3 As 51/2007 — Nejvyšší správní soud

31 Ad 10/2025- 40 - text 6 31 Ad 10/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Magdaleny Ježkové a soudců JUDr. Ivony Šubrtové a Mgr. Tomáše Blažka ve věci žalobkyně: AP Continental s. r. o., IČO 05588430 sídlem Dolní Bezděkov 2, 538 62 Dolní Bezděkov zastoupená advokátem Mgr. Josefem Smutným sídlem Pernerova 444, 530 02 Pardubice proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce sídlem Kolářská 451/13, 746 01 Opava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2025, č. j. 3819/1.30/25-3, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Oblastní inspektorát práce pro Královéhradecký kraj a Pardubický kraj (dále jen „Inspektorát práce“) dne 24. 3. 2022 kontroloval žalobkyni – společnost, která se zabývá mj. zprostředkováním zaměstnání. Inspektoři zjistili, že pět zaměstnanců žalobkyně s ukrajinskou státní příslušností, kterým bylo shodně Úřadem práce České republiky vydáno povolení k zaměstnání k zaměstnavateli – žalobkyni, s místem výkonu práce v Dolním Bezděkově, ve skutečnosti pracovalo od počátku jejich pracovního poměru až do zahájení kontroly v provozovně společnosti Wendel Electronics, a. s., na adrese Nádražní 1179, 563 01 Lanškroun. Tito zaměstnanci disponovali cestovními příkazy na dobu neurčitou (tj. časově nijak neomezenými), kdy pracovní cesta započala v den jejich nástupu do zaměstnání a měla trvat po celou dobu trvání pracovního poměru. K výkonu práce v povoleném místě výkonu práce nikdy nedošlo. 2. Na základě těchto zjištění zahájil Inspektorát práce přestupkové řízení. Dne 10. 12. 2024 vydal rozhodnutí č. j. 15280/8.30/24-13 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým žalobkyni uložil pokutu ve výši 200 000 Kč. Pokuta byla uložena podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), za umožnění výkonu nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bodu 2 téhož zákona. Žalobkyně se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolala. 3. Žalovaný odvolání žalobkyně rozhodnutím ze dne 11. 6. 2025, č. j. 3819/1.30/25-3 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. II. Žalobní argumentace 4. Žalobkyně uvedla, že již v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí namítala, že se v daném případě nejednalo o nelegální práci, neboť žalobkyně jakožto agentura práce v souladu s § 307a až § 309a zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, (dále jen „zákoník práce“), dočasně přidělila pět cizinců k výkonu práce k jinému zaměstnavateli, a za tím účelem je k tomuto zaměstnavateli vyslala na pracovní cestu v souladu s § 93 zákona o zaměstnanosti a s § 42 zákoníku práce. Prvostupňové rozhodnutí však na tato ustanovení (ani na právní jednání učiněná v jejich rámci) nevzalo odpovídající zřetel. 5. Ani napadené rozhodnutí nevzalo zřetel na specifický režim dočasného přidělení zaměstnance k výkonu práce na dočasném pracovním místě u uživatele podle § 307a až § 309a zákoníku práce. Žalovaný dospěl k závěru, že cizinci vykonávali práci v rozporu s pracovním povolením, na čemž nemohla nic změnit ani dohoda agentury práce s uživatelem o dočasném přidělení zaměstnanců agentury práce, ani pokyny k dočasnému přidělení dotčených zaměstnanců agentury práce k uživateli. K tomu odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2025, č. j. 11 Ad 15/2024-55, podle něhož zaměstnanci, které agentura zaměstnává za účelem jejich práce pro uživatele, nemohou splňovat podmínku pracovní cesty dle § 42 odst. 1 zákoníku práce, že po celou dobu pracovní cesty pracují pro svého zaměstnavatele a plní jeho úkoly, neboť pracovní úkoly jim po dobu dočasného přidělení ukládá uživatel, který také jejich práci organizuje, řídí a kontroluje. Žalobkyně je přesvědčena, že toto právní hodnocení je zavádějící, neboť nebere v potaz specifičnost dočasného přidělování zaměstnanců agentur práce ve všech souvislostech. Zavádějící je rovněž závěr žalovaného, dle kterého jsou cestovní příkazy v těchto případech nástrojem k obcházení zákona a k zastírání faktického výkonu práce v rozporu s místem výkonu práce uvedeném v povolení k zaměstnání. Žalobkyně zdůraznila, že pro agentury práce zaměstnávající a přidělující k dočasnému výkonu práce zaměstnance – cizince, neplyne z § 307a až § 309a zákoníku práce žádné omezení, což napadené rozhodnutí nijak neřeší. 6. Žalobkyně konečně uvedla, že byla správními rozhodnutími zásadně zkrácena na svých právech. Proto navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného 7. Žalovaný uvedl, že jeho závěry jsou správné a podložené relevantní judikaturou. Žalovaný již v napadeném rozhodnutí uvedl, že byť zákoník práce ani zákon o zaměstnanosti obecně nezakazují dočasné přidělení zaměstnanců – cizinců ze strany agentury práce k jinému zaměstnavateli – uživateli, je třeba při realizaci dočasného přidělení dodržet veškeré zákonné požadavky. Jedním z nich je, že skutečné místo výkonu práce nesmí být v rozporu s místem výkonu práce uvedeném v povolení k zaměstnání toho kterého (dočasně přiděleného) cizince. Pokud k rozporu dojde, jde o umožnění výkonu nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bodu 2 zákona o zaměstnanosti. Žalobkyně dlouhodobě vysílala zaměstnance – cizince na pracovní cestu k jinému zaměstnavateli s místem výkonu práce v rozporu s povolením k zaměstnání. V posuzovaném případě se nejednalo o dočasný výkon práce, ale o dlouhodobou (trvalou) změnu místa výkonu práce, což nelze kvalifikovat jinak než jako zastírání faktického výkonu práce cizinců v jiném místě než v místě uvedeném v povolení k zaměstnání. 8. K námitce žalobkyně, že z § 307a až § 309a zákoníku práce neplyne pro agentury práce zaměstnávající a k dočasnému výkonu práce přidělující zaměstnance – cizince, žádné omezení, žalovaný uvedl, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlil, že toto omezení vyplývá nikoli ze zákoníku práce, nýbrž ze zákona o zaměstnanosti a z konkrétních podmínek, za jakých je vydáno to které rozhodnutí o povolení k zaměstnání. Argumentace § 307a a násl. zákoníku práce je proto nepřípadná. 9. Žalovaná s ohledem na výše uvedené navrhla žalobu zamítnout a nepřiznat žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení. IV. Posouzení věci krajským soudem 10. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného. Ve věci rozhodoval bez nařízení jednání postupem předvídaným v § 51 s. ř. s. 11. Soud v prvé řadě uvádí, že žalobní argumentaci žalobkyně lze interpretovat jako námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Obecně platí, že zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám, při nichž pro absenci důvodů nebo nesrozumitelnost vůbec nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů musí být patrné, proč považovaly námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené a proč považovaly skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2006, č. j. 4 As 58/2005-65, či ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007-84). O nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů se tak jedná zejména tehdy, opomene-li správní orgán zcela na námitku reagovat. Správní orgány však nemají povinnost jednotlivě se vypořádat s každou dílčí námitkou, stačí pokud proti tvrzení účastníka postaví právní názor, v jehož konkurenci žalobcovy námitky jako celek neobstojí. Stačí tedy, aby vysvětlily, proč nepovažují žalobcovu argumentaci za správnou, byť výslovně nereagují na všechny vznesené námitky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014-43, nebo ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017-38). 12. Žalobkyně namítala, že správní orgány nebraly zřetel jednak na specifický režim dočasného přidělení zaměstnance k výkonu práce na dočasném pracovním místě u uživatele podle § 307a až § 309a zákoníku práce, tedy v podstatě na okolnost, že se jednalo o pracovní cesty v souvislosti s legální činností agentury práce, a jednak na okolnost, že žalobkyně vyslala předmětné zaměstnance na pracovní cestu v souladu s § 93 zákona o zaměstnanosti a s § 42 zákoníku práce. 13. Krajský soud nicméně uvádí, že správní orgány uvedené okolnosti náležitě zvážily. Inspektorát práce na str. 22 a nás. prvostupňového rozhodnutí srozumitelně zohlednil § 93 zákona o zaměstnanosti a § 42 zákoníku práce (ačkoli je výslovně necitoval), když vysvětlil, že byť cizinec obecně může být vyslán na pracovní cestu mimo místo výkonu práce, které má uvedeno v povolení k zaměstnání, takové vyslání na pracovní cestu nesm