odstavec 6 odůvodnění/, nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68). Obdobně se k této otázce staví i Nejvyšší správní soud (srov. rozsudky ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012–50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013–30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013–50, bod 17). Skutečnost, že soud nepřisvědčil argumentaci účastníka řízení, nelze bez dalšího považovat za porušení jeho práva na spravedlivý proces. Toto právo nelze vykládat tak, že jde o právo jednotlivce na vyhovění jeho návrhu či na rozhodnutí v jeho prospěch (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2773/11, dostupné /stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu/ na http://nalus.usoud.cz).“ 9. Nadto je třeba si uvědomit, že orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy – minimálně implicitně – vypořádá. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto přístup by totiž mohl vést zejména u velmi obsáhlých podání až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008–13). Soud není povinen výslovně reagovat na každé tvrzení