52 Af 23/2023 – Krajský soud v Hradci Králové

52 Af 23/2023- 92 - text  7 52 Af 23/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Aleše Korejtka a Mgr. et Mgr. Jaroslava Vávry ve věci žalobce: J. P. zastoupený Mgr. Zuzanou Mládkovou, advokátkou, sídlem 17. listopadu 237, 530 02 Pardubice, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 10. 2023, č. j. 33884/23/5300-22444-707622, takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 9. 10. 2023, č. j. 33884/23/5300-22444-707622, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalobci k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Zuzany Mládkové, advokátky, náklady řízení ve výši 17 630 Kč. Odůvodnění: 1. Rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 10. 2023, č. j. 33884/23/5300-22444-707622, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Pardubický kraj (dále též „správce daně“ nebo „prvostupňový správce daně“) ze dne 9. 2. 2022, č. j. 177582/22/2801-51524-609487 (dodatečný platební výměr), kterým byla žalobci doměřena daň z přidané hodnoty (dále též „DPH“) za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2019 ve výši 97 545 Kč. Žalobci nebyl uznán nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění (jednalo se o nákup obalového materiálu – boxy a bedny, dále též „zboží“) deklarovaných na daňových dokladech od společnosti Alora hot, s. r. o., v likvidaci, DIČ: CZ03815030 (dále jen „Alora hot“). Dle orgánů finanční správy žalobce nepředložil v průběhu celého daňového řízení takové důkazní prostředky, které by vytvářely dostatečnou a věrohodnou auditní stopu šetřených plnění, ze které by vyplývalo, že žalobcem deklarované skutečnosti odpovídají realitě, resp. které by odstranily pochybnosti o tom, zda žalobce přijal šetřená plnění od deklarovaného dodavatele - společnosti Alora hot. Dle orgánů finanční správy nebylo prokázáno ani to, že by deklarovaná plnění dodala jiná osoba v postavení plátce DPH. Orgány finanční správy proto uzavřely, že žalobce neunesl své důkazní břemeno dle § 92 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v rozhodném znění (dále též „daňový řád“), tedy neprokázal oprávněnost jím uplatněného nároku na odpočet daně ze šetřených plnění dle § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v rozhodném znění (dále též „zákon o DPH“). 2. Proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 10. 2023, č. j. 33884/23/5300-22444-707622, podal žalobce žalobu, v níž namítl, že v daňovém řízení dostatečně prokázal, že zdanitelná plnění přijal od společnosti Alora hot (tedy od dodavatele uvedeného na daňových dokladech), která byla v době dodání plnění žalobci plátcem DPH. Žalobce též zdůraznil, že nebyl zapojen do podvodného řetězce, o němž se zmínil žalovaný v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí žalovaného by proto mělo být zrušeno. 3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na závěrech obsažených v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, které je dle jeho názoru věcně správné a zákonné, a navrhl, aby soud žalobu zamítl. Argumentaci žalovaného není nezbytné reprodukovat, neboť, jak mnohokrát uvedl Nejvyšší správní soud (viz např. rozsudky ze dne 15. 1. 2021, č. j. 7 Ads 435/2019 – 34, bod 10, ze dne 28. 11. 2019, č. j. 7 As 71/2018 – 31, bod 34, ze dne 31. 10. 2019, č. j. 7 As 303/2019 – 49, bod 15, ze dne 29. 3. 2016, č. j. 5 As 74/2015 – 56, ze dne 25. 11. 2015, č. j. 2 Afs 174/2015 – 45), „je to žalobce, kdo určuje rozsah a meze přezkumu napadeného rozhodnutí v podobě žalobních bodů“ a „správní soud je tak povinen vypořádat se pouze s žalobní argumentací“, resp. „nemá obecně povinnost zabývat se námitkami žalovaného ve vyjádření k žalobě“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2015, č. j. 2 As 48/2015-60, bod 16). Samotná „vyjádření správního orgánu k žalobě jsou zpravidla pouze určitá vodítka pro rozhodující správní soud, ale přezkum zůstává zaměřen na samotné rozhodnutí. Jelikož soudy přezkoumávají správní rozhodnutí v rámci žalobních námitek (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), je zohlednění vyjádření správního orgánu vhodnou, ale nikoli nutnou, částí odůvodnění rozsudku“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2015, č. j. 4 Ads 167/2015–27, bod 49). Ostatně vyjádření žalovaného není z povahy věci způsobilé nahradit odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Nedostatky v soudním řízení přezkoumávaného správního rozhodnutí proto nelze zhojit ani ve vyjádření k žalobě, ani ve vyjádření ke kasační stížnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008–71, či ze dne 18. 9. 2003, č. j. 1 A 629/2002–25, publ. pod č. 73/2004 Sb. NSS, nebo též usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006–74). Je tomu tak proto, že zákonnost rozhodnutí správního orgánu lze posuzovat toliko skrze v něm obsažené odůvodnění, nikoliv skrze dodatečně učiněné vyjádření (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2024, č. j. 4 As 98/2023–53). 4. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) a s přihlédnutím k závěrům Nejvyššího správního soudu vysloveným ve skutkově a právně téměř identické věci (rozsudek ze dne 19. 3. 2025, č. j. 7 Afs 78/2024–31) dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. 5. Zákonná úprava odpočtu DPH je obsažena v § 72 až § 79 zákona o DPH jež transponují čl. 167 až 192 Směrnice Rady 2006/112/ES z 28. 11. 2006 o společném systému dan z přidané hodnoty. Podle § 72 odst. 1 zákona o DPH musí plátce daně pro uplatnění nároku na odpočet daně na vstupu tvrdit, že přijal zdanitelné plnění a že toto plnění následně použil stanoveným způsobem v rámci své ekonomické činnosti. 6. Podle § 92 daňového řádu správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů (odstavec 2). Povinností daňového subjektu je prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních (odstavec 3). Pokud to vyžaduje průběh řízení, může správce daně vyzvat daňový subjekt k prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení daně, a to za předpokladu, že potřebné informace nelze získat z vlastní úřední evidence (odstavec 4). Správce daně naopak prokazuje mimo jiné skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem [odstavec 5 písm. c)]. 7. Setrvalou judikaturu správních soudů k rozložení důkazního břemene mezi daňový subjekt a správce daně shrnul Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 8. 2016, č. j. 2 Afs 55/201638, č. 3505/2017 Sb. NSS, tak, že „daňový subjekt je povinen prokazovat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém přiznání nebo k jejichž průkazu byl správcem daně vyzván. Daňový subjekt prokazuje svá tvrzení především svým účetnictvím a jinými povinnými záznamy. Správce daně však může vyjádřit pochybnosti ohledně věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti účetnictví a jiných povinných záznamů. Správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují natolik vážné a důvodné pochyby, že činí účetnictví nevěrohodným, neúplným, neprůkazným nebo nesprávným. Správce daně je povinen identifikovat konkrétní skutečnosti, na základě, nichž hodnotí předložené účetnictví jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné. Pokud správce daně unese své důkazní břemeno ve vztahu k výše popsaným skutečnostem, je na daňovém subjektu, aby prokázal pravdivost svých tvrzení a průkaznost, věrohodnost a správnost účetnictví a jiných povinných záznamů ve vztahu k předmětnému účetnímu případu, popř. aby svá tvrzení korigoval. Daňový subjekt bude tyto skutečnosti prokazovat zpravidla jinými důkazními prostředky než vlastním účetnictvím a evidencemi (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007119, publ pod č. 1572/2008 Sb. NSS, ze dne 22. 10. 2008 č. j. 9 Afs 30/200886, ze dne 18. 1. 2012, č. j. 1 Afs 75/201162, nebo ze dne 12. 2. 2015, č. j. 9 Afs152/201349).“ Nejvyšší správní soud dále v citovaném rozsudku uvedl: Pro uplatnění nároku na odpočet DPH je plátce daně povinen předložit daňový doklad [§ 73 odst. 1 písm. a) zákona o DPH], a tím prokázat uskutečnění zdanitelného plnění. Tuto povinnost je nicméně třeba vykládat v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu tak, že prokazování nároku na odpočet daně je sice prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. Proto ani doklady se vše