7 Afs 299/2015 — Nejvyšší správní soud

52 Af 1/2025- 30 - text 9 52 Af 1/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci v Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka a soudců Mgr. et Mgr. Jaroslava Vávry a JUDr. Aleše Korejtka ve věci žalobce: X, narozený dne X bytem X zastoupený advokátem Mgr. Jakubem Hajdučíkem sídlem Sluneční nám. 14, 158 00 Praha 5 proti žalovanému: Finanční úřad pro Pardubický kraj sídlem Boženy Němcové 2625, 530 02 Pardubice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 1. 2025, č. j. 93637/25/2809-50522-602604 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. V tomto řízení soud posuzoval, zda žalobce má v návaznosti na dřívější rozhodování orgánů finanční správy nárok na úrok z neoprávněného jednání správce daně ve dvojnásobné výši. Žalobce v žalobě tvrdí, že tento dvojnásobný nárok mu vznikl, neboť se ze strany orgánů finanční správy mělo jednat o neoprávněné vymáhání ve smyslu § 254 odst. 2 daňového řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2020. I. Vymezení věci a napadené rozhodnutí 2. Žalobce se žalobou podanou dle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) domáhal zrušení v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, jímž byla podle § 159 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“) zamítnuta námitka žalobce ze dne 7. 12. 2024 proti nesprávnému výpočtu úroku z neoprávněného jednání správce daně vyplývající z vyrozumění o úroku z neoprávněného jednání správce daně a o úroku z nesprávně stanovené daně ze dne 6. 11. 2024, č.j. 13913/24/2809-50522-602604. 3. Uvedeným vyrozuměním ze dne 6. 11. 2024 žalovaný finanční úřad vyrozuměl žalobce o předpisu úroku z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 odst. 1 a 2 daňového řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2020 a o úroku z nesprávně stanovené DPH za zdaňovací období 1Q až 4Q roku 2010, který byl předepsán do evidence daní na osobní daňový účet ke dni 5. 11. 2024, a to ve výši 73 879 Kč. 4. Shora přiznaný úrok ve výši 73 879 Kč žalovaný vyčíslil jako součet dvou řad úroků. V první části se jednalo o úročení vymožené částky 9 698,64 Kč za dobu od 6. 8. 2015 do 25. 1. 2024. Zde žalovaný postupoval při výpočtu úroku dle § 254 odst. 1 daňového řádu, účinného do 31. 12. 2020 – šlo tedy o úrok v základní výši. V druhé části se jednalo o úročení částky 26 808 Kč za dobu od 28. 8. 2015 do 25. 1. 2024. Zde žalovaný postupoval při výpočtu úroku dle § 254 odst. 2 daňového řádu účinného do 31. 12. 2020 – v tomto případě tedy správce daně přiznal úrok ve dvojnásobné výši. 5. Obsahem zamítnuté žalobcovy námitky ze dne 7. 12. 2024 byla polemika s žalovaným o tom, že dvojnásobná sazba úročení ve smyslu § 254 odst. 2 daňového řádu, účinného do 31. 12. 2020 měla být aplikována též ve vztahu k částce 9 698,64 Kč a nikoli jen ve vztahu k částce 26 808 Kč. Stanovení dat úročených období nebylo předmětem sporu. Žalobce argumentoval tím, že k převodu částky 9 698,64 Kč došlo v bezprostřední souvislosti s prováděnou daňovou exekucí na nemovité věci. 6. Důvodem zamítnutí žalobcovy námitky bylo stanovisko žalovaného, který lze ve stručnosti popsat tak, že částkou 9 698,64 Kč finanční úřad disponoval zpočátku zcela legálně na základě splatných zajišťovacích příkazů, které nabyly právní moci a nebyly nikdy zrušeny. Částka byla následně převedena na úhradu doměřené DPH, došlo k zániku účinnosti zajišťovacích příkazů. Postup převodu této částky u žalovaného dne 5. 8. 2015 nesouvisel s prováděnou exekucí (exekuce na DPH za 1Q až 4Q roku 2010 nebyla vedena) a převod částky vyšel přímo z § 168 odst. 5 daňového řádu. Nejednalo se tak o neoprávněné vymáhání. II. Obsah žaloby 7. Žalobce v podané žalobě v základu setrval na své námitce z řízení před finančním úřadem. Uvedl, že dne 25. 7. 2014 podal daňové přiznání k DPH za 2Q roku 2014, na základě, kterého byl platebním výměrem dne 1. 8. 2014 doměřen nadměrný odpočet ve výši 29 763 Kč. Ke dni 25. 7. 2014 mu tak vznikl u správce daně přeplatek ve výši 29 763 Kč. Část přeplatku ve výši 20 064,36 Kč byla použita na starší dlužnou DPH za 4Q roku 2013. Zbývající část přeplatku ve výši 9 698,64 Kč byla převedena na úhradu v té době zajištěného nedoplatku na DPH za 1Q až 4Q roku 2010. Platební výměry na DPH za 1Q až 4Q roku 2010 byly k uvedenému datu napadeny odvoláním. Dne 24. 6. 2014 však byly vydány čtyři zajišťovací příkazy na nespatnou DPH za 1Q až 4Q roku 2010. Po komplikovaném vývoji určení daňové povinnosti žalobce na DPH za 1Q až 4Q roku 2010 správce daně dne 25. 1. 2024 částku 9 698,64 Kč vrátil. 8. Žalobce nesouhlasil s tím, že mu byl sdělen úrok z neoprávněného nakládání s částkou 9 698,64 Kč dle § 254 odst. 1 daňového řádu. Úročené období není předmětem sporu – pozn. soudu. Má za to, že mu měla být přiznána dvojnásobná sazba úroku dle § 254 odst. 2 daňového řádu i z této částky, neboť k jejímu převodu došlo v bezprostřední souvislosti s prováděnou daňovou exekucí. Odkázal přitom na rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 10. 11. 2016, č.j. 7 Afs 299/2015-61 a ze dne 9. 5. 2023, č.j. 4 Afs 42/2023-41. Částka 9 698,64 Kč byla dle žalobce vymáhána neoprávněně. 9. Žalobce poukázal na to, že 7. 7. 2014 byly vydány čtyři exekuční příkazy na jeho účet u banky. Dne 3. 7. 2014 bylo správcem daně zřízeno zástavní právo k zajištění všech pohledávek. Dne 3. 7. 2015 byl vydán exekuční příkaz na prodej nemovitých věcí. Poté následovalo více soudních řízení týkajících se DPH za 1Q až 4Q roku 2010. 10. Proto žalobce tvrdí, že k zabavení částky 9 698,64 Kč došlo dne 25. 7. 2014 v době již probíhajícího exekučního řízení, na něž navazoval exekuční příkaz ze dne 3. 7. 2015. Odkazuje přitom pro použití § 254 odst. 2 daňového řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2020 na judikaturu NSS, která rozlišuje mezi jednáním správce daně v rovině nalézací s dobrovolnou úhradou a negativním jednáním správce daně v rovině nalézací a k tomu ještě v rovně platební bez úhrady dobrovolné. Úhrada částky 9 698,64 Kč žalobcem dobrovolná nebyla. III. Vyjádření žalovaného a jednání soudu 11. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Setrval na závěrech, které jej vedly k nevyhovění napadené námitce vůči stanoveným úrokům. Podrobně popsal vývoj skutkového stavu stanovení daně, zajištění, úhrady, vymáhání a vrácení doměřené DPH za 1Q až 4Q roku 2010, a to od zahájení daňové kontroly dne 7. 8. 2012 až po následně proběhlá soudní řízení před správními soudy. Pozn. soudu: skutkový stav nebyl mezi účastníky sporný. Jednalo se především o výklad a aplikaci ustanovení § 254 daňového řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2020. 12. Žalovaný odmítl to, že by žalobce měl mít nárok na úrok ve dvojnásobné výši z částky 9 698,64 Kč, a to proto, že nebyly naplněny podmínky dle § 254 odst. 2 daňového řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2020. Dne 26. 7. 2014, tedy době převodu této částky z přeplatku vzniklého z nadměrného odpočtu na DPH za období 2Q roku 2014 na úhradu podle účinných zajišťovacích příkazů na DPH za 1Q až 4Q roku 2010 ve smyslu s§ 154 odst. 4 daňového řádu, bylo přistoupeno sice za probíhající exekuce, avšak podle čtyř účinných zajišťovacích příkazů, které nebyly nikdy zrušeny. 13. V době převodu totožné částky ke dni zániku účinnosti zajišťovacích příkazů, tedy dne 6. 8. 2015, ze zajištění na stanovenou DPH dle § 168 odst. 5 daňového řádu bylo sice převedeno podle později zrušeného(-ých) rozhodnutí, avšak ve vztahu k této dani nebyla k uvedenému dni vedena exekuce. Pokud žalobce poukazoval na vedené exekuce, tak exekuční příkazy k vymožení částek dle zajišťovacích příkazů na DPH z období 1Q až 4Q roku 2010 zanikly dříve, než bylo převedeno. Nadto účet u banky postižený dřívější exekucí byl v té době již zrušen. Exekuční příkaz ze dne 3. 7. 2015 se týkal odlišných daňových povinností. K vymožení splatné stanovené, nikoli již toliko zajištěné, DPH za 1Q až 4Q roku 2010 byl vydán exekuční příkaz až dne 28. 8. 2015. Dle žalovaného proto kritérium (ne)dobrovolnosti úhrady ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu nelze vyložit tak, že by byla pominuta podmínka neoprávněného aktuálního vymáhání dle § 254 odst. 2 daňového řádu. V tomto smyslu se pak žalovaný vymezil proti aplikaci judikatury, kterou žalobce označil v žalobě. Poukázal především na jiné skutkové okolnosti souzených případů. K zabavení částky 9 698,64 Kč totiž nedošlo v souvislosti s exekučním řízením. 14. Při jednání soudu účastníci fakticky setrvali na svých, shora shrnutých, stanoviscích. Žalobce zdůraznil, že dle jeho názoru k zabavení částky 9 698,64 Kč ve formě převodu došlo v těsné souvislosti s vymáhacím řízením. Před soudem nebylo prováděno dokazování. Soud vyšel z obsahu správního spisu, jenž korespondoval s tvrzeními účastníků. IV. Posouzení věci krajským soudem 15. Soud na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.), při přezkoumání vycházel ze skut